Vladislav Neužil:  Nezapomenutelný den
Také to znáte? Někdo tomu říká smolný den nebo že měl ten den „pech“, den Blbec. Ale existují i horší a hrubší výrazy. Zkrátka pro mě byl ten den  nezapomenutelný.
 
Začalo to hned ráno. Trochu jsem zaspal a já, asi jako většina lidí, jsem ráno téměř nepoužitelný. Všechny úkony mám přesně nacvičené a dělám je už mechanicky. Od použití toalety, koupelny, oblékání, až po osahání patřičných kapes, ve kterých mám doklady, klíče, brýle apod. V předsíni vezmu kufřík, odpad, na rohožku dám boty, sejmu lžíci na boty, obuji se, uložím lžíci zpět, zavřu dveře a jdu do práce. Když někoho potkám na schodech, pozdravím "Dobré ráno!"
 
Ten den jsem při cestě k zaparkovanému autu před domem vhodil tašku s odpadem do kontejneru, zasedl za volant, sundal z něho bezpečnostní páku, nastartoval a … "Kde mám ty nové adidasky, co jsem si včera koupil za patnáctset? A do prčic…!"
Vedle na sedadle byla sice igelitka, ve níž měly být, ale v té byl odpad. „To zas bude den!,“ řekl jsem si nahlas, abych se probral. Honem zpátky!
U vedlejšího domu „komunální služby“ právě vyklápěly kontejnery a zrovna ten náš zkoumala hůlkou nějaká paní. To byla ale klika, taška zůstala ještě neprozkoumána, a tak jsem se jí s úlevou zmocnil. Paní se na mě sice nepřátelsky podívala  a zabrumlala něco jako, že tam byla první, ale to už jsem ani moc nevnímal. Teď byly na sedadle tašky dvě. No, nevadí, odpad vyhodím jinde. Příště si musím dát pozor a nedávat odpad do podobné tašky. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že  mám časový skluz, zkrátka zase to nestíhám - a hned ráno mám důležitou ředitelskou poradu.
„Snad to nějak zvládnu a Praha nebude ucpaná,“ utěšoval jsem se a pustil jsem spojku trochu rychleji než obvykle. Kola se protočila a můj Citrónek, jak jsem důvěrně říkal svému vozu, poslušně vyrazil směr ředitelská porada.
 
Začínal jsem zrovna dohánět to ranní nepředvídané zpoždění, přijíždím k barandovskému mostu a … "To se mně snad jenom zdá!?" Policie, tentokrát v zastoupení policisty malé postavy, mi ukazuje červeným terčíkem, že mám zajet k obrubníku. Tak teď je porada definitivně v troubě. „Mrňavej  policajt je to nejhorší, co tě může potkat,“ vzpomněl jsem si co mi říkal přítel, který měl výšku 180 cm. „Hlavně nevystupuj, aby to nepoznal a neměl komplex!“ Ale co já? Vždyť měřím přes 190 cm!
 
Rada mého přítele teď byla stejně k ničemu, protože policista mě klidným a sebevědomým hlasem vyzval abych si vystoupil, předložil příslušné doklady k vozidlu … atd. atd. a odešel k zaparkovanému policejnímu autu. Otevřel jsem  kufřík, vyndal příslušné doklady a pomalu se soukal z auta. Policista se zatím vracel a vedle něho kráčela mladá policistka. Tak to se mi ulevilo. S tou se určitě nějak dohodnu. Spoléhal jsem na svůj vzhled, výřečnost a zkušenosti se ženami. Policista mi oznámil, že můj přestupek se mnou vyřídí jeho kolegyně. Na to jsem zrovna čekal. Byla to docela pěkná ženská, i když se zkoušela tvářit  nekompromisně.
„Tak, pane řidiči, víte čeho jste se dopustil?, zeptala se přísně a převzala ode mne doklady. „Naměřili jsme vám rychlost 98 km za hodinu. Kam jste to tak valil?“ Ten výraz „valil“ ve mně vzbudil naději.
„Ale pospíchám do práce, máme hned ráno důležitou poradu a nerad bych to zmeškal, jsem státní zaměstnanec, zrovna jako vy, “ odpovídám s úsměvem.
„A kdepak to pracujete? táže se s tímtéž přísným výrazem.
Jmenuji tu státní instituci, ale zdálo se, že to na ni velký dojem neudělalo.
„Víte, že vám mohu dát pokutu až do výše dvou tisíc korun?“praví a neustále obchází kolem auta.
Nevěděl jsem, ale věřil jsem jí to.
„Ale to byste mi přece neudělala, vždyť víte jaké platy mají státní zaměstnanci!“ zkouším hrát na sociální city.
„Ale udělala, vždyť vy jste překročil rychlost téměř dvojnásobně.“, řekla a při tom zkoumala moje doklady.
Po chvíli se konečně rozhodla: „No, ale….. dobrá. Jste ochoten zaplatit na místě částku tisíc korun?“   
Sice nerad, i to bylo hodně, ale souhlasil jsem. Už jsem potřeboval vypadnout, abych nepřišel až na konec té porady. Stejně to budu těžko vysvětlovat.
Sličná policistka chtěla začít vypisovat nějakou stvrzenku nebo co, ale najednou se zahleděla do vnitřku mého auta.
„Otevřete, prosím, ty dveře!“, požádala mě takovým divným až rozkazovačným hlasem.
„Co se děje?“, ptám se, otevírám… A teď mi to došlo. Když jsem vystupoval z vozu, tak jsem naučeným pohybem nasadil na volant bezpečnostní páku.   
„He, he, he … !“, zkoušel jsem situaci zlehčit, ale ona se na mě podívala tak, že mě ten smích hned přešel.
„Tak vy jste jel skoro stovkou a ještě jste měl k tomu zamčený volant!?“
Pokoušel jsem se jí to logicky vysvětlit, ale zdálo se, že jsem ji nepřesvědčil, protože mi dala složenku na pokutu ve výši dva tisíce korun českých.
 
Policajtka se ukecat nedala, poradu jsem nestihl a ředitel mi snížil prémie … Tak jsem si odpoledne obul nové „adidasky“ a šel si do Petřínských sadů alespoň trochu zaběhat. Igelitovou tašku z odpadem jsem ovšem odvezl zpátky domů.

 
 text © Vladislav Neužil, 24.8.2005
 grafika © www.ateo.cz
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  ZBÝVÁ DODAT ...