Vladimír Kulíček:  I to se může stát… Aneb nevážně o vážném
 
Přitroublý dědek…
aneb  Drobná příhoda místo předmluvy

      Jsem si vědom toho, že nebývá obvyklé zahajovat předmluvu ke knížce slovy: Přitroublý dědek. Namístě by bylo uvést datum narození autora, jeho vzdělání a běh životní dráhy. Přesto se domnívám, že drobná životní příhoda může přinést k poznání autorovy osobnosti často více, než obsáhlé a proto nudné curriculum vitae.
 
     Jel jsem se svým dlouholetým sportovním přítelem Vladimírem městským autobusem. Navštěvuji Prahu několikrát do roka ze svého bydliště v Kolíně nad Rýnem, a je samozřejmé, že se vždy setkáme.
Známe se už přes 30 let a tak mnohé o sobě víme. Doprovázel mě obětavě při unikátní plavbě ze Slap do Prahy non-stop, přes plavební komory jako kameraman a fotograf. Plavba se opakovala o rok později s Františkem Venclovským, tehdy prvním Čechoslovákem, který zdolal La Manche. Z těch plaveb vznikla kniha „Sám ve víru zdymadel“, na níž má Vladimír také lví podíl. Jindy jsem slyšel jeho hlas z místního rozhlasu nebo jako televizního spolukomentátora při sportovních vystoupeních a soutěžích.
 
     Náš autobus se blížil ke stanici, kde měl Vladimír vystupovat, a tak se připravil u předních dveří. Já jsem v jízdě pokračoval. Řidič něco říkal, ale v hluku brzdícího motoru nebylo slyšet co. Autobus zastavil, motor téměř utichl, dveře pro výstup se ale neotevřely a řidič se ozval znovu: „Vy jste nerozuměl, co jsem říkal?“
     V tom okamžiku mi prolétla hlavou dávná vzpomínka na příhodu, kterou Vladimír zažil před více než 55 lety. Uvědomil jsem si, že budu asi svědkem situační drobnokresby, situační studie, která se nebude odehrávat na prknech jeviště, ale v plenéru. Měl jsem k tomu dobrý důvod.
 
     Před uvedenými lety, v době protektorátu „Böhmen und Mähren“, se vracel Vladimír tramvají do svého bydliště. Byl prosinec, mrzlo a v brzké večerní tmě bylo máloco vidět. Z obavy před spojeneckými nálety bombardérů bylo nařízeno zatemnění, a tak i pouliční svítilny blikaly méně, než hřbitovní osvětlení o Dušičkách. Zatemnělé, otevřené a přecpané vozy tramvají se pomalu ploužily městem.
Cestující viseli i na nástupních tyčích. Řidič stál na otevřené plošině mezi cestujícími u svého kontroleru a byl jimi tlačen, zmítán a postrkován. Nebyla to lehká služba a těžký tramvajácký kožich i válenky stěží odolávaly náporu mrazu. Vladimír, ještě jako mladík, byl přitlačen návalem cestujících na řidiče. Ten byl značně nevrlý, asi se také domníval, že si na mladíka může dovolit a tak se ozval: „Co tady čumíš, postup si do vozu a netlač se tady!“
Můj přítel usoudil, že nemá cenu se s hulvátem  bavit, a tak jenom jednou uvolněnou rukou naznačil posunkem, že by rád postoupil dál, kdyby to šlo.
„Tak co jsem říkal, postoupíš si, nebo ti mám pomoct?!“ Následoval opět obdobný posunek. A teď se to stalo! Protektorátní atmosféra s řadou hrozeb stmelila, jak už to bývá, Čechy k vzájemné solidaritě a pomoci tam, kde se pomoci dá. Cestující z posunků usoudili, že Vladimír je hluchoněmý a pustili se do řidiče, co se do něj vešlo. Že je hulvát, kdyby on byl tak postižený jako ten mladík, viděl by, zač je toho loket! Ať už drží hubu a raději jede.
Řidič zůstal jako opařený. Už se ani neozval a pokračoval v jízdě. Stanic ubývalo, cestujících také a když se přiblížilo místo, kde měl Vladimír vystupovat, byla už plošina téměř prázdná a tedy bez tlačenice.
Vůz zastavil. Můj sportovní přítel se naklonil k řidiči, poděkoval za příjemnou jízdu a vystoupil. Na plošině zůstal konsternovaný řidič, kterému chvíli trvalo, než pochopil změněnou situaci a pokračoval v jízdě.
    
