Byl jsem vyzván, abych vybral pro Pozitivní noviny nějakou zajímavou kapitolku ze své poslední knížky, která vyšla před dvěma měsíci a která se jmenuje WERICHŮV GOLEM A GOLEMŮV WERICH (vyd. Euromedia Group). Myslím, že jednou z těch kapitolek, které přináší čtenářům něco neznámého či překvapivého,  je tato.

Vousy Jana Wericha
 

Možná vás to trochu překvapí, ale i následující řádky souvisejí s Císařovým pekařem a Pekařovým císařem. Stalo se totiž zvykem tvrdit, že počínaje tímto filmem, do něhož si Jan Werich nechal narůst vousy, už nikdy svoji vizáž nezměnil. Bez vousů se objevil na filmovém plátně údajně naposled v roli maršála Göringa v sovětském filmu Pád Berlína, a to v roce 1950.

Od Císařova pekaře už nikdo nepřipustil myšlenku, že by si Werich ještě někdy pro nějakou filmovou roli vousy oholil, byť třeba jen částečně. V roce 1960 sice zpívá Waldemar Matuška v písničce Souvenirs: „…vous, jejž mi daroval Jan Werich…“, aby si však za jmenovaného ihned odpověděl: „Nešahej, kluku, na ten knír!“
 

V roce 1964 popisuje Jana Wericha supraphonský režisér Josef Cincibus:

„Býval bezvousý, film však způsobil, že nosí mocný plnovous. Směje se očima. Má patrně vůbec nejhlubší smysl pro vtip a legraci. Měří 185 cm, v pase se zhubl (úmyslně a nikoli bez potíží). Je proklatě inteligentní. Kromě toho je vzdělaný a moudrý. Zná cizí jazyky (zvláště dobře umí americky), ale v anglické televizi prý ,řvali‘, když mluvil anglicky (jeho vlastní poznámka — čili přehání). Za určitých okolností, nejraději o půlnoci, mluví i italsky, a docela mu to jde…“
 

O neměnné, plnovousem zarostlé tváři Jana Wericha už nikdo nikdy nezapochyboval. Již několikrát zde citovaný filmový historik Pavel Taussig napsal v roce 1985:

„Ve filmu Císařův pekař se Jan Werich objevil s vousem. Byl pravý. Ten vous – a slušel pekaři Matějovi i – ,protkán nitkami stříbra‘ – císaři Rudolfovi. Proč zdůrazňovat právě tento fakt? Protože později už hrál Jan Werich pokaždé se svým vousem. A jak poznamenal divadelní historik Josef Träger, ,od té doby, co si Jan Werich nechal narůst vous, čas i věk mu vymodeloval hlavu do tak osobité a charakteristické podoby, že k ní přizpůsobuje divadelní typ, který používá na jevišti nebo na filmovém plátně‘.“
 

Přesto ale v šedesátých letech mohl leckdo alespoň zpozornět, třeba při takové příležitosti, která se odehrála 1. října roku 1966 na večeru zvaném Sraz spřízněných duší. Tam totiž v rámci improvizované odpovědny dostal Jan Werich od Miroslava Horníčka otázku:

„Dal byste se oholit, kdyby to vyžadovala filmová nebo divadelní role?“

„Ale to je zajímavý,“ rozhovořil se tehdy Werich, „zrovna včera mi telefonovali, jestli bych se nechal voholit do jedný role. Já jsem řek´, že za určitý obolus milerád. Protože to je můj majetek, toho se musím vzdát, tak se to musí ňák zhodnotit.“

„A ta otázka byla položena česky?“

„Cizím jazykem. Česky by mě jenom voholili …“

O tom, zda nabídku „položenou cizím jazykem“ přijal i tentokrát, se dál už Jan Werich nezmiňoval. Možná ano, možná ne, třeba onen „určitý obolus“ neodpovídal jeho představám.
 

V roce 1961 tomu však bylo naopak, tehdy naopak nabídku přijal!

Přišla z tehdejší Německé demokratické republiky a nedivte se, že o ní nic nevíte. Marně byste název filmu, ve kterém tehdy Jan Werich hrál nemalou roli, hledali v jeho před- i porevolučních filmografiích. Je s podivem, že žádný z filmových historiků mezi zahraničními filmy, v nichž Jan Werich hrál (a bylo jich několik!), ten, který natočil přímo v sousední zemi, neobjevil. Přitom si ho můžete v Německu dnes koupit na VHS. Jmenuje se Italienisches Capriccio a v titulcích čtete jméno Jana Wericha z herců na třetím místě (za Claudem Laydu a Rolfem Ludwigem). Z ženských rolí je tu (hned jako druhá, po Christel Bodensteinové) uváděna také Dana Smutná, herečka hlavních rolí ve Weissových filmech Romeo, Julie a tma či Zbabělec.

Jan Werich je jako šlechtic jménem Don Marzio v tomto dobovém filmu rozkošný! Už jeho mimika (chůze, hra jeho chytrých očiček) českého diváka pobaví. Na hlavě má bílou paruku a – co je zde v tuto chvíli podstatné – kromě kníru pod nosem má na bradě pouze štráfek vousu zvaný „lajska“ (někdy též „muška“). Scény s Janem Werichem trvají dohromady téměř 14 minut, což je dvojnásobek času, který zabírají jeho scény v roli holandského kapitána ve filmu Baron Prášil režiséra Karla Zemana. Napadá mě – jestliže si v tomto roce, tedy v roce 1961, zahrál ještě také ve filmu Baron Prášil roli vousatého námořního kapitána, nejspíš se oholil a odjel do NDR až teprve po natáčení v gottwaldovských ateliérech.
 

Tvář Jana Wericha se měnila i po Císařově pekaři a Pekařově císaři. Mohlo to být třeba i víckrát, důkaz je zatím jeden. A mě v tuto chvíli nenapadá nic jiného než připomenout ono známé rčení: Nikdy neříkej nikdy.

 

Texty k fotografiím  (fotografie se na kliknutí zvětší do plné velikosti)

Rok 1961: Jan Werich ve filmu Baron Prášil (s Milošem Kopeckým, který mi tuto fotografii věnoval)

Rok 1961: Jan Werich v mezinárodním  filmu Italienisches Capriccio, natáčeném v NDR

 
 
 text a foto © Ondřej Suchý, 26.4.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  VÍTE, ŽE ....?