Ondřej Suchý:   O humoru PAVLA DOSTÁLA
Pavel Dostál v Šemánovicích
Předčasně ukončený život ministra kultury ČR Pavla Dostála bude v těchto dnech probírán a připomínán ze všech stran ve všech sdělovacích prostředcích. Svojí malou vzpomínkou na tohoto báječného muže, který byl vskutku nejlepším ministrem kultury, jakého kdy naše republika měla, bych rád připomněl dar, který mu byl - jako málokterému politikovi - dán: krásný smysl pro humor.
Nebylo divu, že se stal začátkem šedesátých let minulého století jedním z nejvýraznějších mladých umělců, působících postupně hned na několika olomouckých scénách tzv. divadel malých forem. Byl dramatikem, textařem písní, režisérem, hercem, zpěvákem. Dá se říci, že po smrti Luďka Nekudy a Eduarda Pergnera je Pavel Dostál další významnou postavou oné slavné éry malých divadel, která už navždy odešla.
 
Podpis Pavla Dostála v ŠemánovicíchDovolte mi zde zaznamenat pár střípků z jeho života, jichž jsem měl možnost být svědkem.
Nebyli jsme žádní „dlouholetí kamarádi“, naopak! Měl jsem k němu velikou úctu a rád zde hlásím právě nyní, kdy mě žádný nemůže podezřívat z patolízalství, že jsem k němu vždy vzhlížel s upřímným obdivem. Ani já nebyl pro něj samozřejmě žádný kamarád; přesto se tak ke mně někdy choval. Vybíral si ovšem k takovým projevům nejneočekávanější momenty.
Jeden příklad za všechny.

Ukládání urny Vlasty BurianaKdyž jsme s Vladimírem Justem čekali ve vyšehradském chrámu během kázání pátera Halíka na okamžik, kdy budeme vyzváni k přenesení ostatků Vlasty Buriana a jeho ženy Niny  na Slavín, zrovna v té nejvážnější chvíli mě kdosi zatahal za šos kabátu. Cukl jsem sebou a pohlédl do lavice, u které jsem se zrovna zastavil. Seděl tam pan ministr Dostál a lakonicky koutkem úst zašeptal: „Ahoj, Ondro!“ Byl to pro mě šok a potlačený smích mi tehdy ještě chvíli cukal tváří. Pan ministr z toho měl určitě nemenší srandu, protože po obřadu už mi zase vykal a oslovoval zdvořile pane Suchý.
 
Pavel Dostál a Ondřej Suchý v Šemánovicích17. ledna 2000 mě v pravé poledne napadlo právě jemu oznámit elektronickou poštou následující zprávu: „Před několika hodinami jsem se naučil mejlovat!     I řekl jsem si: komu jinému o tom můžeš dát zprávu, než přímo panu ministrovi kultury!" Při svém každodenním nabitém programu si téměř vždycky našel chvilku, aby zareagoval i na takovéhle žerty. Přicházel často do práce už mezi šestou a sedmou hodinou ranní! Pokud nestíhal, zareagovala na některý můj dotaz či zprávu vlídná paní Vodičková z jeho sekretariátu a Setkání v NOSTALGICKÉ MYŠItlumočila přesně vzkaz, který mně byl určen. Často však (právě kolem té sedmé hodiny ranní) odpovídal e-mailem sám. Oslovoval jsem ho někdy: „Můj milý pane ministře“, zatímco on se nejednou na oplátku podepisoval: „Váš ministr“. Zval jsem ho na různé akce do někdejšího kulturního zařízení Nostalgická myš v Šemánovicích u Kokořína. Pokud to jen trochu šlo, přijížděl. Několikrát zde vystupoval (dokonce jsme ho přemluvili i ke zpěvu), vše v rámci nahrávek pořadů Českého rozhlasu, které jsou dodnes na stanici Praha známé pod názvem Nostalgické muzeum zábavy.
Jan Kanyza, Pavel Dostál, Ondřej Suchý
Když právě u nás v Šemánovicích objevil Jiří Šebánek s prof. MUDr.Přemyslem Strejcem a členy Salonu Cimrman na místním hřbitůvku neznámý hrob Járy Cimrmana a vznikl pak z toho seminář „Za Cimrmanem až do hrobu“, který přijela natočit Česká televize Ostrava, usoudil jsem, že u tak „významné události“ by přece neměl chybět náš ministr kultury, že?
A tak jsem pana Dostála pozval.
„Prosím rezervaci dvou míst. K sezení!“ zněla první zpráva z ministerstva kultury. Druhá byla omluvná – Pavel Dostál se omlouval, že nemůže přijet. Důvod? „Bohužel, ministr míní, premiér mění!!“  Nakonec však došlo ke změně k lepšímu a tak třetí zpráva zněla: „Milý pane Suchý, vše se v dobré obrátilo. Přijedu se ženou a dvěma dcerami - sdělte, prosím, v kolik hodin mám být na místě. Těším se.“ Pan ministr přijel nastydlý ...
 
Při jiné plánované návštěvě Šemánovic, kde tehdy ještě pod názvem Nostalgická myš zdárně vzkvétalo budoucí „Muzeum zábavy a malých jevištních forem“, jsem poslal na ministerstvo e-mail s prosbou, zda by mezi relikvie divadelníků, které zdobí stěny Nostalgické myši, nemohl pan ministr věnovat jednu ze svých mnoha šál. Odpověď s příslibem zněla v dostálovském humoru: „To víte, že vás ošálím!“
A skutečně, když pak dorazil do Šemánovic, první co bylo, že před nás položil dvě sněhobílé šály: „Přivezl jsem dvě – na výběr!“ I ozvala se moje žena Johana: „A nechcete nám věnovat rovnou obě? Přece se s tou druhou nepovláčíte zpátky.“
Nu, co myslíte? Samozřejmě, že máme obě! Zatímco na té první je nápis, který dodnes rozesmává:
„PAVLU DOSTÁLOVI OD VINCENZE PRIESSNITZE“, druhou zdobí nápis, který právě dnes vyvolává pravý opak smíchu:
„Všichni slavní umělci už umřeli - a my se taky necítíme dobře“.
 
A tady raději vzpomínání na báječného člověka končím. Píše se datum 24. července 2005, bylo poledne a od chvíle, kdy Pavel Dostál vydechl naposledy, uplynuly teprve pouhé čtyři hodiny.

 
 
text © Ondřej Suchý, 24.7.2005
 
foto z archívu Ondřeje Suchého

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT...