Narukoval jsem v roce 1951 k letectvu jako budoucí radiový specialista a tak jsme měli kromě tuhého výcviku denně nejméně dvě hodiny „morčat“! Za tři měsíce jsme mnozí chytali 100 znaků za minutu, později ještě více. Na jaře bylo třeba ověřit co umíme v terénu a tak do kraje vyjely radiovozy. Vždy tři radisté se střídali po hodině tak, že jeden vysílal, druhý mu psal a připravoval radiogramy, třetí odpočíval. Radiogramy sestávaly ze skupin po pěti libovolných znacích, neměly žádný smysl.
  Po skončení cvičení však byly porovnány s přijatými radiogramy v Kujebině a dvojice, která měla nejméně chyb, měla mít možnost „opuštění vojenského prostoru“, lidově, mohla se podívat domů. A to byla nějaká odměna! Musím zdůraznit, že to bylo v době nejpřísnějšího utajování, kdy jsme nesměli říci, že jsme vyzbrojeni samopaly, i když to mohl každý vidět na vlastní oči, když jsme pochodovali městem. Za pokus vyslat nějakou zprávu v radiogramu byl prokurátor, protože nepřítel poslouchá. Tím byli hlavně „váleční štváči“ v americkém Pentagonu.
  Ve skupině, se kterou jsem vyjel já, byl radista, nějaký Pepa. Nevěděli jsme, že se domluvil s kluky, kteří měli v Kujebině přijímat radiogramy, že jim vyšle důležitou zprávu, ovšem šifrovanou. Asi se chtěl vytáhnout, jak velení převeze a být ostatními obdivován. Když na něho došla řada, aby psal radiogramy, zašifroval svoji zprávu, ale tak nešťastně, že by to odhalilo i malé dítě. Stačilo číst vždy první písmena každé skupiny a zpráva byla na světě. Ostatní znaky byly nahodilé. Zpráva byla odvysílána a když jsme se po dvou dnech vraceli do Kujebiny, nikdo netušil, jaké je tam zemětřesení.
  Po příjezdu jsme neměli ani čas rozbalit a na povel musela  celá rota narukovat do jídelny. Když se dostavil vyšší velitel praporu, bylo jasné, že se něco děje! Velitel roty, nadporučík č, Slovák, hřímal o nedodržování vojenských řádů, discipliny, předpisů, což hraničí s porušením vojenské přísahy a dokonce s vlastizradou. Na přijímacím středisku měl totiž službu důstojník, kterému jsme říkali „pérák“ a on nás také péroval nejen na cvičáku, ale i na učebně. Kontroloval došlé radiogramy a snadno odhalil tu tajemnou šifru, na to byl zkušený dost: „Včera jsem jebal Anču v sedě zezadu!“
Bylo snadné určit, kdo radiogram psal, navíc každý věděl, kdo chodí s Ančou. Hned utíkal za vyšším velitelem. A tak nás mohl č proprat jak špinavý hadr. Uvažoval jsme, jestli snad se Pentagon nedověděl, že si šněrujeme boty tkaničkami, ale č musel s pravdou ven.
Když přečetl tu tajuplnou zprávu a řekl, že přísně potrestá viníka pro prozrazení vojenského tajemství, rozřehtali jsme se jako koně. Někteří málem padali pod stůl. Představa, jak tato zpráva zkomplikuje mezinárodní vztahy, až ji Pentagon odhalí, byla kouzelná.  si ovšem myslel, že se smějeme jemu, všem nám zarazil vycházky a Pepa dostal basu. Dovršil ale celou situaci výrokem, který pronesl ve dveřích, když do kriminálu odcházel: „I  Mistr Jan Hus za pravdu trpěl!“

  Že nevíte kde je Kujebina? Když prý císař pán František Josef I. Jel do Prahy, přenocoval ve Vysokém Mýtu u nejbohatšího sedláka a také starosty, který se jmenoval Kujeba. Ten měl v troubě pěkně vypečenou husičku k večeři, ale neměl chuť ji císaři obětovat. Tak jej pohostil jinak, podstatně chuději. Když se měl císař odebrat ke spánku, šel kolem kachlíkových kamen s troubou, ze které se linula svůdná vůně. Otevřel najednou troubu a prohlásil: Sie sind aber recht hübsche Kujeben!!!“ A tak už to vysokomýtským zůstalo: jsou Kujebáci a Vysoké Mýto je Kujebina.

  text © Vladimír Kulíček, 3.4.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZÁBAVA