aTeo:  VEJCE

Kdysi jsem věřil, že svými povídkami udělám díru do světa. Dnes se bojím, že se mi ta díra opravdu podařila. Ne ovšem zásluhou literatury. To bylo tak…               Mám skromné hospodářství – malou zahrádku, králíky, drůbež. Jako chovatel nejsem organizován a chybí mi jakékoliv teoretické vědomosti. Prostě nakrmit havěť, sebrat vejce, občas stáhnout králíka. Vše účelově, bez romantiky a bez vzrušení. To však mělo teprve přijít!             Začátek byl docela nevinný a nenápadný – na jaře loňského roku, kdy kyselé deště byly kyselejší  než tváře ochránců přírody a chuchvalce smogu chuchvalcovitější než londýnská mlha za dob Sherlocka Holmese. Kdy ozónová vrstva opět prostopášně otevírala klín kosmickému záření a radioaktivní spad několikanásobně překračoval nejvyšší přípustné hodnoty. Kdy statistika imunitní nedostatečnosti skákala jako nabídky v aukční síni…             Právě tehdy se mezi čerstvě vylíhlými kuřaty vyskytl podivný mutant. To kuře bylo směšné vzhledem i chováním a vyrostla z něho slepice, připomínající křížence papouška a kachny. Skákala jako vrabec a vydávala protivné zvuky eko… eko… ekóóó. Snad žalovala na zdevastované životní prostředí, které jako zlá sudička stálo u jejího zrodu. Tahle podivná slepice se navíc chovala dost agresivně. Když jsem se k ní otočil zády, přihopsala a klovla mě bolestivě do lýtka. I můj pes k ní pociťoval respekt – kdykoliv ji zahlédl, stáhl ocas mezi nohy a sebe samotného do bezpečí své boudy.             Nebyl proto žádný důvod držet smutek, když jsem ji na podzim našel mrtvou vedle prvního vejce, které snesla. Tedy – vejce… vzhledem se mu snad podobalo, ale bylo neuvěřitelně těžké.             Tenkrát, když jsem je poprvé potěžkal, vzpomněl jsem si na svou babičku a její pohádku o slepici, snášející zlatá vajíčka. Hned na místě jsem se chtěl přesvědčit, co je vlastně uvnitř. Opatrné ani neopatrné naťuknutí však skořápku nenarušilo. Postupně jsem zkoušel drcení v čelistech svěráku, rány palicí a… nic! Anebo přece jen – kladivo ani perlík od povrchu té divné věci neodskakovaly. Jakoby vejce pohltilo veškerou energii, vyvinutou nárazem. Nakonec mi nezbylo, než zanechat marných pokusů. Na mém psacím stole se objevilo vkusné těžítko.             Po několika týdnech jsem zjistil, že vejce nápadně zvětšilo svůj objem a ještě nápadněji hmotnost. Z čeho ale – ze vzduchu?! Má snad schopnost přeměňovat všechny druhy energie, včetně světelného záření, ve hmotu? Zákonu zachování energie by to nejspíš neodporovalo, ale zdravému rozumu určitě! Výpadky elektrického proudu v mém domě byly stále častější. Souvislost se sama nabízela.             Zvolna kynoucí obludu bych už sotva mohl vydávat za těžítko. V domě řádně nefungoval jediný elektrický spotřebič. Rozhodl jsem se, že zatelefonuji svému spolužákovi z gymnázia, jenž pracoval ve Fyzikálním ústavu Akademie věd.             Inženýr Slavomír Kokoška, kandidát věd, považoval celý příběh za nepříliš zdařilý pokus navázat na studentské recese, avšak slíbil, že se na to „perpetuum debile“ přijde rád podívat. Nepochybně tím myslel mě. Když jsem pokládal telefon, ozvala se z pracovny rána, jako kdyby ji právě stropem opouštěl Mefisto. S obavami jsem otevřel dveře – z trosek mého psacího stolu vyčnívalo oválné těleso…               Pobledlý Ing. Kokoška, CSc. třesoucí se rukou zápasil se šálkem černé kávy a neustále úkosem pozoroval bílý objekt, kterým se před chvílí marně pokoušel pohnout. Znovu a znovu se nedůvěřivě vyptával na okolnosti jeho vzniku. Vzpomněl jsem si, že „kokoška“ znamená bulharsky „slepice“. Už na střední škole kvůli svému jménu leccos vytrpěl. A teď ještě tohle! Když čtyři muži za jeho asistence odnášeli bělostný balvan z mého domu, slíbil, že se brzy ozve a roztržitě se rozloučil.             