VŠECHNO CHCE ČAS

Psal se letopočet 1969. Tehdy jsem byl donucen opustit bezpečí matčina lůna a zařvat na celý porodní sál: „Tak tady mě máš, světe!“

Můj táta zasadil strom. Rostli jsme společně.
 

Ořešák natahoval své větve stále výš k nebi, mohutněl v koruně i kmeni a vrhal čím dál větší stín na dříve slunce zalitou zahradu.

Bylo nám oběma osmnáct. Ukončil jsem éru vzdělávání maturitou a oproti očekávání pokračovat ve studiu na vysoké škole, hodlal jsem okusit život.

Tehdy se otec rozhodl můj téměř nerodící strom skácet. Neměl už déle zájem čekat na jeho úrodu.

„Pokácíš-li ten strom,  je to jak bys mě škrtl ze svého života,“ prosil jsem za nás oba o poslední šanci.

Otec vzal pilu a prořezal bujné pruty jeho statných větví.
 

Do roka začal ořešák rodit a otec se nestačil chlubit známým počtem posbíraných vlašáků. I já jsem mu záhy začal dokazovat, že se umím postavit na vlastní nohy a být svým způsobem užitečný.

Přišlo jaro roku 1989. Zbylý vrbový proutek z pletení velikonoční pomlázky zapustil kořínky a napřesrok se  v rohu dvora  zazelenala malá smuteční vrbička.

Historie se znovu opakovala. V domnění, že její kořeny budou trhat dlažbu, ale především z příčiny neužitečnosti této zelené dekorace, rozhodl se můj otec vrbu popravit.

Na mé naléhání souhlasil s kompromisem, a v naději, že strom sám zahyne, prořezal jeho větve tak, že z celé koruny zůstal jen smutný pahýl.

Říká se, že voda a život si vždycky najdou cestu.
 

Nadcházejícího jara vyrazilo z torza mé vrby tisíc smaragdových liánek. Byla radost pohledět na zelený gejzír v rohu ušmudlaného dvora. V předvečer Velikonoc vzal otec kudlu a nařezal si z ní pruty na pomlázku. Tehdy jsem věděl, že máme vyhráno - já i můj druhý strom.
 

Píše se rok 2005. Naznačil jsem, že ten kluk, co k nám tak často o víkendech jezdí, není jen pouhý kamarád. Rodiče zřejmě chápou víc, než si myslím, i přesto viditelně nevěří vlastním domněnkám. Už tolikrát jsem musel vyslechnout letmou a přesto přesně mířenou větu z tátových úst: „Nechal bych všechny ty úchyláky postřílet.“

Táto, chci věřit, že tvá slova jsou stejná jako výhrůžky a kompromisy při prořezávání větví, jenž dokáží namísto záměrného ublížení kladně ovlivnit výsledek.

Přál bych si, abys pochopil, že i věci zprvu zdánlivě zbytečné mohou mít ve tvém světě své místo a hodnotu.

Všechno chce čas, táto.

PŘÁNÍ
 

Chtěl bych mít tátu

Co by za mě život dal

Tátu

Kterej by si se mnou hrál

Tátu

Kterej by mě vzal

V neděli s sebou na fotbal

Tátu

Kterej by se o mě bál

Tátu

Za kterýho bych se rval

Tátu

Co by mě včas varoval

Tátu

Kterej by se za mě bral

Tátu

Kterýmu bych

Svý trápení svěřoval

Tátu

Můj vzor a ideál

Tátu

Jehož dech by hřál

Tátu

Co by si mé štěstí přál

Tátu

Kterej by mě miloval

 

Takovýho tátu

Jsem já nikdy nepoznal

  Kterej by se o mě bál

Tátu

Za kterýho bych se rval

Tátu

Co by mě včas varoval

Tátu

Kterej by se za mě bral

Tátu

Kterýmu bych

Svý trápení svěřoval

Tátu

Můj vzor a ideál

Tátu

Jehož dech by hřál

Tátu

Co by si mé štěstí přál

Tátu

Kterej by mě miloval

 

Takovýho tátu

Jsem já nikdy nepoznal

 

    
    
                  Zdeněk Hajný:  z cyklu Poutníci
 

 

                          LÁSKA?
 

Láska je předposlední sousto pro něj a poslední pro tebe.

Láska je tvá spolehlivost při jeho kolizích.

Láska je jeho ruka v ohni a tvá popálenina.

Láska je jeho pláč --- tvá bolest.

Láska je jeho horečka --- tvá půlnoční cesta do lékárny.

Láska je jeho smích --- tvá radost.

Láska je jeho nápad --- tvůj skutek.

Láska je jeho pot --- tvé mozoly.

Láska je jeho úspěch --- tvé vítězství

Láska je jeho netrpělivost --- tvá trpělivost.

Láska je jeho čas --- tvůj přesčas.

Láska je jeho problém --- tvůj problém.

Láska není oběť.

Láska je obětavost.

Láska nepůjčuje.

Láska dává.

Láska nepožaduje.

Láska dostává.

Lásce se nelze naučit.

Lásce se nelze odnaučit.

Láska je a nebo není.

Láska je!

 

Díky Bohu za ni, 

ačkoli jsem ateista!

