Jitka Dolejšová:  MEZI NEBEM A OBLOHOU


Pět příběhů, na které už usedl prach,

a které možná stojí za to znovu oprášit…

Příběh první, z roku 1974
Pavlínka
   Chodila jsem zpívat do dětského pěveckého sboru. Kromě zkoušek, natáčení v rozhlase a koncertů nás čekalo letní a zimní soustředění, kde jsme nacvičovali nové písně, zdokonalovali pěvecké dovednosti a prohlubovali teoretické znalostí. Odpoledne a večery byly věnovány aktivnímu odpočinku - hry, procházky, soutěže.
   Jedním z mladších zpěváčků byla i Pavlínka. Tiché, skromné děvčátko. Toho večera jsme měli mít karneval. Přišla za  mnou, jestli bych jí nepomohla s výrobou masky.Vymyslela si, že půjde za ohníček. Když jsem se ptala, proč zrovna ohníček, pokrčila rameny: „Tak, líbí se mi plamínky. Mám ráda oheň - hezky hřeje.“
   S pomocí červeného, oranžového a žlutého krepového papíru jsme společně vykouzlily působivou masku. Pavlínka, oblečená v černém trikotu, na kterém vlály stylizované plamínky, vypadala jak ohnivá víla. Celá zářila, když večer tancovala sólo jako jedna z nejkrásnějších masek...
   Asi za půl roku na zkoušku sboru nepřišla. Sbormistr, celý bledý, nám chvějícím se hlasem oznámil, že Pavlínka se stala obětí autonehody. Auto ve vysoké rychlosti narazilo na strom a začalo hořet. V plamenech svůj pozemský život ukončila celá rodina. Matka, otec, dvouletý bráška Jakub i osmiletá Pavlínka.
   Pavlínka, která měla ohnivé plamínky tak ráda....
Příběh druhý, z roku 1988
Podivné přání
   Moje kamarádka Vlaďka čekala druhé miminko. Měla pětiletého kluka, okatého, chytrého, zvědavého všetečku. Občas ztrácela nervy z jeho stálých otázek. Připadalo jí, že pořád zlobí, neposlouchá, je neposedný, nevychovaný.  
   Jednou  si u mne na návštěvě povzdechla: „Teda, jestli i to druhé dítě je kluk, tak ho snad ani nechci...“
   Druhý den mi volala její matka. Plakala do telefonu a sdělila mi, že Vlaďku odvezli do nemocnice. V pátém měsíci potratila. Z ničeho nic. A to nenarozené mimino - byl kluk...
Příběh třetí, z roku 1990
Šťastných deset...
   Tu neděli jsem byla hodně unavená. A tak není divu, že jsem usnula ještě dřív, než jsem stačila přečíst svou obvyklou jednu kapitolu právě rozečtené knihy....
   Ale ten sen .....Stále se mi před očima míhala čísla, pořád dokola, zvětšovala se a hrála všemi barvami......
   Probudila jsem se a zprudka se posadila na posteli. Třesu se svým manželem, který si až doposud v klidu chrápal vedle mne, až po krk zachumlán do pruhované pokrývky.
   „Co se děje?“, ptá se rozespale a mžourá po hodinách. „Co blbneš, vždyť jsou teprve tři hodiny!!!“
   „Vstávej, musíme napsat čísla!!!“ „Jaká?“, stále nechápe. Chrlím informace ze svého snu. „Ta čísla musíš vsadit!!!“ Kouká na mne sice jak čerstvě vyoraná myš, ale pak si významně poťuká na čelo a hrabe se ze svého pelechu.  
   „No, jak myslíš“. Diktuji mu zaručená čísla. „Zítra je určitě vsaď do hry „Šťastných deset!“
  „ Jo,“ zamumlá - a už zase spí.
Nevadí, hlavní je, že čísla jsou zapsaná. V klidu pokládám hlavu na polštář a děkuji Vesmíru za informace.
   Čísla jsme včas vsadili a můj (zlatý) manžel na to obětoval celé svoje „pro strýčka Příhodu“. Věřte nebo ne, na ta čísla jsme opravdu vyhráli !!! Kolik ? Šťastných deset - korun....
Příběh čtvrtý, z roku 1995
Takové obyčejné ráno
   Rána všedních dní jsou stále stejná. Vzbudit obě děti, připravit jim snídani, nachystat svačinu, pohrát si se psem, mezitím vyvětrat, ustlat postele, zkontrolovat, jak jsou dítka oblečená, dopodepsat narychlo zjištěné úkoly (to sis na to vzpomněl až teď ráno?), ještě dvacku na kino a tři stovky na obědy, umýt nádobí, utřít prach, připomenout, aby oba kluci měli všechno (máš čepici?, a co klíče?). Jako obvykle spěcháme a cestou k autobusové zastávce si  jen taktak stačíme zazpívat dvě sloky oblíbené písničky.
