Ing. Jan Maruška:  Jsme jedné krve

Je nám více než potěšením, že se Kolja dostává i za hranice našeho státu.
Chladný vítr se stal dočasným domovem inženýru Janu Maruškovi, obchodnímu atašé České republiky ve Švédsku. Těší nás, že si pan inženýr našel čas a napsal nám nejen o knize Kolja… to neznáte mého psa, ale také o svém vztahu ke zvířatům, retrívrovi Baronovi i o současném stavu naší společnosti. 
  Neumím si představit, že by stará pravda, že pes je nejlepší přítel člověka, platila i obráceně. Totiž, že člověk je nejlepším přítelem psa. Jednou se mě můj šéf zeptal, proč jsem takový pesimista a kritik lidské čeládky. Odpověděl jsem možná trochu hloupě, ale spontánně: protože mám rád zvířata. Moje  myšlenka na něho nezapůsobila a vyrazil se mnou dveře. Koneckonců nedivil jsem se příliš jeho reakci. Psi pro něho byli čoklové, zabijáci a znečišťovatelé ulic. Neodpustím si poznámku na  kvalitu jeho myšlení. Asi by podobně jako moje vyznání ke zvířatům neuznal, že pes může zachránit lidi ze sutin i hořících domů, že tím, kdo naučí psa zabíjet, je člověk a že pes, i přes svojí vysokou inteligenci (nechtěl jsem ho nadále popuzovat srovnáním) si po sobě neuklidí.
 
  Je to bezmála 22 let, co jsme si pořídili psa. Byl to jezevčík, rezatý lump, který sežral a rozerval doslova vše, na co přišel. Byl kamarádem a ochráncem naší malé dcery, se kterou sdílel prostor blízko podlahy našeho stísněného bytu v Praze. Věděl, že náš soucit zvětší, když nasadí „smutný voči“, když bude kulhat a nebo den nežrat. Uměl to s námi dokonale a tak se po letech stal vládcem rodiny, sice málo poslušným, ale o to více šťastným, když jsme se všichni uvelebili – i s ním – na pohovce. Měl velkého nepřítele, křížence, který ho usilovně pronásledoval a šel mu po krku. Marně jsme vysvětlovali paní majitelce, aby, když nás vidí, svého psa držela zpátky. Jednou se za námi vydal přes rušnou křižovatku, nestalo se mu nic, ale majitelce jsem pak dost nevybíravě vyčinil. Pes se jmenoval Cyril a je to určitě jedno z jmen, které bych psovi nikdy nedal. Aby mi bylo dobře rozuměno. Výbojný Cyril za svojí povahu nemohl. Dozvěděl jsem se, že ho panička našla uvázaného u stromu v lese. Bůhví, co se v hlavě nebohého psa dělo.
  Dnes žijeme ve společné domácnosti s jiným přítelem. Zlatého retrívra Barona jsme si pořídili ve Finsku. Jméno Baron dostal už proto, abychom na něho nemuseli volat jeho rodovým jménem: Hiekkakankaan Lumikide. Kuličku zlatých chlupů jsme si přivezli 12. března 1999 domů. Datum se dobře pamatuje: 15 let před tím se narodila naše dcera, která psa dostala k narozeninám. Chci jen zdůraznit to, co mnoho čtenářů a majitelů psů ví: koupíte psa své ratolesti a máte postaráno o vlastní volný čas. A chci dvojnásob zdůraznit, že – alespoň v našem případě – bylo dobře, že to tak dopadlo. Baron je větší než jezevčík, a to nejen vzrůstem, ale i inteligencí. Svoji lásku spravedlivě rozděluje na tři díly a má vrchovatě schováno i pro cizí  lidí. Miluje děti, poslouchá na slovo a ví, kdy končí hra a začíná povinnost. Chvála na jeho povahu, inteligenci, čistotu, přátelství a lásku k nám by nebrala konce. Za všechny ty krásné chvíle s ním strávené mu v duchu děkujeme a spíš se snažíme být členy smečky než ho vtahovat do světa lidí.
Mám rád lidi, věřte mi. A mám rád a vážím si především těch, kteří mají kladný vztah k přírodě a uvědomují si, že jsme její součástí. Samotný svět lidí neexistuje, i když to často slyšíme kolem sebe, tak jako neexistuje říše zvířat či rostlin. Existuje jen jeden provázaný svět, ve kterém by v harmonii měli žít lidé, zvířata, rostliny a ač to zní zvláštně – i neživá příroda. A kdo to nechápe – promiňte, pane Werichu, že si vás dovolím parafrázovat – je vůl.
 
  Současný svět je málo šťastný. Je v něm zbytečně moc nenávisti, brutality, válek, zbraní, hladu po penězích, chudých, nevzdělaných, zneužívaných, týraných a  ponižovaných lidí. A taky zbytečně zabíjených, týraných, testovaných a lovených zvířat. A proto si velice vážím lidí, kteří se o zvířata starají, zakládají spolky a stanice, dávají svůj volný čas, energii  a peníze na záchranu psů, koček a dalších zvířat.
Proto tak obdivuji a vážím si Marty Kubišové. Pro její lásku k nám všem (lidem a zvířatům), laskavé slovo, milý úsměv a skromnost. Měl jsem ji možnost poznat zblízka. Loni v listopadu byla ve Stockholmu se svým recitálem a zpívala před naplněným sálem Hudebního muzea. Vzpomínám, že když měla možnost si vybrat mezi čistým vozem mého kolegy a naším, věčně zabláceným a „chlupatým“ interiérem, volila naše auto. Barona častovala laskavými slovíčky a oba si hleděli vroucně do očí. Bylo mi jasné, že Baron byl na stejném vrcholu blaženost jako kdysi já, když jsem společně s vrstevníky před 35 lety (!) obdivovali Golden Kids, neboli trio Kubišová, Vondráčková, Neckář.   
 
