Jakub Hein:  Myšlení (pracovní postup)
   





Připravíme si:         hlavu s jejím obsahem
                               paměť
                               pokud jsme sami – tužku a papír
                               pokud jsme ve společnosti – mluvidla.
 
    Ze všeho nejdřív je potřeba přilákat myšlenku čili nápad. Myšlenku lákáme tak, že se snažíme mít jiskru v oku, vypadat vtipně, oduševněle a pro myšlenku vůbec přitažlivě. Rozhlížíme se usilovně kolem sebe, a nemáme-li úspěch a myšlenka se přilákat nedá, musíme se smířit s tím, že na příjem myšlenek nejsme dostatečně připraveni. Další možnost je, že pro myšlenku nejsme dost atraktivní a že s námi nechce nic mít. V takovém případě nepropadáme beznaději a zkusíme další, náročnější postup.
 
    Vyzbrojíme se statečností a nahlédneme do vlastní hlavy. Nejčastěji jsme ohromeni prázdnotou. Většinou je to prostý úlek. Bez včel. Nerojí se zde nic. My však víme, že někde v nejtemnějším koutku něco musí být. Alespoň malá, skoro neviditelná, ale přece jen myšlenka. Vždyť už chodíme šest let do školy.

     

   Zkusíme to s přemlouváním: „Hele, ty moje zlatíčko, jediný ty můj poklade, ukaž se, nestyď se! Určitě jsi krásná, i když nepatrná. A stejně tě nikdo jiný než já nepochopí!“         
Jestliže myšlenka povyleze, radujeme se ze všech sil, pokud zůstane skrytá, zkusíme to s uplácením: „Když se mi ukážeš aspoň jednou, dám ti pokoj na celý rok, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset … na věky!“

Pokud myšlenka nepípne ani v tomhle případě, zkusíme to jako bojovník a zakřičíme  hluboko do jejího svědomí: „NAPADNI  MĚ !!!!!“
 

    Některý z popsaných způsobů bývá občas úspěšný. Probereme si situaci, kdy prostě budete mít štěstí a něco vás opravdu napadne. Neopíšete to a nikdo vám to nenapoví. Taková vaše myšlenka je zpočátku holá, hladká, bílá a dutá. Je to spíš naděje než myšlenka. Tuhle malou bílou kouličku musíme nutně něčím nahustit. Může to být hustilkou za 4,40 Kč, ale i jiným obsahem.
Naplňování myšlenky se děje směrem do hloubky, rozhodně v ní neděláme díru. Myšlenku neuskutečníme bez cíle. Ale takový cíl je nejdříve jako tečka v dálce, která se postupně přibližuje. Někdy vás může udivit, jak strašně dlouho jí to trvá, někdy je to bleskem. Tu a tam překvapí svou velikostí. Jenže to obvykle bývá myšlenka někoho jiného. My se spokojíme s myšlenkou střední velikosti, ale svou vlastní. Od toho neustoupíme. Z vlastní zkušenosti vím, že dobrá myšlenka je ta, ze které můžu mít radost. Ale hned nato se člověk diví, že ležela vedle tak velké hlouposti.
Většina něčím naplněných myšlenek má ale podobu propíchnutého míčku. Pořád to ještě někde uniká. Aby byl míček k něčemu a pružil, musíme díru něčím zalepit.
Musíme zkrátka myslet dál, abychom na to přišli. Nemůžeme s tím přestat. Jak jednou začneme myslet, už  to nemůžeme vzdát.

Ujišťuji vás, že není žádné jiné východisko!


text  © Jakub Hein (napsáno v 6.třídě), 28.6.2005
grafika © www.ateo.cz
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...