   Sakra, autobus nám ujel těsně před nosem. Vidíš, Martine - to sis nemohl pospíšit?
   Ale mami, to ty ses tak dlouho česala...
   Vzájemné vyčítání nic nepomůže. Myslím na to, že nestihnu začátek pravidelné porady a šéf mě asi uškrtí.
   Konečně! Nastupujeme. Druhou zastávku oba kluci vystupují, mávám jim a usmívám se, i když duší jsem už v práci „na koberečku“. Autobus se zvolna šine kolonou k rušné křižovatce. Slyším houkání policie, majáčky modře blikají.... Objíždíme autobus, který mi ujel. Je vklíněn mezi nákladní auto a tramvaj. Tam, kde obvykle sedávám, je zmačkaný plech a zbytky sedadla.....
   Od toho dne už se na své děti nezlobím, když náhodou ten „náš“ autobus nestihneme...
Příběh pátý, z roku 1989
Záhadné setkání
   Trávili jsme prázdniny na chatě. My - to je můj manžel, pětiletý syn Milan a půlroční Martin.
  V noci mne probudila velká rána. Z dubového peřiňáku vedle manželské postele se uvolnilo postranní víko a spadlo mému muži na hlavu. Z původní legrace se druhého dne pozdě odpoledne vyklubala velká starost. Manželovi se motala hlava, kácel se k zemi, bylo mu špatně.
   Rychle jsem naložila do našeho starého žigulíka obě děti, flašku sunaru a dvě náhradní pleny, na sedadlo vedle sebe nasoukala manžela a jela k nejbližší lékařské pomoci. Starší syn držel na klíně našeho mrňouse a celou dobu hlídal tatínka, aby neusnul.
   Když jsme, už za úplné tmy, dorazili k lékaři, vyvodil z příznaků, že jde pravděpodobně o otřes mozku, snad i prasklou lebku. Poradil, že mám celou rodinu odvézt do Prahy. Řekl, že když to můj muž vydržel tak dlouho, že těch padesát kilometrů do Prahy už to taky vydrží.
   Jsem sváteční řidič, ale ze strachu o svého manžela jsem to pálila ku Praze, šedesátka nešedesátka. Mladší syn už stačil pročůrat i zbývající pleny, studený sunar mu nechutnal a tak řval a postupně přidával na obrátkách.    
   Starší Milan trpělivě kladl otázky tatínkovi a  zároveň stačil vyprávět našemu mrněti pohádky o Karkulce, jak zabloudila na hřbitově a tam ji přepadl kostlivec.
   Ke všemu se spustil déšť. Jela jsem po úzké okresce, řídila se jen podle ukazatelů řídce rozestavěných mezi lesy a poli. Najednou jsem uprostřed silnice uviděla něco velkého, bílého. Prudce jsem sešlápla brzdu. Trochu to s námi trhlo, můj muž jen zasténal a chytil se za hlavu. Mrně, vyčerpané řevem, tvrdě spalo, s Milanem to jen trochu škublo.
   Stěrače se skřípavým zvukem čistily přední sklo. A uprostřed cesty stál kůň. Bílý kůň. Stál tam, díval se na nás, hustě pršelo a nikde ani živáčka. Nejbližší vesnice 15 km. Protírám si oči - mám snad halucinace??? Ale ne, můj syn toho koně také vidí!!!
    Ten záhadný kůň se asi po pěti minutách zvolna přesunul k levé krajnici, slyšeli jsme klapot podkov. Ještě se po něm dívám - najednou zmizel. Nikde není. Pomalu se rozjíždím. Náhle  z ničeho nic padla hustá mlha. Jedu krokem a tak se lehce vyhnu stojícímu autu za zatáčkou.
   Do Prahy jsme dojeli v pořádku, v nemocnici mě uklidnili, že manžel má jen lehčí otřes mozku. Děti jsem uložila a teprve pak se mi rozklepala kolena. To když jsem si vzpomněla, že kdyby na silnici nebyl ten kůň, pálila bych to dál a vzhledem k mlze bych určitě nestačila zabrzdit před autem, které stálo za nepřehlednou zatáčkou...


 text © Jitka Dolejšová, 16.1.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...