    Po této vzpomínce jsem byl pochopitelně zvědav, jak se rozvine další rozhovor s řidičem autobusu. Po úvodní větě řidiče se Vladimír pomalu, jakoby těžce otočil a ozval se pomalým a velmi zřetelným hlasem:
„Promiňte mi, prosím, pane řidiči, nerozuměl jsem dobře, trochu nedoslýchám, to víte, věk!“ Řidič očividně zjihl a pokračoval mnohem mírněji, ale zesíleným hlasem, přičemž mimoděk napodoboval přítelovu pomalou zřetelnou výslovnost: „Ááále, říkal jsem jen, že se nemá před zastavením vozu překračovat ta bílá čára na podlaze, abych viděl ven!“
Na tváři přítele se zračilo jenom chabé pochopení řidičovy věty: „Asi jsem se dopustil nějakého přestupku, promiňte mi to, prosím, pane řidiči, pokud můžete!“
"Ááále, nic se vlastně nestalo!“, odpovídal řidič ve zřejmé snaze rozhovor ukončit, a otevřel dveře, aby přítel mohl vystoupit. Ten se však znovu obrátil k řidiči: „Co jste, prosím, říkal, pane řidiči?“
„Že se nic nestalo!!!“, řval už  řidič jako na lesy – vlastně na celý autobus. Cestující v zadní části vozu, kteří nevěděli, oč se jedná, poněkud poděšeně povstávali a ti ve předu se dali do nepokrytého chechtání.
Na tváři mého přítele se objevil milý úsměv a výraz pochopení:
„Ách tak, nic se nestalo, to jsem opravdu rád! Bylo by neštěstí, kdyby došlo k nějaké nehodě snad dokonce mojí vinou! Děkuji vám srdečně, pane řidiči!“
Důstojně se otočil a vystoupil z vozu. Vůz se pomalu rozjížděl, v jeho přední části bylo veselo a usmívající se řidič kroutil nad volantem nevěřícně hlavou.

 

