POZITIVNÍ NOVINY Václav R. Židek: SÁM VE VÍRU ZDYMADEL

Do redakce POZITIVNÍCH NOVIN se před několika dny dostala shodou okolností zajímavá „opožděná“ recenze na knihu Sám ve víru zdymadel. Autorem této publikace je Václav Židek, kterému před nedávnem vyšla v plzeňském nakladatelství Fraus kniha Kolja…to neznáte mého psa! ze světa psů i jejich páníčků, o které jsme naše čtenáře před nedávnem podrobně informovali.

Opožděná recenze na knihu Václav Židek: Sám ve víru zdymadel BAROKO & FOX 1977
Nejsem kritik z povolání ba ani psaním recenzí na knihy neživím se, leč v tomto případě výjimku z pravidla činím a rád píšu těchto pár vět ke zmíněné knížce. Čím začít u dílka značně mnohotvárného? Václav je známý propagátor vytrvalostního plavání ve vodách mírně řečeno nemálo studených. Už fakt, že knihu píše z pohledu vlastních zážitků a s pozorností všímavého vypravěče, je pro knížku velkým kladem. Ještě větším kladem je, že přes pěkně a jasně formulovaný text, který převyšuje standard literatury faktu, Václav nezapře, že není literát profesionál, takže nepodléhá nástrahám teorií o formě a textu věru svěže zelená se jako strom života. Na rozdíl od vypravěčů osudů někoho jiného udržuje si Václav nadhled nad popisovaným děním i sebou samým, s odstupem času různé peripetie moudře pěkně zařazuje do kontextu, vyhýbá se černobílému vidění, o kterém si jiní autoři myslí, že se čtenářům zalíbí. V některých pasážích začíná být netrénovanému čtenáři v teple domova skoro zima a nevěřícně se dočítá o úskalích, které Václavem propagovaný a zde blíže popisovaný sport přináší i velmi zdatným a zkušeným borcům. Ale ve vhodné chvíli "neliterát" Václav s neomylným citem vsadí do textu malý postřeh, jen pár slůvek nebo vět. Letmé srovnání či vzpomínku evokovanou dějem - a rázem jde z textu příjemné teplo těsně pod 40º Celsia, neboli teplo člověčí. Kniha není psána brkem, psacím strojem či počítačem, ale srdcem. A srdcem sportovce, které bývá větší než jiných spoluobčanů ...
A jedině díky Václavově nadhledu nad sebou samým, dobou i prostředím, se mu podařilo psát ji tak, že to není jen redigovaný osobní "deník", který jiný čtenář plně ocení jen v částech. Potěšil mne tím, že ač sám emigroval, nepodlehl módnímu trendu některých "světoobčanů" a nevidí ve všem jen negaci a černou beznaděj. Spravedlivě konstatuje limity, na které narážel, ale připomenutím osobností typu pana Oldřicha Lišky, Františka Venclovského ale třeba i Františka Schmidta tím zase atmosféru doby podstatně prosvětluje, aniž by ji propagoval.
V tom je vzácností mezi jinými autory a "pamětníky", ač on vlastně pamětníkem být ani nemůže, protože bez ohledu na své matriční údaje zůstává ve své podstatě stále mladý, hledající a objevující, sportovně bojovný a se srdcem člověka.
Krásné je věnování knihy "Mé ženě Elźbietě, která v tom všem plavala se mnou". Neméně krásná je iluze čtenáře, že to během četby trochu odplaval také.
Milý Václave, dík za pěkné téma a fair play podání. A tak na závěr variaci na Tebou citovaného Halliburtona.
"Ze všech hor jsou nejkrásnější hory, na které jsi ještě nevystoupil" Vladimír Vysockij S potěšením psal (a týdny skladoval) Jaroslav Volf, říjen 2004

Miluji tři řeky – láskyhodné jsou všechny, ale tyhle tři tečou blízko mne a já je důvěrně znám: bahnookou Berounku, uhranutou rybami spisovatele a krásného člověka Oty Pavla, Sázavu s mělkou vodou plnou kamení, písní a snů, a i v notách zvěčněnou chladnou královnu Vltavu, která obsahuje všechno, protože tyto různobarevné princezny do sebe přijala. A teče královským městem, které lze milovat i zatracovat, ale toho si ona nevšímá a zůstává pořád řekou královskou - ve které si své síly zkoušel jeden člověk…

Alžběta Šerberová

Děj se co děj, nikdy v budoucnosti nezažiji tak krásné dobrodružství, jaké se mi tu nabízí. Kdybych si podrobil Everest nebo doletěl na Měsíc, nezískal bych nic a byl bych nespokojen, poněvadž ani na vrcholku Himalájí ani na povrchu jiné planety bych nikdy neunikl nelítostným výčitkám, že jsem neproplaval Panamským průplavem. Na tu horu i na Měsíc bych jednou zapomněl, nikdy však na plavbu z oceánu do oceánu. Vzpomínka na dobrodružství, které jsme zažili, pomine, ale myšlenka na dobrodružství, které nemůžeme prožít, zůstává.

