POZITIVNÍ NOVINY

Odpoledne na hausbótu

Můj dlouholetý přítel a policista Otakar Burátor z Pořešic mě pozval na Vltavu na svůj služební hausbót. Nabídku jsem přijal a v sobotu 32. května jsem ho na Cholíně navštívil. Na hausbótu mě nejprve přivítal služební pes Trhač z protidrogového oddělení a poté také sám Otakar. Posadil mě do křesla, ošetřil mi pokousané lýtko a postavil vodu na kafe.
Na stěnách obytné lodě visely zasklené a zarámované složené barevné veliké pěkné zajímavé papírové puzzle. Ke každému obrázku mi Ota pověděl něco zajímavého.
"Tohoto puzzle si opravdu vážím. I když bylo na krabici napsáno 2-6 let, já jsem ho dokázal složit již za rok a půl."
V tom odkudsi přiběhl nějaký malý kluk a mával obuškem: "Pane policajte, není to váš obušek?"
"Ne, není," řekl Ota a rozbalil si svačinu, "já jsem ten svůj ztratil."
Klučina se podivil a pokračoval: "A pane policajt, víte, jaký je rozdíl mezi vámi a idiotem?"
Kamarád vzal klukovi obušek, výhrůžně jím zamával a pobídl ho: "Tak povídej!"
Kluk dlouho neváhal a vyhrkl: "Žádný!"
Otakar zastrčil spokojeně obušek za opasek a vydechl: "No proto!"
Klukovi se nějak nechtělo odcházet a neustále sledoval Otovu svačinu. S vyvalenýma očima polykal na prázdno.
"Chceš kousnout?" zeptal se mladíka.
"Ano! Ano!" zazářily mu oči.
Otakar zvolal: "Trhači, trhej!"
Pes se přiřítil ve vteřině, chlapec se nestačil překvapením ani pohnout. Pro klukův řev jsme neslyšeli vlastního slova, a tak jsme vyšli ven z kajuty a posadili se na přídi. Pak se Ota vrátil škrtnout pod vodu na kafe a přišel s hodinkami.
"Dneska jsem si koupil nový digitálky, ale ještě s nima moc neumim," pravil Otakar.
"Tak, kolik je teda hodin?" zeptal jsem se zvědavě.
Ota hodinky dlouho sledoval, pak je náhle hodil přes palubu do vody. Nemohl jsem se nezajímat, proč to udělal.
"Proč jsi to udělal?" zajímal jsem se.
"Koupil jsem nějaký šmejdy," zabručel, "copak jde vydělit 13:51?"
Digitálky nebyly jedinou novou věcí, s kterou se mohl Ota pochlubit.
"Dneska jsme vyfásli mobily, ale někdo si ze mě asi udělal srandu," řekl mi zahleděn na display aparátu. "Tady v tom okýnku bylo napsáno, že mám vzkaz ve schránce."
"No a?"
"No nic, já lítal jak osel domů do schránky, ke tchyni do schránky, k příbuzným do schránky… No, a nikde nic!"
Vysvětlil jsem Otovi jeho omyl a přečetl mu vzkaz uložený ve schránce: "Hlaste se do 13:30 hodin na lince 158. Mám pro vás to puzzle. Neozvete-li se, prodám ho strážmistrovi Kubelemu. Major Eman."
"Sakra," zaklel Ota a rozbrečel se, "puzzle s velbloudem a já o něj takhle přijdu."
Odpoledne příjemně uteklo a slunce pomalu mizelo za obzorem. K večeru se na vodě objevila malá lodička. Vpředu stál policista v uniformě, pískal si a opaloval se. Vzadu usilovně pádlovala proti proudu žena, pot se jí řinul z tváře, těžce popadala dech a tempa naznačovala, že skutečně chvátá.
"Čau Franto!" zvolal náhle Ota, až jsem se lekl, "zajdi na kafe."
Policista z loďky však s lítostí odpověděl: "Promiň, Oto, dnes vážně nemůžu. Vezu ženu do porodnice."
Ze zvědavosti jsem se Oty zeptal, jak mu klape vztah s jeho známostí.
"Člověče, od té doby, co jsem se svou starou málo jim, nepiju, nekouřim…"
"To ji tak silně miluješ?" divil jsem se.
"To ne, ale nemám na to peníze!"
Jelikož se mezi tím setmělo, odvezl mě Otakar služebním vozem domů. Únavou jsem usnul, ale ve spánku jsem zaslechl hlášení z rádia Evropa 3: "Řidiči na dálnici B 5, pozor! Ve směru na Sedlčany jede jedno vozidlo v protisměru."
Než jsem se stačil podívat, zdali onoho řidiče nepotkáme, řekl Otakar rozzuřeným hlasem: "Jak jedno vozidlo? Jak jedno? Všichni jedou v protisměru!"