     Pokoušel jsem se představit, co si asi může právě řidič myslet: Že já jsem nedržel hubu! Mohl jsem si odpustit ten pomatený rozhovor s PŘITROUBLÝM  DĚDKEM, který stejně nic nechápe a navíc je hluchý jako poleno!
     Tento příběh se skutečně přihodil. Jeho inscenátorem nebyl nikdo jiný, než mezi otužilci známý a populární sportovní moderátor Vladimír Kulíček, autor této připravované skromné publikace „I to se může stát …Aneb nevážně o vážném“. Jinak pamětník a šprýmař v jedné osobě. Jeho sportovně svižná chůze a poměrně mladistvý zjev silně kontrastují s jeho úplně šedivými vlasy, a tak lze jen obtížně odhadnout jeho poměrně pokročilý věk. Právě tento kontrast může být zdrojem úsměvných situací, které Vladimír, když je třeba dokáže, s patřičnou dávkou humoru, jemu vlastním, využít.
Když jsem byl ještě pouhé děcko…
     Vzpomněl jsem si na extempore z ranných dětských let. Byly mi asi 4 roky, blížil se Mikuláš. Dychtivě jsem prohlížel v cukrárnách mikulášské punčochy, plné dobrot, od největší, více než metrové, až po tu nejmenší, tak do dlaně. Naši mi nikdy nic takového nekoupili a já měl oči jak dva melouny. Když měl chodit Mikuláš, přišla k nám na návštěvu paní Starečková, vdova, manžel se jí zabil na motocyklu, a přinesla mi mikulášskou punčochu. Samozřejmě tu nejmenší. Převzal jsem dárek a před mým duševním zrakem se objevila ta velká metrová. S dětskou prostotou jsem podotkl: „Takovou malou?“ Paní Starečková byla rudá jako pivoňka, naši se zlobili, dárkyně brzy odešla a my ztratili zákaznici. Já sám na jejím místě bych to dnes vybral nějakým vtipem, třeba že ještě vyroste a pod.
     Jindy jsem byl doma, asi ve stejném věku s matkou, když u dveří zazvonila zákaznice. Matka šla otevřít a přikázala, abych si tiše hrál. Otevřel jsem kredenc, ale tam byly jen samé pokličky a hrnce, s těmi bych dělal rámus, to nešlo. Proto mou pozornost upoutala plná litrová láhev rumu. Vyndal jsem ji z kredence, sám jsem nebyl o moc větší než ta flaška, a potácivým krokem i s ní pochodoval do předsíně, protože se mi zdálo, že matka dlouho nejde, ta zákaznice ji zřejmě zbytečně zdržovala. Před návštěvnicí se tedy najednou objevila miniaturní postavička, která balancuje s lahví rumu a ještě k tomu plnou. Matka chtěla nějak zasáhnout, ale udělala to zřejmě trochu zbrkle, jediný výsledek byl ten, že jsem se rozmáchnul a fláknul tu flašku zákaznici pod nohy. Matka byla na mrtvici, vůně se linula po celém baráku od našich dveří. Zákaznice s mokrýma nohama, jakoby se koupala v rumu, byla cítit i na ulici, jako když vyleze z palírny. Myslím, že z kšeftu tehdy také nic nebylo, protože: Co je to za rodinu, když nechají předškolní dítě hrát si a rumem!!!
    Můj strýc byl ševcem, ale mistrovským. Dokázal ušít boty na míru tak, že zákazník je nosil doživotně a jiné nechtěl, jen od Josefa Kulíčka. Jako kluk jsem k němu jezdil na prázdniny a pochopitelně jeho práci odkoukával. Boty se tehdy flokovaly, měly branzoli, svršek byl ručně šitý. Díval jsem se na strýce, jak flokuje. Do pusy si dal asi deset floků /navlhčené lépe vnikaly do kůže/, šídlem nadělal dírky, byly jedna jako druhá pěkně ve dvou řádcích, pak nasadil flok a co rána ševcovským kladívkem, to flok po hlavičku v kůži. Šlo to tak snadno!
Povídám: „To nic není, to bych uměl taky!““ „Tak mi to pojď ukázat!“ Posadil jsem se na verpánek, nasadil  potěh, jak jsem to viděl. Úder do šídla, dírka byla křivá. Nasadil flok, rána kladívkem, flok se zlomil. Další pokus byl možná ještě horší. „Tak vidíš, ty troubo! Ke všemu, co se dělá, musí být fortel! Pokud ho sám nemáš, nikdy nepodceňuj práci někoho, kdo to umí!“
Od té doby si to pamatuji. Rád si všechno sám ohmatám, zkusím,  a to je neocenitelná zkušenost. Zkusil jsem jednou komentovat na mikrofon a zůstalo mi to už přes padesát let! To je hrůza, chtěl jsem to vlastně jen zkusit! Podobně je to s tím mým psaním.
Žárovka po tetě Marii
     Když se moje teta Marie vdávala, psal se rok 1922. Vzala si strýce Václava, zřízence balíkové pošty na Masarykově nádraží v Praze. Jako státní zaměstnanec se nastěhoval do pro ně určeného bytu v tehdejší Praze XI. V rámci výbavy nového bytu různými drobnostmi zakoupila teta Marie také žárovku, určenou do předsíně. Žárovka měla pro nás naprosto nezvyklý příkon – 13 W. Šetřilo se.
      Žárovka spolehlivě svítila i o několik let později, kdy jsem se narodil a ještě později, když jsem jako předškoláček chodil co rok přát strýci Václavovi k svátku v dobách první republiky. Za svoje blahopřání jsem vždy dostal stříbrnou pětikorunu, a to bylo tehdy něco! Nikdy jsem se s ní však dlouho netěšil. Doma mi byla vždy neprodleně zabavena s tím, že bych ji zbůhdarma utratil. Rodiče schovali pětikoruny opravdu důkladně, takže jsem se s nimi setkal mnohem později, až v dospělosti, kdy už dávno neplatily, a tak je mám na památku dodnes, kdy jsem již dávno uzavřel desátý rok důchodu.
     Žárovka svítila i přes osvobození, přečkala „Vítězný únor“ i neblahá padesátá léta. Zemřel strýc a v roce 1967 i teta. Pražského jara 1968 se už nedočkala.
Při vyklizování bytu jsem „podědil“ i žárovku z předsíně. Co však s ní?  S tak malým příkonem? Uplatnění se našlo. Televizor, jako symbol elektronického věku, se nemá sledovat v úplné tmě, a tak žárovka putovala za něj, aby jej obdařila žádoucí světelnou gloriolou. A sloužila dál. Přečkala nejen „Pražské jaro“, ale i o 21 let později „Sametovou revoluci“. Ani to jí nestačilo. Svoji životnost uzavřela teprve v roce 1996, tedy po 74 letech , což je úctyhodné stáří i pro člověka.
     Před časem jsme malovali. Bylo nutno sundat tři lustry a vyšroubovat žárovky. Tři z nich mi zůstaly v ruce, odtmelila se patice. U jedné z nich se po nepatrném klepnutí zlomilo žhavicí vlákno. Ty žárovky v lustrech byly jen několik měsíců staré. A všechny „Made in Tesla“. Dnes už mají jinou značku OSRAM a vydrží zřejmě déle.
     Přesto stojím v úctě před kvalitním výrobkem, kterému by se měli přijít poklonit všichni, jejichž produkty fungují špatně, krátkodobě, nedostatečně. Stojím v úctě před kvalitní prací lidí někdy z roku 1920, před prací, která je přečkala, před kvalitním materiálem, který byl použit. A napadají mě širší souvislosti. Vždyť tehdy při dešti voda s chodníků spolehlivě odtékala, louže nebyly, okapy fungovaly, voda po fasádách netekla a prodavači jen neprodávali, ale  zákazníkovi posloužili tak, aby byl spokojen.
     Když dnes vidím stále přežívající stav mezilidských stavů, prodavačské neochoty, velmi často neznalosti sortimentu a jeho použití, vzpomenu si na žárovky s odtmelenými paticemi a přelámanými vlákny. To vše jsou zmetky. Je jich kolem nás stále plno. Ve výrobcích, v lidech, všude. A jsou obrazem stavu státu. Stavu republiky. Nemusíme chodit daleko pro složité politické rozbory. Podívejme se kolem sebe a máme jasno. Je nemocný stát, jsou-li nemocní jeho občané. A teď nemyslím jen fyzicky.
     A teď jedno pozitivní přání: Aby každý výrobek, ale i každý člověk byl tak kvalitní, jako žárovka po tetě Marii. Šel bych teď žárovku rozsvítit, kdyby ještě „žila“. Jako symbol!  

  Ukázka z připravované knihy „I to se může stát… Aneb nevážně o vážném“.
  17.2.2005


DOPORUČUJEME: 
další články z rubriky ZBÝVÁ DODAT ...