Jana Stuchlíková:   Řešení
    Jmenuji se fuchsie. Rostu na jedné zahradě a mám se docela k světu. Moje květy jsou korálově červené a pokud jsem si stačila všimnout, mé paničce dělají radost. Chodí se na mě dívat, zalévá mne, sem tam mi přilepší a tak moje listy jsou pevné, leskle zelené a květů mám více, než jiné fuchsie.
  
   Jednou přišla panička ke mně a trochu se zamračila. Prohlížela si mne déle, než jindy a dokonce jsem zaslechla něco, co znělo jako: „Ježíšmarjá, těch ale je ... .“ Pravda, tou dobou jsem se necítila nejlépe. Jako by něco svíralo konce mých větviček, jako by jim něco bralo sílu a moje květy zrovna nebyly nic moc.
Panička někam odešla a za chvíli se vrátila ke mě zpátky. Najednou začalo pršet. Ne, vlastně to není déšť, je to něco jemu podobného. Déšť má velké kapky, které bubnují na mých listech, čistí je a osvěžují. To, co dopadalo na mé listy a květy bylo sice také mokré, ale bylo to jedno velké FUJ. Ten roztok byl takový lepkavý, trochu mi páchl a necítila jsem se vůbec dobře. Časem na mě zaschl a už to bylo trošku lepší. Nakonec se stala taková podivná věc. To svírání a kousání na konci mých větviček ustalo. Zase jsem se cítila svobodně a mým květům se vrátila původní krása. Jenže, netrvalo to dlouho. Po nějaké době se to kousání a hryzání vrátilo. A zase jsem celá zeslábla. Panička mě okukovala a dělala si starosti. Jednoho dne jí ale zasvitlo v očích a bylo to právě toho dne, kdy jsem na sobě pocítila něco zvláštního. Jako by po mě něco šplhalo, něco malého a drobného. Zároveň slyším chroustání a mlaskání, ale mých větviček, listů a květů se to nedotýká. A taky cítím zřetelnou úlevu. Konečně jsou tady.
     
    „Hoši, za mnou! Nacpeme si břicha!“ slyším, jak zavelelo slunéčko sedmitečné, když na cestách v trávě narazilo na můj kmínek a vydalo se nahoru. Něco jej stále táhlo, aby lezlo výš a výše, až narazilo na tolik chutných, tlustých a vypasených mšic, kolik už dlouho nevidělo. Ochutnalo tu nejbližší a jen se mu rozplynula na jazyku. Okamžitě začalo vysílat signály svým kamarádům, aby si pochutnali také. A kamarádi si to nenechali jen pro sebe a tak se informace o jednom velkém pochutnání šířila geometrickou řadou. Všichni, kdo ji zachytili, přispěchali, až mne celou obsypali. 
 
      Už jsem v pořádku a zase si spokojeně rostu a kvetu. Moje lístky jsou opět pevné a lesklé a moje květy září svou jasnou červení. Panička se svým kamarádkám chlubí, jaká jsem krásná a mám podezření, že je přesvědčena o svých zásluhách. Onehdy mudrovala a vyprávěla, jak jsem málem pošla kvůli nenasytným mšicím, jak se je pokoušela zlikvidovat a nakonec užasle popisovala, jak to bylo se těmi sedmitečnými brouky. Nechápu, proč na mne lila ten odporný roztok? Mšice sice na čas padly, ale co já? A co slunéčka? Vždyť ona je vůbec nenechala pochutnat si. A také nerozumím, proč se tak divila, když pak viděla slunéčka v akci? Na tom přece není nic divného. Prostě si našly něco dobrého na zub. Že ona si myslela, že si s těmi mšicemi bez ní neporadím a že mě tedy musí „zachránit“?! To je ono! Je pravda, že úplně sama bych si s nimi neporadila, ale moje milá panička asi vůbec neví, že já nejsem sama. Jsem jen jediným střípkem neuvěřitelné mozaiky, ve které všechno souvisí se vším a všichni dohromady máme velikou sílu, díky které dokážeme zachovat sami sebe. Kdo nám naši snahu trochu kazil, byla právě ona, když na mne použila ten hnus. Doufám, že ten její úžas ji nakonec dovede k tomu, že příroda má vždycky pravdu a nestrkat nos do jejích záležitostí, je někdy to nejlepší, co může udělat. Vím, že i ona do naší mozaiky patří, ale občas se obávám, že rozum, kterým vládne ji strhává do pozice síly, místo, aby ji vedl k blahodárné podpoře a spolupráci.


  text © Jana Stuchlíková, 17.8.2005


DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...