Kresba Daniela Herynka

Odsouzený na smrt

Tento příběh se udál hodně dávno, ani váš praděda ho nemůže již pamatovat. Vlekli odsouzence z osady Na Chalupách k šibenici na Šiberný vrch jako nějaké zvíře na jatka. Vzpíral se a zuřivě pohlížel na přítomné. "Přišli jste se pobavit mojí smrtí?" zvolal k davu. Hned dostal do zad ránu bičem, až se mírně prolomil v kolenou. Šel z něho strach. Dav pískal a křičel hanlivá slova adresovaná jeho osobě. Na koho se ale odsouzený podíval, ten okamžitě zmlkl. Lidé se ho báli, ačkoliv věděli, že již za chvilku nebude mezi živými. Když odsouzeného přitáhli na vyvýšené dřevěné pódium, přichystali mu na krk provaz. "Máte právo na poslední přání," pravil mu vysoký muž s kuklou přes hlavu. "Co to bude?" Dlouze zapřemýšlel a zahleděl se do davu. "Chtěl bych si naposledy zapálit cigaretu." Za chvilku už ji měl zapálenou v ústech a vychutnával si její chuť. "To jsme rádi, že jste si vybral takovéto přání," pravil mu vykonavatel rozsudku do ucha. "Většinou si odsouzenci přáli, abychom je pustili na svobodu." Cigareta v ústech byla stále kratší. Už ho pálila do prstů, ale trpělivě ho nechali. Času je dost. Statečně zahodil vajgl na zem. V tom okamžiku se rozezvučel obrovský buben. Postavili muže na stoličku a přitáhli lano. Pevně ho uchopilo kolem krku, frekvence úderů do starého bubnu se zvyšovala, lidé zpozorněli. Nazrzlý vousáč stoličku podkopl. S přihlížejícími to jen cuklo, ale lano se přetrhlo. Ve společném úžasu zkoprněli. Tělo nejhoršího vraha z okolí spadlo na zem. Sám tomu nevěřil. "To jsem blázen," kroutil hlavou popravčí. "To se mi ještě nikdy nestalo." "Z toho si nic nedělejte," uklidnil ho odsouzenec, "mně také ne." Bylo nepsaným pravidlem, že kdo přežije svou popravu, musí být propuštěn. Lidé ztichli. Mráz jim přešel po těle. Mlčky se po sobě rozhlíželi. V očích každého bylo zděšení a strach. "Přežil jste popravu a jsme povinni vás propustit," pravil smutně vykonavatel. "Učiníme tak zítra v pravé poledne, tedy ve dvanáct hodin. Současně vám gratuluji a jako dárek vám věnujeme půlhodinový vyhlídkový let balónem, který začíná zítra ve třičtvrtě na dvanáct." Odvedli ho zpět do jeho cely. Nevěřil, že se do ní ještě někdy vrátí. Nyní je tu zřejmě již definitivně naposledy. Hladil studené kameny a skrz železnou mříž pohlédl ven. Náhle ho rozbolelo srdce. Položil ruku na hruď a ztěžka dýchal. V tom přilétla na okno kukačka. Nikdy ji tak zblízka neviděl. "Copak mi přinášíš za zprávu?" ptal se, sotva popadajíc dech. "Kukačko, kukačko, zakukej mi, kolik mi ještě zbývá času." "Ku…" odpověděla kukačka. Odsouzenec se zarazil: "Proč tak má…"