Uplynul téměř měsíc a žádná zpráva. Zavolal jsem mu tedy sám. Bývalý spolužák měl vzrušený hlas. Prý neví o moc víc, než já. Vejce nelze mechanickou ani chemickou cestou narušit, rentgenové paprsky pohlcuje, ultrazvukové vlny rovněž. Ostřelováno kvanty laserového záření očividně tloustne. Hmota uvnitř musí být neuvěřitelně zhuštěná. Pak si ode mne vyžádal slib naprostého mlčení a bez pozdravu zavěsil.         Po dalším týdnu jsem opět zkoušel volat do ústavu, ale telefon byl hluchý. Vypravil jsem se tam tedy osobně. K budově Fyzikálního ústavu mě však nepustili. Ulice byla zatarasena požární a vojenskou technikou, policisté stroze odháněli zvědavce. Už jsem se chtěl dát na ústup, když mě kdosi nešetrně uchopil za paži. Byl to můj bývalý spolužák.         V jeho bytě, nad pořádnou dávkou slivovice, jsem se dozvěděl, že vejce se v noci propadlo stropy ústavu a narušilo i betonovou základovou desku. Společně jsme dlouho do noci rozvíjeli děsivé úvahy o tom, jak se bude dál propadat zemskou kůrou až do samého středu naší planety. Slávek blábolil o neutronových hvězdách, gravitačním kolapsu, důsledcích vychýlení zemské osy a podobných radovánkách. K ránu už jsem si docela plasticky dokázal představit budoucnost ve dvou variantách: buď vejce vycucne zeměkouli zevnitř jako pomeranč, až se nakonec slupka i s námi propadne do prázdna, anebo zvětší objem natolik, že Zemi roztrhne. Nad prázdnou lahví jsme vedli spor, jak dlouho to může trvat…          Mám za sebou mnoho stereotypních výslechů. Nemohl jsem uvést víc, než co opravdu vím: divná slepice snesla divné vejce. Bydlím na státní útraty v hotelu. Můj dům se změnil v laboratoř, obehnanou několika ploty a střeženou speciální vojenskou jednotkou. Široký prostor kolem Fyzikálního ústavu byl evakuován – od Ďáblic až na Prosek. Noviny jsou plné fantastických dohadů. Praha se během několika dnů stala středem světa. Je přeplněna vědci, novináři, turisty a dobrodruhy. Houfně vznikají nové sekty, staré se aktivizují. „Díra do světa“ je zatraceně reálná hrozba. Problematika vaječné katastrofy je pod názvem „Pražská anomálie“ projednávána na půdě OSN.          Konečně bylo nalezeno řešení a urychleně zpracován projekt „Anti-OVO“. Uplynul dlouhý rok. Na Ruzyňském letišti již stojí připraven super-raketoplán Phoenix Y3K, zkonstruovaný v rekordně krátkém čase spojeným úsilím světových velmocí. Není možno otálet – vejce je stále větší a těžší. Až bude dopraveno na oběžnou dráhu kolem Země, lidstvo si oddechne a získá čas přemýšlet, co dál…           Zítra odstartuje gigantický raketoplán Fénix, aby zachránil planetu, kterou ohrozila jedna zparchantělá slepice z mého kurníku. Na klasickou otázku, co bylo dříve, zda vejce či slepice, si dnes už nikdo nevzpomene. Jde o to, co bude nakonec…    text a obrázky © aTeo, www.ateo.cz   6. 7. 2005  DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZÁBAVA