Milena Buriánková:  Příběhy ze života

 
 
                                    PES, OBRÁZEK A ČAJ S RUMEM

    Den nezačal šťastně a vyhlídka jeho pokračování spíše vybízela k tomu, abych zalezla do pokoje s roletou a zaspala dosud odžité. Realita byla neoblomná. Musela jsem do banky a tak jsem to vzala pěkně zadem Barvířskou ulicí, abych neotravovala okolí svou protivnou energií.
Byla jsem asi v polovině parčíku před veterinární klinikou, když proti mně přicházela rozesmátá dvojice, zřejmě dědeček a vnučka a kolem poskakoval veselý psík evidentně nezatížený faktem, že není z  rodu královského. Když přišli blíž, zjistila jsem, že má pejsek cosi v mordě a každý pokus malé holčičky předmět mu sebrat skončil ve prospěch čtyřnohého čerta.
Nedalo mi, abych se nedala s pejskem do řeči. „Co to máš?“
Postavil se na zadní křivé nožičky, jako by mi chtěl svůj poklad ukázat.
Odpověděl jeho pán: „No, byli jsme u pana doktora a protože byl hodnej, dostal obrázek“.
Všechny smutky a nezdary spadly do nejbližšího kanálu a já se smála ještě v bance, i když jsem zjistila, že jsem zase za vedení účtu zaplatila víc, než mi dali na úrocích.
 
   Ráda chodím do čajoven, kam chodím utratit svůj volný čas, něco peněz a napást smysly. Prohlížela jsem si keramické dózičky a nasávala rozmanitou vůni dálek, když do obchodu vstoupil starší pán a zamířil rovnou k pultu, aniž by dal šanci trpělivě stojícím frontu na obsluhu.
Jeho otázka „Máte tady nějaký čaj?“ zastavila štiplavá upozornění, která se dala tušit podle výrazu všech co je předběhl. „Jistě, přál by jste si čaj vážený nebo sáčkový, s příchutí nebo bez?„
Odpověď „Mně je to jedno, já si do toho stejně dám rum“ přetavila důležitost všech přítomných do tichého smíchu a za spokojeným dědou odešlo nejméně pět pobavených lidí, kteří alespoň na chvíli zapomněli na to horší, co k životu patří.

                                             KÁMOŠKA K POHLEDÁNÍ
 
  Hanka je zvláštní bytost. Taková neobvyklá osůbka sestavená z dílů  dávnověku, vtipná ranařka, líný praktik, něžný barbar a milující matka, která vyráží za obživou jen když dojdou zásoby ve špajzu , což jako udržovatel rodinných tradic, bezbřehý milovník a záchrance čtyřnohých bytostí pak dělá s totálním nasazením.
Pomoc bližnímu, sbírání odhozených plastových flašek v lese, zachraňování pejsků a koček s následným vypipláním a předáním chlupatých „dětí“ adoptivním rodičům, kupování maringotek bezdomovcům a organizování neobvyklých akcí pro všechno živé je pro ni  samozřejmostí, která znejišťuje lidi v nejbližším okolí, mě nevyjímaje, co žijeme v kalupu kariér a mylných iluzí, že honička je holt osud.

Když k nim přijdu na kafíčko, připadám si jak ve skanzenu pohody a zastaveného času. O můj klín se poperou tři pejsci, a nejen vítěze tajně odměňuji psími pochoutkami, když Hančí nekouká tak i koláčem.  
Můj klín je dostatečně velký, a vešla by se mi tam i chytrá míšenka Šťopka, od které by se mohly všechny ženské učit jak se mazlit, i Bedřich, který  je tady často v ozdravovně, ale většinou vyhrává fenka Hanička, která už nikdy nepřestane bojovat o blízkost a lásku. Má totiž co dohánět, protože pět let nedobrovolně žila a rodila v kůlně bez oken jen „peníze“.

Nikdy nezapomenu na výraz, který jsem viděla v psích očích, když ji její zachránkyně poprvé schovala v náruči. ….Pětiletá labradorka Asta, pro kterou už neměli její dřívější páníčci místo v novém domově, mi leží u  jedné nohy a k druhé  se po kloubkách předních pacek  dokolíbá chromá fenka, kterou někdo „odložil“ neobvyklým způsobem…prostě ji vyhodil z okna. 
Jako vždy pietně zavzpomínáme na všechny nám blízké lidi i zvířata, co už nejsou mezi námi, a já si zas a znovu uvědomím, že jestli má něco smysl, pak pomáhat, kde je třeba, být co nejčastěji ve společnosti lidí, kteří o pozitivních způsobech života nemluví, ale kteří ho žijí ...
 
 
 text © Milena Buriánková, 12.2.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...