Doktor Dochtor

V Křepenicích mají vlastního doktora, který zvládá snad všechny lékařské specializace. Každý den v týdnu má KÁDr. Bohdan Dochtor jinou funkci. V pondělí je gynekolog, v úterý chirurg, ve středu ušař, očař a krkař, ve čtvrtek zubař, v pátek provádí rehabilitace. Po sobotách a nedělích pak jezdí s pohřebním vozem.
Minulé pondělí jsem se rozhodl, že lékaře navštívím. Byl jsem usazen do videokabinky, kde je na obrazovce díky skryté kameře vidět vše, co se v ordinaci děje.
"Doktorský plat je strašně malý, a tak si v pondělí přivydělávám touto službou výhradně pro pány. Za nepatrný obnos je usadím a oni pak sledují gynekologická vyšetření. To je samozřejmě zcela nelegální a tajná služba, takže o tom prosím nepiště," řekl mi Bohdan Dochtor před zahájením nejtěžšího pracovního dne v týdnu.
Již krátce po sedmé hodině seděl v čekárně u jeho ordinace mladý pár. Když doktor otevřel dveře, žena vstala, ale lékař zval dovnitř i muže. V ordinaci ženu požádal, aby se svlékla, pak ji důkladně prohlédl a nakonec se zeptal mladého pána:
"Je slečna v poslední době stále tak nervózní?"
Ten zakroutil hlavou: "Nevím, pane doktore, já ji zde vidím poprvé!"
Jak mi pan Dochtor později sdělil, byl to jeho první trapas v životě.
Chvilku po prvním páru vešla do ordinace mladá nejmenovaná žena z nejmenované vesnice na kontrolu ohledně své hormonální léčby. Nešlo si nevšimnout, že jí ve výstřihu rostou chlupy, a proto se doktor ihned starostlivě otázal:
"Ehm, zdá se mi, že vám trošičku chlupatí hrudník, nemýlím-li se?"
Žena sklonila hlavu: "Proto jsem za vámi, pane doktore, také přišla."
"Kam až vám sahá to ochlupení?" pokračoval lékař.
"No, až dolů k pinďourovi - a to je další věc, o které jsem chtěla mluvit…"
Na to se náhle kamera vypnula a nic jsem neviděl, ani neslyšel. Po hodince za mnou doktor přišel, aby mi přečetl dopis od jisté pacientky, který právě dostal.
"Vážený pane doktore. Mám veliký problém, který mě trápí již několik měsíců. Mám pocit, že můj manžel je úchylný. Neustále po mě vyžaduje sex a to při jakékoliv činnosti. Je to prostě maniak, který nikdy nemá dost. Snad je to nějaká porucha, opravdu nevím. Dělá to se mnou při mytí podlahy i při mytí nádobí, při žehlení, vaření, praní, když se koupu, čistím si zuby a samozřejmě také v posteli. No, prostě všude a pořád! Snažím se to nevnímat, ale není to vůbec snadné. Především na ulici, v obchodě nebo v divadle si připadám opravdu trapně. Poraďte mi prosím, pane doktore, co s tím mám dělat. Jsem zoufalá a unavená. PS: Omluvte prosím můj roztřesený rukopis."
Návštěva u doktora mě opravdu zaujala, a tak jsem si udělal chvilku i v úterý.
"Pane doktore," pravil zoufalým hlasem postarší pacient, "pomozte mi prosím, lidé mě neustále ignorují…"
"Další prosím…"
Do místnosti vešlo velice hezké děvče s korpulentní matkou. Muž smutně odkráčel.
"Tak se svlékněte, slečno," řekl doktor a nasadil si naslouchátko.
"Paráda," zaradoval jsem se v kabince.
"Ale přišli jsme kvůli mně," ohradila se matka a začala odkládat stan, kterým byla přikryta.
"Hm, tak vyplázněte jazyk."
Jak mi pan doktor později sdělil, byl to jeho druhý trapas v životě. Aniž by to tušil, během úterý následoval také trapas třetí.
"Doktore, jste si naprosto jist, že mám zápal plic?" ptal se asi po šesté během krátkého vyšetření utrápený pacient. Doktor se stěží ovládal, ale pán pokračoval:
"Mého strýčka ze Setěkov léčili na zápal plic a nakonec zemřel na infarkt! Tak se mi prostě nemůžete divit, že mám takové obavy…"
To už se Dochtor opravdu naštval a pacienta přerušil:
"Vážený pane, já vás léčím na zápil plic a jsem si naprosto jistý, že na zápal plic také zemřete!"
U pana doktora se mi líbilo, a tak jsem ho navštívil i ve středu. Hned po ránu za ním přišel občan ze Zvírotic s vypáleným okem. Lékař ho nejprve odborně prohlédl a posléze rozzlobeně pravil: "Co jste to, člověče nešťastná, dělal? Vždyť vy o to oko přijdete!"
Pacient jen smutně pohlédl zdravým okem na doktora: "Já jsem si zapaloval cigaretu a najednou to bylo."
"Cože?" divil se doktor. "Cigaretu? A čím jste jí zapaloval?"
"No, normálně," krčil mladík rameny, "sirkou."
Lékaři to nešlo do hlavy, a tak ho vybídl, aby mu předvedl, jak to dělal. Pacient vytáhl krabičku, z ní sirku a škrtl směrem k sobě. Doktor mu vytrhl zápalky z ruky.
"Takhle už to nikdy nedělejte, člověče. To musíte škrtat od sebe. Od sebe, rozumíte? To se ani nedivím, že jste si ublížil."
Načež vzal novou sirku, aby mu názorně předvedl, jak se správně škrtá od sebe. Škrtl a vypálil mu to druhé oko.
Mohl jsem se v kabince potrhat smíchy a téměř jsem nevnímal dalšího pacienta.
"Slyšel jsem, že prý dnes ordinujete chirurgii," pravil doktorovi starší muž z Břekovy Lhoty.
"Ne, dnes jsem ušař, to jste asi špatně slyšel, pane Neslušný. No, tak už tady rovnou zůstaňte," odpověděl mu.
Pán se posadil na židli a doktor se hned zajímal: "Tak už se vám zlepšila ta paměť?"
"No jistě a jak," pochvaloval si pacient. "A kdo, chlape, vlastně vůbec jste, že se o to zajímáte?"
"Já jsem přeci váš lékař," podivil se Dochtor.
"A víte, že asi máte pravdu," rozjasnilo se muži před očima. "To jsem rád, že jste za mnou přišel, já mám totiž veliký problém. Je to hrozný. Od minulýho týdne, co jsem se vrátil z Afriky, stačí, abych před někým řekl abrakadabra a ten člověk hned zmizí… Sakra, pane doktore, pane doktore, kde jste?"

K fotce: KÁDr. Bohdan Dochtor se ve své ordinaci nikdy nenudí.