Petr Hromádko:   Anny, to neznáte mého psa! 
 
Návrat do života
 
   Díky nutnému učení a rozpoznávání všeho, co jsem ze své paměti díky úrazu a zrakovému postižení vypustil, nebral jsem svoji autonehodu s trvalými zdravotními postiženími jako hrůzu, ale spíše mi to velmi připomínalo nové narození.
Smiřoval jsem se s maličkostmi až směšnými v tom denním koloběhu, ale přesto po pár měsících přišly nezvratitelné psychické stresy, které se rozrůstaly především v noci.
Spánek nebyl přesně načasovaný, protože pokud člověk vidí 24 hodin denně jenom tmu, mozek pak není schopen rozeznat, je-li noc či den.
Měl jsem tedy pravidelně nutkání jít spát třeba již v pět hodin odpoledne, a ve tři v noci jsem byl již vzhůru. Lékaři mi předepisovali různé prášky pro zajištění dostatečného spánku v nočních hodinách, jenže ty se nedaly užívat měsíce či celá léta.
 
Od brzkých ranních hodin jsem byl vzhůru. Mozek pracoval naplno v domnění, že je ráno, tudíž doba vhodná ke vstávání; a já jen koukal do stropu s očima plnýma slz. Napadaly mě hrozné myšlenky, týkající se mé přítomnosti i budoucnosti. Jak budu chodit po tomto světě, vždyť nic nevidím, nevidím svou rodinu ani přítelkyni, nevidím své známé, kamarády, příbuzné, nevidím vůbec nikoho! Vždyť nemůžu řídit ani kolo, nemůžu se vrátit do práce ... Co budu dělat?!_
Tyto otázky mě napadaly stále dokola a několikrát se střetly i s myšlenkami na dobrovolný odchod z tohoto světa.
 
   Nebyl jsem sám, koho můj nový životní stav vyhodil z normálního rytmu. O svém budoucím životě  přemýšlela celá moje rodina a zejména moje přítelkyně.  Naštěstí byla moje mamka v tom čase shodou okolností bez práce, a tak měla dostatek času na to, pomoci vrátit svého synáčka do života.
 
První slovo, které jsem pronesl na resuscitačním oddělení v Praze, bylo „Au!“. Stalo se tak po pár dnů po nehodě, kdy mě sestry vezly na speciálním lehátku do sprchy, podobné myčce automobilů.
Po delším čase léčení jsem už vydával slov mnohem více. Kupodivu jsem občas vyslovoval pojmy, které patřily spíše do 19. století. Všichni, kdo za mnou chodili do nemocnice na návštěvy, nad tím kroutili nevěřícně hlavou. Mamka pořád slibovala, že si je bude zapisovat, ale nakonec k tomu nedošlo.
Nejvíce zajímavé na tom bylo, že já jsem ta slova z předminulého století vyslovoval tak, jakoby to byla normální slova ze současnosti. Jak jsem se stále více vracel do normálního stavu, přecházel jsem čím dál více na mluvu, kterou hovořili lidé kolem. Zdá se být podivné, proč jsem předtím mluvil archaickými výrazy. Jednou z možností je, že jsem se v bezvědomí myšlenkově vracel do své minulosti, nebo možná do svého minulého života.
 
   Po přechodu z nemocnice do domácí léčby se musel v našem rodinném domku změnit životní cyklus i prostředí. Můj jazykový "návrat do současnosti" probíhal značnou rychlostí, což se stávalo zejména při jídle, při koukání na televizi, při rozhovoru s jinými lidmi nebo při nácviku psaní na stroji, prostě pořád.
Poškození mého mozku mělo vliv zejména na pojmenovávání osob, měst, různých míst či předmětů. S přibývajícím časem se to sice lepšilo, ale vyslovit určitý pojem mi dalo mnohem více námahy, než si ho v duchu jasně vyobrazit.
Zajímavé také bylo, že mě často navštěvovala má přítelkyně, k níž se vztahovala jakási zasunutá vzpomínka. Šlo o to, že chodím se dvěma dívkami najednou. Její fyzickou podobu jsem si v duchu jaksi rozpůlil. Jedna dívka měla její vlasy, druhá její obličej atd. Ještě v nemocnici ve Vysokém Mýtě jsem však dospěl k nezpochybnitelnému závěru, že chodím pouze s jednou z nich, a tak jsem si ty dva obrazy složil do jedné, což ocenila hlavně moje přítelkyně, která nad tím nevěřícně kroutila hlavou.
 