CO BY TOMU ŘEKLI LIDI

Marcela, jejíž „papá“ se oběsil, protože jeho zákonitá  manželka nerozdávala jen úsměv, se pomamila. Po veřejně  proklamovaném vztahu s Luďou se vdala, přivedla na svět  dítě, do domu milence a Luďu k rozvodovému soudu.

Ví o tom  celá vesnice.

Stejně tak i o staré Petránkové, která v šestinedělí zapomněla své dítě  v kontejneru.

Z druhého vyrostl kopec nemyslícího špeku, který byl po pokusu o znásilnění nezletilé konečně  hospitalizován v Petrohradě...

A přesto je paní Petránková,  bývalá aktivistka Svazu žen, váženou paní.

Není nikdo, kdo by neznal dvaadvacetiletého Petra, jenž se  vykašlal na obě vejšky, které se rozhodl studovat současně, a odešel k rozvedené mladé mamince se dvěma dětmi. Jeho  rodiče nyní obývají vlastními silami vybudovaný třígenerační  dům sami.

Neodstěhovala se ani paní Vonásková, která měla z ostudy  kabát, nikoli však na sobě, když běžela pouze v podprsence  přes náves a dlaněmi si zakrývala choulostivé místo.

O vdově po panu Novákovi, která to dala dohromady s taktéž ovdovělým hostinským, a po třech měsících, kdy vycházela  pouze ve slunečních brýlích, ačkoli bylo zataženo, od něj  utekla - také vědí všichni.

Vzpomeňme i zahořklou důchodkyni Blažkovou, jíž hlídají dvě telata. Jinak snad ani nelze nazvat dva nedrezůrované německé ovčáky, reagující na sebemenší pohyb z druhé  strany oplocení věčným poskakováním a ňafáním.

Její sousedka paní Poláková se proto ráda prochází po své zahrádce sem a tam v místech, kde má paní Blažková z druhé strany plotu záhon s rajčaty a květinami. Po zběsilém tanečku obou  raťafáků, reagujících na její sebemenší pohyb, většinou ze záhonu nic  nezbude. Postupně tak zdemolovala paní Poláková paní Blažkové celou zahrádku, aniž by hnula prstem.

Paní Blažková na oplátku namete každou noc exkrementy svých  miláčků na lopatku a hází je přes plot na dvůr paní  Polákové. Ta zas láká její tříbarevnou kočičku, slunící se na parapetu v prvním patře, na buřtík a pevně  věří, že jednou neodolá a skočí. Když paní Poláková věší  prádlo, pálí paní Blažková listí a noviny... . A tak dále… A tak dále…

Na naší zapadlé dědině si lidé vidí do talíře. Každá nová  senzace je propírána před „sámoškou“ a odtud importována do  všech domácností. A život jde dál. Všichni se dál potkávají  dennodenně na stejné zastávce, ve stejných ulicích, v jednom  obchodě, v jednom kostele, v jedné hospodě...

Celkem tedy chápu, proč nemohu přijet k rodičům na víkend se svým přítelem.

 
                                               Zdeněk Hajný:  Jezírko naděje

PAVEL BUŇATA – básník jinakosti ??

 

Místo motta:                       BOOM

                                         To byl jen kámen

                                         Co spadl z mého srdce.

                                         A nebyla to taková rána

                                         Jako kdyby spadlo

                                         Tvé srdce z kamene
 

Vždyť to víme všichni: co s životem bez lásky? Ale tak jako nemusíme mít čtenářskou rozkoš z každé četby o rozkoších, nemusíme život bez lásky zahazovat jako něco, co už nemáme čím popsat a čím prožít. Většinou je to život jednobarevnější, méně naléhající na naše emoce. Ale také to může být tak, že láska je pro nás jen ten věčně se opakující a neopakovatelný úchvat „toho“ mezi mužem a ženou, co v případné dobré víře míří pak do přístavu manželského. A kde každý další možný úchvat probíhá už pod pozorným dohledem každodennosti, básníků již méně.

Všechno další je pak pro onu každodennost jaksi méně skupinové, tedy méně přijatelné – a hle: pro básníka překvapivě invenční.

 

Co je tedy mimo milostiplnou velkou vlnu lásky invenční pro básníka, zejména je-li to básník mladý? To, co je jeho součástí. Ať je to cokoli. To, co v něm naplno žije.

 

Když jsme se před časem pracovně setkali, nečekal dlouho se sdělením:“ Jsem gay, jestli vám to nevadí – to abyste věděla ode mě.“ A pokračoval dál k věci. Slova, která plynou takříkajíc z našich vlastních energetických zdrojů,  zkracují cestu od jednoho k druhému.  Od té doby se snažím aspoň občas se dozvědět, co píše.  Píše především poezii. Básníkem není jen proto. Pádnější důvod cítím v tom, že jeho carpe diem se netěší jen z radostí těla, ale stejně silně  z radostí duše. Vztah lásky jako takový nemusí obhajovat pro plnost prožitého, to je jedna z jeho největších jistot. Musí ho obhajovat před každodenností, která ječí nad jinakostí víc, než nad vlastní neschopností vážit lidskou hodnotu vztahu.

 

Jako básník dostal talent i šanci nepromarnit ho. Je dobře, že si uvědomil, jakou cenu má pro člověka hluboce pravdivá motivace k tvorbě – poezie i života.

Nebe – peklo – ráj v jednom lidském osudu -  a světlomet poezie nemine nic z toho.


 Alena Heinová, 5.8.2005