Petr Hromádko:   Jak i chytrý prodavač překvapeně nahlíží
 
            Jednoho času přišla na mě náhle chuť natáčet vše na kameru. Možná to bylo osudem nebo jsem se proto nadchnul. Bohužel či bohudíky mám v povaze, že když si něco umanu, tak mi to hlodá hlavou, dokud se to nesplní. Není to často, ale videokamera byla toho typickým příkladem. Sehnal jsem  výhodně kameru a natáčení věnoval dosti času. Ovšem nic není věčné a po čase se dostala natáčecí chudinka do stavu, kdy se ani oprava nevyplatila. Přestože již nějaký čas nepoužívám své oči, netrvalo dlouho a touha po snímacím aparátu vyplavala opět na povrch. Přestože jsem dospělý, mám některé myšlenky tak trochu dětinské. Nechtěně jsem pokukoval, zda-li čirou náhodou není výhodně někde k dostání videokamera, po kterém tak strašně toužím.
 
            Po dobré večeři sedím s Renčou u stolu, příjemně debatujeme o různých věcech a prohlížíme si letáky, kterých jsou denně přeplněné schránky. Najednou mi moje přítelkyně oznamuje, že v Carrefouru mají minikameru za dost výhodnou cenu. Okamžitě se ve mně probudil obrovský zájem a ptám se na podrobnosti, které uvádějí. Rozhodl jsem se rychle a za čtvrt hodiny volám tátovi, jestli zítra náhodou nepojede do Hradce, kde se ta prodejna nachází.
 
            Druhý den stojíme v elektro části Carrefouru a prodavač nám podává přístroj z letáku. Už jen podle hmatu nabývám jistoty, že je to kamera spíše pro děti. Ptám se i na jiné výrobky. Koukáme s Renčou na typ minikamery podstatně jiných parametrů, a to jak ohledně vybavení a kvality, tak i ceny. Nejvíce dotazů mám pochopitelně já, nevidomý, a prodavač, který mi na vše odpovídá, se divně na mne dívá, zvláště pak když jsem kameru zapojil a zírám do hledáčku upřeným zrakem a kroutím kamerou do všech stran, jako bych točil film. Ještě nejsem rozhodnutý, zda-li ji koupit či ne. Dráždí mě nízká zaváděcí cena a obrátil jsem se o radu na Renatu, která mě po celý čas zúčastněně sledovala s velkou samozřejmostí, jako by to bylo  denně.
 
            „Ty s tím budeš natáčet?“ odpovídá mi se samozřejmostí a rozhlíží se po regálech s dalšími přístroji. Prodavač už nemluví a hlavou mu zřejmě nemilosrdně hlodá otázka, jak s tím ten nevidomý chlapec bude zacházet. Jazýček vah rozhodování se najednou naklonil na stranu, že kameru koupím. Za chvíli odcházím šťasten, jednou rukou k sobě tisknu balíček s novou kamerou a druhou moji Renču. Už si živě představuji, co všechno budu točit.
Renča mi tvrdí, že dělám záběry prakticky stejné jako vidoucí člověk a já ji na to s úsměvem ve tváři odpovídám:“ Když se chce, tak jde všechno!“ 
Časem jsem nabyl dojmu, že jsem s koupí neprohloupil. Záběry, na které se dnes dívám v televize budí moji představivost času, kdy jsem ty okamžiky natáčel. Člověk přeci může se svou vůlí a sílou dosáhnout i přes nějaké problémy mnoho věcí, jež se jiným zdají neuvěřitelné.
 
 
 
 
text  © Petr Hromádko, 10.5.2005
 

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ....