Jitka Dolejšová:  Pozitivní zpráva o chrápání aneb noční rozjímání


Je hluboká temná noc. Všichni normální lidi už dávno spí. Mezi ty ostatní patřím já. Ne že bych byla v práci nebo trpěla nespavostí. Nemůžu spát, ačkoli ležím v pohodlné manželské posteli. Vedle mě leží můj muž. Spí. Oddychuje. Chrápe. Strašně ! Příšerně!!! Od jemného bublání připomínajícího vaření brambor v hrnci na sporáku přes ptačí pískání, až po hvizd lokomotivy vrcholící akustickým projevem cirkulárky doprovázené motorovou pilou. Pak nastane zachroptění a zástava dechu. To mého muže vzbudí, prudce se posadí na posteli a zahuhlá: „Co je?“ Odpovím: „ Nic, klidně spi dál.“ A celé se to opakuje pořád dokola.
Ležím v posteli a čučím do stropu. Na spánek nemám ani pomyšlení. Přemýšlím. Občas něžně dvakrát zamlaskám. To pomáhá. Na deset vteřin, někdy jen na osm.
Manžel už vyzkoušel kapky proti chrápání, zkoušel ležet jen na boku, nic nepomáhalo. Prý existuje pánské pyžamo, které má v zádech všitý míček. Také prodávají náramky proti chrápání a skřipce pro chrápající nosy. Nevěřím, že by něco takového mohlo fungovat. Někdy lze problémy s chrápáním řešit operací. Nejsem sadista, nepoženu mého muže pod kudlu.
Teta má vyzkoušený recept, který mi jednou, po třech skleničkách koňaku, prozradila. Když strejda chrápe, ona ho jednoduše skopne z postele. Strejda je prý poté, co se opakovaně zvedne z podlahy, tak šťastný, že se vůbec dohrabe zpátky pod peřinu, že už je zticha celou noc. Jestli je zticha strachy nebo opravdu spí tiše jak miminko, to jsem se už nedozvěděla.
 
Hm. Nejsem Herodes. Přece nebudu skopávat vlastního manžela z postele. Po hodině  se můj názor malinko mění – co kdybych do něj jen tak trošičku strčila?
Po dvou hodinách už mi ten nápad vůbec nepřipadá špatný. Že bych přece jen měla  v sobě malého herodíska? Ne, musím na to jinak. Strkám hlavu pod polštář a připadám si jako pštros. Bez výsledku. Zkouším špunty do uší. Slabé. Nasazuji si ohlušky (takové, co nosil Otík ve filmu Vesničko má středisková). Chrápání je slabší, ale ohlušky mě tlačí do hlavy a tak stejně nespím. Taky bych se mohla přestěhovat na gauč do obýváku. Jenže – co by si pomyslely naše děti? Jistě by je napadlo, že budou zahrnuty do smutné statistiky dětí z rozvrácených rodin. Usínám dvacet minut před tím, než  se rozdrnčí můj budík. Vylézám z postele a připadám si jak zmlácená.
 
Před týdnem se mi dostal do ruky vědecký článek pojednávající o původu chrápání. Představte si, že chrápání prý vzniklo v době neandrtálců, kdy jeskynní muži svým chrápáním zaháněli divou zvěř a tak vlastně chránili ženy ! No konečně znám důvod ! Můj milovaný a milující muž mě obětavě chrání! Vzhledem k intenzitě chrápání se divá i domácí zvěř zastavuje tak aspoň deset kilometrů od našeho sídliště.
 
Děkuji Ti, můj manželi. Teď teprve vím, jak se o mě staráš. Ve dne, a především v noci. Sice dál budu nevyspalá, ale šťastná, že znám pravý důvod Tvého chrápání. A protože je mnoho žen, které jsou na tom stejně, které mají jako já z nevyspání kruhy pod očima, že se na nich můžou houpat, přináším tuto zprávu také jim.

A mužům vzkazuji: Chrápejte klidně dál. My už víme, že je to jen váš další  projev lásky.


 
text © Jitka Dolejšová, 12.1.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...