  Znám ovšem i milovníky a ochránce zvířat, kteří, ač skryti v anonymitě, pomáhají ze všech svých sil dobré věci. Jednou z nich je paní Olga Wister. V České republice se s ní jen tak nesetkáte, protože bydlí v malé vísce u města Enköping asi 70 kilometrů od Stockholmu. Paní Olga odešla před 37 lety z Československa. Dobré srdce se lépe krájí a tak se Olga aktivně zapojila do veřejného života. Stala se ředitelkou Nadace dobré vůle Olgy Havlové ve Švédsku a je čestnou předsedkyní Nadace na ochranu zvířat. Zná mnoho našich osobností  uměleckého života a když začne vyprávět, můžete vzít jed na to, že na kladení otázek není čas. K jejím hlavním zálibám patří psi. Však se o jejím vztahu může každý přesvědčit sám. Tedy, dočíst…

 
Asi před rokem vydalo plzeňské nakladatelství Fraus knížku s trochu zavádějícím názvem  Kolja…to neznáte mého psa! Z obalu této knihy se dívají známé osobnosti: Ondřej Suchý, Naďa Konvalinková, Josef Dvořák, Miloš Nesvadba, Marta Kubišová, Miloš Kopecký, Stella Májová a další. Kniha nabízí 280 stran láskyplného, upřímného a taky napínavého čtení. Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy o psech, aby neváhali.
Kniha je důkazem, že pes je pro člověka tím, co není člověk  člověku. Marně se snažím pochopit, proč se o zvířatech hovoří jako o němých tvářích. Štěkot, zavrčení, vytí, skučení, dotek čumákem, olíznutí, drcnutí hlavou, postoj, natočení slechů, vzdychnutí, hlava na stranu, podání tlapky, šibalský úsměv v očích, nastavení zadnice k drbání, přinesení balónku nebo jiné hračky, posouvání misek na žrádlo a na pití, přinesení boty na znamení, že je čas jít ven, zanoření čumáku do kapsy (nezapomeň mi dát keks!), leh na záda (je čas blaženosti), sednutí si na lavičku v parku (chci si odpočnout), nadzvednutí přikrývky po osmé hodině (je čas na ranní procházku), postavení se před televizi po 22 hodině (je čas jít ven a naposledy se vyčurat), atd. atd. atd. – to je jasná a jednoznačná řeč psí.
 
  Sleduji ze vzdálenosti 1500 km dění v naší zemi. A protože toto povídání je do časopisu o psech, záměrně se zdržím hodnocení rozdílů v jiných sférách. Nekončící debata o tom, co se psy a jak jim znepříjemnit život ve městech, je údajně založena na statistice, kolik zranění a napadení bylo jimi způsobeno. Neumím to jemněji vyjádřit, ale pobyt ve Finsku a Švédsku mě ubezpečil v názoru, že jaký je pán takový je pes. Na severu jsou psi poslušní, neagresivní, zuřivě neštěkají, jsou čistí a vypadají zdravě. Pořídit si psa znamená poměrně podstatný výdaj. Základní povinností je registrace u nejbližších veterináře, který sám obesílá majitele pozvánkou k očkování nebo prohlídce. Nikde jsem neviděl pobíhat osamělé psy. Dokonce je povoleno si vzít psa do práce. Psi jsou přítulní a pro našeho Barona není lepší kamarád než pitbull. Doma bychom to viděli neradi.

  Lidský stres, agresivita, málo času, obavy, nejistoty, komplexy, nezodpovědnost, nezdravá soutěživost (soused má psa, musím ho mít taky), nevhodné prostory – to vše se promítne do povahy psa. A pes stejně jako my cítí strach, osamění, klaustrofobii, bolest a nervozitu. Zde na severu jsou doslova na každém kroku oplocené psí parky. A některé jsou označeny tabulkami: „pro malé psy“ nebo „pro velké psy“. Velcí psi mají nezkrotnou energii. Náš Baron je denně 3 – 5 hodin venku.
Vrcholem jeho blaženosti je, když se po dlouhé procházce může ponořit do jezera. A je mu celkem jedno, zda je v kalendáři srpen nebo leden. Vzpomínám, jak jednoho únorového odpoledne, kdy jezero Mälären bylo pokryto třícentimetrovou vrstvou ledu a voda s větrem přeměnila zábradlí v ostnatý drát, se Baron uvelebil v jezeře a v desetistupňovém mrazu vynášel kusy ledu na břeh. Kolemjdoucí zahalení v tlustých bundách se velmi bavili. Tedy až do okamžiku, kdy se Baron důkladně a s chutí oklepal. Na závěr roztáhl tlamu do širokého úsměvu...       
 
  Zatímco se vám píšu, spokojeně mi u nohou leží Baron. Co chvíli zvedne hlavu, jakoby souhlasil s tím, co si myslím. Posadí se na zadní, položí mi vlhký čumák do klína a naznačí, že by to stačilo. Blíží se „jeho hodina“. Nezlobte se, už budu muset končit.
           
Přeji vám báječné chvíle se psem!

text © Ing. Jan Maruška, Stockholm, 24.6.2005

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT