Karel Mašita:  Míčové hry


Bylo to jedno sluncem prozářené červnové odpoledne, bezmála horko. Ležel jsem na koupališti "u Veselíka" v Praze - Divoké Šárce;
bez nadsázky je to nejmalebnější pražské koupaliště v táhlém údolí jednoho z četných meandrů Šáreckého potoka uprostřed lesů a strmých skal. Chvílemi jsem se chladil v nádherně studené vodě, chvílemi jsem se jen tak opaloval, občas jsem si četl. Všechno, co jsem měl ten den udělat, jsem už udělal, a dopadlo to dobře - ba téměř výborně. Vůbec jsem celý ten den považoval za takový docela milý, pohodový, nenásilný. Moc jich takových nebývá.
Pak mě však napadlo, že musím zanedlouho vrátit svazek přednášek Gabriela Marcela s jednotícím názvem K filosofii naděje. Měl jsem ho v brašně vedle sebe. Sáhl jsem tedy do ní, abych si z té knihy ještě aspoň něco přečetl. Namátkou jsem ji otevřel na stránce, kde začíná úvaha na téma "Já a ten druhý". Zvolna jsem si četl, až jsem se dostal k větám: "Zůstaňme v rovině dětské zkušenosti. Malý neznámý natáhne ruku po míči, který jsem nechal povalovat na zemi. Vzbouřím se: to je můj míč. I tady má vztah ke druhému podstatný význam, ale dostává imperativní formu: nesahat. Neváhejme říci... - "
 
Náhle jsem pocítil, že se mých chodidel (ležel jsem na břiše) několikrát krátce po sobě něco zlehka dotklo. Otočil jsem se a uviděl, že zrovna o mé nohy se zastavil něčí pestrobarevný nafukovací míč. Rozhlédl jsem se kolem sebe pozorněji: komu by asi mohl patřit, ale nikdo se o něj zjevně nezajímal. Několika nejbližších lidí s malými dětmi jsem šel i přímo zeptat, všichni však odpověděli záporně. Krátce nato se opodál rozložila trojice dospívajících mládenců, jejichž základním spojovacím prvkem byl černobíle flekatý fotbalový míč. Na rozdíl od tohoto (fotbalového) míče, o který průběžně stále někdo projevoval živý zájem, ačkoli je tem cedule "Míčové hry zakázány!", o ten "můj" (nafukovací) pořád nikdo nestál. Jenom asi tak dvouleté plavovlasé neznámé děvčátko si s ním po předchozím krátkém zvídavém okounění "bez dovolení" chvíli pohrálo, pak mi ho způsobně vrátilo a zase odběhlo. A ani potom se už o něj nikdo nepřihlásil. Odcházel jsem ten den mezi úplně posledními návštěvníky tamního kouzelného prostředí. Tak jsem tomu míči vypustil "duši", pečlivě jsem ho složil a dal do té své brašny.
Proč?
Kdoví?
Snad jako vzpomínku na ten hezký den. Anebo jako maskota pro dny budoucí. Jinak totiž nevím, co s tím míčem mám dělat. Hrát si s ním sám, to bych už asi nedokázal, a žádné dítě (tedy ani malé) také nemám. Není ale vůbec vyloučeno, že ho někdy nějakému dítěti jen tak prostě nevěnuji. I když je to jen takový obyčejný, asi úplně nejlevnější, nevelký dětský barevný nafukovací míč.
Prozatím je v té mé brašně neustále přítomen. A jezdí se mnou také na mých přečastých cestách všude možně.
Můžete si sáhnout.



  text © Karel Mašita, 6.8.2005
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...