Richard Halliburton

Ukázky z knihy
Sám ve víru zdymadel

Z kapitoly Dovolte mi proplavat přehradami

…stál jsem na Rohanském ostrově před žlutým vchodem do nouzové stavby. Na dveřích připevněný nápis Povodí Vltavy – závod Dolní Vltava a já byl nesmírně zvědavý, jak celé jednání dopadne. Ve vrátnici jsem se zeptal, kdo obhospodařuje přehrady na dolním toku Vltavy. Bylo mi sděleno, že úseková technička Svatošová. Byla to hezká blondýnka, které jsem se představil a řekl, že sháním výjimku pro proplutí komorami přehrad ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. K mému překvapení řekla, že není nic snazšího, než napsat žádost, ve které bude datum a hodina proplutí. Žádost mám přinést k ní. Zůstal jsem na ni civět. To snad není možné! Připadalo mi, jako by tu byli na takové žádosti zvyklí a stávalo se to každodenně.
„Nevím, jestli mi dobře rozumíte. Vy máte na mysli jaké proplutí?“ zeptal jsem se. Paní Svatošová se usmála: „Chcete přece proplout se svou lodí.“
V tom momente mi bylo jasné, že to hlavní teprve přijde. Nadechl jsem se.
„Ne. Žádnou loď nemám. Komorami přehrad bych rád proplaval jako plavec. Už mi rozumíte?“
Moje upřesnění vyvolalo zajímavý šok. Jako bych ji zčistajasna požádal o ruku s tím, že na svatební cestu poplaveme ouškem proti proudu do Budějovic. Několikráte se nadechla a zase vydechla, pak se rozhlédla po kanceláři, jako by se chystala volat o pomoc. Po chvilce začala mluvit.
„Tak to jsme tu ještě neměli. Nevím, co k tomu mám říct. Můžete mi sdělit, co vás k tomu vede?" Ptala se opatrně a tiše, jako by mluvila s duševně chorým člověkem. Bylo nutné vysvětlit jí můj plán podrobněji. Když jsem skončil, byla paní Svatošová už klidná, dokonce jako by mi trochu fandila. Ale řekla:
„Nevím. V téhle chvíli se mi to zdá absolutně nemožné. Vždyť byste byl první, kdo by přehradami proplaval, navíc riziko při pobytu v komoře v čase zdýmání je veliké. Jsou tam víry, které by vás mohly stáhnout pod vodu. A o tom, jestli poplavete nebo ne, může rozhodnout jen ředitel. Ale tady z místa vám mohu s určitostí říct, že se vám to povolení nepodaří získat.“ …


Z kapitoly Úspěch u Guvernéra aneb za tonáž se neplatí

…chvilku bylo ticho. Ředitel mlčel, ale očima se usmíval.
„Tak tohle jsme tu ještě neměli. Dodržíte-li bezpečnostní opatření, tak vás do komor pustíme. Se záchranným kruhem. Celkový čas vypouštění vody bude dvakrát prodloužen, takže se vám nemůže nic stát.“
Skoro jsem nevěřil svým uším, jak hladce to prošlo. Srdce mi pořádně tlouklo. Být tady Halliburton, pomyslel jsem si, a vybavil se mi jeho osobní rozhovor s překvapeným guvernérem Walkerem: „Ale pane Halliburtone, něco takového se ještě nestalo co Panamský průplav stojí. Zdržel byste dopravu. Jen si uvědomte, jaké úžasné peníze by to společnost stálo! A jak byste chtěl zaplatit průplavní poplatky?“ „Zrovna tak, jako každá jiná loď, pane guvernére. Zaplatím podle tonáže.“
„Podle tonáže? Vy?“ vykřikl generál Walker, dívaje se na Halliburtona, který vážil šedesát tři a půl kilogramu. A dal se do smíchu, jako by v životě neslyšel nic směšnějšího. „No tak dobře, Vyhrál jste. Nechám vás plavat, ale jen pod jednou podmínkou, drahý příteli, a to, že na sebe berete odpovědnost za všechny škody a poškození, které Panamskému průplavu způsobíte.“
V téhle chvíli jsem byl vlastně tak daleko, jako kdysi Richard Halliburton. Měl jsem předběžný ústní souhlas guvernéra Povodí Vltavy a v duchu si představoval dvě ohromné plavební komory (každá přes sto metrů dlouhá, kolem dvaceti metrů hluboká a dvanáct metrů široká), jak se plní tisíci kubických metrů vody pro malé smítko plovoucí na povrchu. Viděl jsem v duchu obrovité mechanizmy, jak rachotí a sténají. Kolosální vrata se těžce a pomalu rozevírají, tisíce koňských sil se dávají do pohybu, až duní základy přehrady a zem kolem.
Ředitel Schmidt vstal a někam telefonoval. Za chvíli vešel nějaký muž, kterého mi představil jako pana Maličkého. Několika větami ho seznámil s mým plánem a zeptal se na jeho názor. Pan Maličký řekl: „Jestli se mohu vyjádřit, tak si myslím, že to nebude dobře možné, poněvadž to není povolené.“ – Úplně jsem ztuhnul …