Petr Hromádko:  A nesejdeme se ...
 
            Před vánočními svátky se naskytla možnost podívat se do Prahy. Mamka mi nadhazovala či přemlouvala k výletu spojený s předáním vánočních dárků pro babičku, která hlavní město již pár let obývá. Moje přítelkyně Renata nad tímto výletem skoro zajásala, chtěla se hodně podívat na vánočně vyzdobenou starou Prahu.
            Po zvážení plusů a mínusů se rozhodlo, že pojedeme bez mé fenky Anny. Renata nemá řidičský průkaz, vlastně ani automobil a tak nejvhodnější dopravní prostředek byl zvolen vlak.Domlouval jsem se s babičkou, kterým vlakem přijedeme, že zůstaneme stát na perónu, kam měl dorazit. Kladl jsem jí na srdce, ať si pro jistotu vezme sebou mobilní telefon, který dostala k vánocům.
            Vyrazili jsme pár dní před Silvestrem a jízda proběhla rychle a pohodlně. Opět popisuji Renče postavu mé babičky a odhad, co asi má přibližně na sobě. Mám stále trochu obav, abychom se na nádraží potkali. Vlak dojel na hlavní nádraží a po vystoupení stojíme a Renča se rozhlíží po hledané osobě. Nástupiště nabývá prázdnosti a stojí tu jen prakticky tři lidé. Pochopitelně jsem to byl já s Renčou a babička, ale nebyla to jednoduchá věc. Má starší příbuzná vyhledávala fenku Anny, protože naprosto zapomněla, že nemá přijet a lidských párů si moc nevšímala. Renatu v životě ještě neviděla a to samé platilo u Renči při rozhlížení po ní. Já bych ji okamžitě poznal, ale nějaký čas mi už zrak neslouží. S malou nervozitou vytahuji mobil a volám na babiččin nový aparát. Sluchátko mi oznamuje nepříjemnou větu: Volaný účastník není dostupný, což situaci dramatizuje Ale ona již letí do schodů s možností, jestli jsme nevystoupili na jiném nástupišti. My dva se musíme vrhnout na další cestu na vlastní pěst. Radím Renče ať najde metro, které jede do stanice Vltavská, což si má paměť ještě pamatuje. Navíc díky trocha štěstí a pomocí rad obyvatel se dostáváme tramvají na správné místo bydliště. Už nebyl problém najít vchod a jen co se u babičky bytu otevírají dveře začala náruživá debata. Nejdřív jeden druhého nechce pustit ke slovu, se současným ohříváním oběda na který je zrovna nejlepší čas. Posléze se dochází klidnou debatou, spojenou s jídlem, k předání dárků a plánování, kam všude se vyrazí do města. Hlavně, že vše dobře dopadlo a na čase byla jen příjemná procházka historickým centrem s kvalitní průvodkyní, mou zkušenou babičkou.
 
            Uplynuly týdny a byl květen, lásky čas. Opět na hladinu vyplaval nápad, který znamenal další návštěvu babičky v Praze. Dopředu se vše telefonicky domluvilo a z mnoha důvodů bylo rozhodnuto, že psí slečna Anny zůstane raději doma s rodiči. Dělalo se to jen pro její dobro. Vlaková doprava zvítězila pro cestování, bavíme se  spolucestujícím a v oknech je již vidět okraj Prahy. Začínáme si pomalu dávat věci do ruksáčků. Vlak pomalu brzdí na nádraží Praha-Libeň. Po jednou se z reproduktorů začínají opakovat nepříjemná slova. Je oznamováno, že vlak zde jízdu z nepředložených důvodů končí, ať se přemístíme do náhradního spojení do Smíchovského nádraží, či hromadu jiných rad.
Všichni lidé vylézají z vagónů, zmateně pokukují a vyslovují k této situaci slušná i sprostá slova. S Renčou si předkládáme různé návrhy na vyřešení tohoto problému. Zvažujeme co provede babička, až se na hlavním nádraží, kde jsme se měli setkat, dozví, že očekávané spojení nedorazí. Spěchala by třeba na nádraží Smíchov, kam měl jet náhradní spoj. Uznáváme, že by to byl příliš riskantní plán do neprobádaného území. Nemusím ani dodávat, že volání na její mobilní telefon bylo neúspěšné a přidalo na váze nevědomosti v tom, co kdo udělá. Myšlenka o dopravě na hlavní nádraží, kde třeba bude ještě čekat, nesklidila mnoho úspěchu. Nakonec převládlo heslo“za zeptání nic nedáš“ a chvátáme na informační službu. Štěstí nás přeci jen neopustilo a dozvídáme se, že nedaleko od nádraží je zastávka tramvaje, která jede na místo, jež uvádíme. Nebyl problém to najít a při trošce soustředění, zeptání a pozorování vystupujeme nedaleko domu babičky. Zvonky u vchodu se nelíbili nějakým vandalů a tak nejsou v provozu. Po pár minutách stání nás pouští dovnitř přicházející obyvatel domu. Na zvonek u bytu nikdo nereaguje, babička je ještě někde venku. Z nouze kontaktuji ještě tetu, která rovněž žije v hlavním městě.
            „Pomohla bych vám, ale jsem na chalupě 200 kilometru od domu.“ Prohlašuje s mírnou lítostí. Nebudeme přeci sedět na schodech a napsali jsme na papír zastrčený za dveře vzkaz o našem přemístění do restaurace. Odebíráme se  do kavárny, která je hned naproti. Popíjíme dobré nápoje a po rozhovoru s babiččiným pevným telefonem, usmíváme se radostí, že je již doma. Opět zvoníme u dveří a diskuse názorů, co se vlastně dělo, přibývá na dramatičnosti.
            Babička se opravdu  přesunula na nádraží Smíchov v domnění, že dle instrukcí tam dojdeme. S následným návratem do bytu to trvalo pochopitelně delší čas než nám. Zbylý čas trávený v Praze byl skvělý, plný požitků a babička jasně tvrdila:“ Příště už vám naproti nepřijdu.“
            V létě se jízda vlakem konala zase. Babička naproti nešla, vlak jel normálně a my, pamatujíc si dopravu po Praze, jsme bez problémů dorazili  k cíli.
 
 
  text  © Petr Hromádko, 5.7.2005
  grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ....