Václav R. Židek:  Jak jsem Jaroslavu Moučkovi zachránil život
Jak jsem Jaroslavu Moučkovi zachránil život, a on o tom dodnes neví
 
     Nevím, jak vy, ale já moc rád chodím po Vinohradské třídě. Tahle Vinohradská na Královských Vinohradech je aspoň pro mne něco jako čára mého života. Když ji procházím, tak se v mých vzpomínkách rozvíjí celý můj životní příběh. Začíná hned nad pomníkem Svatého Václava, jehož jméno jsem dostal od mých rodičů při mém narození.
Hned kousek dál stál Československý rozhlas, dnes už tam stojí jenom Český, odkud bylo slyšet v prvních květnových dnech volání o pomoc, spojené s mým křikem novorozence, kousek stranou v porodnici U Apolináře. Nad Rozhlasem přetíná Vinohradskou Blanická ulice, kde jsem po mnoho let při své povinné školní docházce navštěvoval školní zdravotnické zařízení. A tak bych mohl pokračovat dále, metr po metru, až se dostanu na úplný konec této  hlavní ulice, kde se královsky rozprostírají Olšanské hřbitovy, symbolizující tak jednou blížící se konec této pomyslné čáry.
 
     Má pomyslná čára života byla však na řadu let porušena mým odchodem do ciziny. Po "výměně kabátů" jsem začal opět jezdit do Prahy a zase se rád procházet po Královských Vinohradech i jejich hlavní ulici. Mé příběhy, o kterých jsem měl potřebu vám napsat, se samozřejmě odehrály v mém filmu života, po takovém odstupu času, a shodou okolností již zase blíže Olšanským hřbitovům.
 
     Nevím, jak vy, ale já mám také moc rád české herce – herce generace mých rodičů, kteří, tak jako já měli a nebo mají rádi Vinohradskou třídu. Že ji mají rádi, se vůbec nedivím, vždyť tak jako já v její blízkosti bydleli a nebo bydlí.  Můžete mi věřit, že jich nebylo a není málo.
 
     Neúprosně nadcházel podzim, psal se rok 1994 a já tentokrát ve spěchu letím Vinohradskou od Jiřího náměstí směrem k hotelu Flora, když tu proti mně po silnici jede na starém pánském cesťáku pan Josef Kemr. Jeho postava na kole seděla zpříma, byl to ten stejný Kemr, jakého jsem pamatoval z před lety, jenom trochu více zestárl. Jel poměrně rychle a přesto důstojně, jeho hlavu zdobila jeho známá kšiltovka a za ním vlál jeho typický zelený montgomerák. Ještě chybělo pár metrů do křižovatky a on vytasil - zrovna tak důstojně, jak jel - svou levačku a zahnul do Perunovy ulice. Stanul jsem uprostřed chodníku s dilematem, mám-li se pustit za ním, pozdravit ho, stisknout mu ruku a prohodit s nim pár slov. Vždyť potkat takového pana herce se přeci nestává tak často, zvláště když žijete většinu svého času v cizině. Věděl jsem, že pan Kemr bydlí někde blízko a tak jsem si pomyslel, že až přijedu na jaře do Prahy, že ho sám vyhledám. Bohužel se tak již nestalo, neboť pan Kemr zemřel o pár měsíců později 15. ledna L.P. 1995. 
 
     O sedm let později, začátkem února, procházím Vinohradskou, zase blíže Olšanským hřbitovům, a těsně pod stanicí Flora se potkávám s panem Vlastimilem Brodským. Přesto že jsem se s ním znal osobně, nedokázal jsem ho zastavit. Šel proti mně, hlavu sklopenou a bylo znát, že ho něco nesmírně tíží. Věděl jsem, že byl vážně nemocný, a proto jsem neměl odvahu ho zastavit, pozdravit a prohodit s ním pár slov. Stanul jsem - jako před sedmi lety - uprostřed chodníku a dlouho se díval za ním. A opět to známé dilema: mám nebo nemám se za ním pustit? Rozhodl jsem se že ne a že to nechám na příště, až zas přijedu do Prahy, vždyť vím, kde v Jičínské ulici bydlí a pak ho navštívím. Opět se tak nestalo, poněvadž pan Brodský 20. dubna 2004 tragicky zemřel.
   
     O pár měsíců později jdu opět mojí třídou, a na rohu Libické ulice u Spořitelny potkávám dalšího herce pana Jaroslava Moučku. Stál tam se dvěma ženami a všichni byli v srdečném rozhovoru. Nevím proč, ale tentokráte jsem se už více rozmýšlel, jestli ho mám oslovit. Nejsem přeci pověrčivý, a pak jsem měl volat mou kamarádku Líbu.
Odešel jsem a z první telefonní budky jsem jí zatelefonoval. Přitom jsem nezapomněl vyprávět, co se mi zas před malou chvílí přihodilo. Ta dobře znala z mého vyprávění oba předešlé příběhy a začala mne nabádat, abych se rychle vrátil a pana Moučku na ulici vyhledal. Ale nebylo potřeba, poněvadž právě v tom momentě koukám z budky vyjevený jako špaček, že on si to hasí směrem ke mně. Jediné, na co jsem se ještě zmohl, že jsem zařval do telefonu: "Představ si, on je tady, tři metry přede mnou!"  Praštil jsem rychle telefonem a vyletěl z budky jako postřelený tetřev a rovnou k němu, třásl mu přešťastně pravicí, zubil se na něho od ucha k uchu. Chudák musel být vyděšen ještě více než ten Dalskabátskej Matejs, co se to na něho vrhlo za blázna. Koukal na mne jak na šílence, co mu chce možná bezdůvodně ublížit. Já se mu v závalu slov představuji, potřásám mu rukou a strašně se těším, že jsem ho mohl potkat a vyjádřit mu tak své pocity, že jsem měl to štěstí potkat zástupce těch skvělých Pánů herců generace mé maminky. Potom jsem mu vyprávěl odkud jsem přivandroval, obdivoval jsem jeho životní role a byl jsem v té chvíli, nevím sám proč, nesmírně šťastný. Když jsme se loučili bylo mi moc dobře, vždyť jsem měl to nemalé štěstí potkat takového herce.
    
     Pak jsem ještě jednou zavolal kamarádce Líbě a ta mi radostně sdělila: "Člověče, vždyť ty jsi tomu Moučkovi zachránil život!"  A já to také tak cítil a byl jsem v té chvíli i po celý den nesmírně šťastný. Říkal jsem si, že se snad budu muset té Vinohradské z Královských Vinohrad vyhýbat, a když už, tak se s těmi herci musím pokaždé pustit do řeči a pak se jim nic nestane, budou ještě žít dlouho, tak jako pan Radovan Lukavský nebo Miloš Nesvadba. Oba potkávám na Vinohradské dost často, pokaždé prohodíme pár slov a pan Lukavský měl 1. listopadu 2004 v plné herecké aktivitě i svěžesti svých požehnaných 85 let a pan Nesvadba bude mít 17. dubna 2005 kulaté jubileum 80 roků.
 
     Nevím, jak vy, ale já dál rád chodím na tu Vinohradskou a vám doporučuji také se tam občas podívat, možná budete mít takové štěstí jako já a potkáte tam někoho z velmi známých herců, např. Martina Štěpánka nebo Jiřinku Jiráskovou, která bydlí také na Vinohradech. A představte si, že v té samé ulici jako pan Lukavský, jen pár domů od něho.

                            
 


 
text © Václav R. Židek, 12.1.2005
 
foto z archivu V.Židka
DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...