Nedlouho předtím, než jsem byl propuštěn domů, mě napadlo, že už jsem fyzicky i psychicky schopný udělat jednu věc, o které jsem velmi často přemýšlel:  přelézt přes zahrádku na boku postele a vylít svého "bažanta" do umyvadla. Toto užitečné zařízení jsem měl neustále v posteli nebo na dosah ruky.
A tak se také stalo. Sám jsem se divil, jak snadno se mi podařilo přelézt zahrádku a postavit se na zem. Postupoval jsem podle předem připraveného plánu k umyvadlu. Vylít a opláchnout bažanta se mi podařilo skvěle, ale při zpáteční cestě k posteli jsem ztratil orientaci a hlavou narazil do zdi. Nedával jsem totiž ruce před sebe, jak se správně mělo, což jsem tehdy ovšem netušil. Netrvalo však dlouho, a mně se podařilo postel nahmatat a bez velkých problémů se vyškrábat nahoru.
Když pak přišla moje mamka, pln radosti jsem se jí pochlubil svým výkonem. Ta se však při představě, co všechno se mohlo stát, vyděsila, přísně mě pokárala a hned běžela za vrchní sestrou, která mi pak provedla půlhodinovou přednášku, jak to bylo nebezpečné a že ještě nejsem v takovém stavu, abych mohl takové věci provádět atd. atd. Já přitom zamračeně a naštvaně "koukal" na mamku, že můj veleúspěšný pochod s bažantem hned vyzradila a já za to teď musím pykat. Ale nakonec jsem samozřejmě uznal, že obě měly naprostou pravdu.
 
   Rodina se postupně smířila s tím, že zdravotní následky oné tragické nehody budou zřejmě trvalého charakteru. Proto začali mí příbuzní pátrat po organizacích, které svou činností pomáhají k návratu nevidomých lidí do normálního života.
Po pár týdnech, strávených v domácím prostředí, jsme zajeli do Tyfloservisu v Hradci Králové. Zde nám poradili, jak jednat s úřady, ukázali mnoho pomůcek pro nevidomé a předali nám seznam věcí, za které bychom měli dostat od státu finanční příspěvek.
Zde mě také můj táta zavedl do místnosti, v níž byl umístěn počítač s hlasovým programem pro nevidomé. Nevidomý člověk, který seděl u počítače, mi ochotně předvedl, jak tento počítač pracuje a hlavně - jak mluví. Bohužel měl nastavenou takovou zvukovou intenzitu, že jsem rozuměl sotva každému pátému slovu.
Za chvíli  zaťukala na dveře místnosti mladá nevidomá dívka s bílou holí a po svém představení se vstoupila dovnitř. Slepec se otočil od počítače, usmál se na ní a pronesl: “Už jsem tě dlouho neviděl. Dnes ti to nějak sluší.“
Překvapeně jsme s tátou sledovali, jakým stylem ti dva nevidomí spolu mluví. To jsem ještě netušil, že podobný na podobný styl "laškování se svým postižením" přejdu i já sám.
 
S pracovnicí Tyfloservisu jsme si pak domluvili vzájemnou spolupráci. V dohodnutém termínu k nám jezdila domů a probírali jsme společně základní věci, které slepec potřebuje pro svůj návrat do života.
V domě jsem se učil, jak označit a obsluhovat kuchyňské spotřebiče, jak s hřebínkovou špičatou pomůckou krájet cibuli, jak najít co nejrychleji  kliku u dveří, jak se pohybovat či hledat v prostoru, abych si neublížil, a mnoho jiného.
Pak následovaly základní informace o chůzi se slepeckou holí. Vyučující mi ukazovala, jak vysoko má být hůl od země, jak s ní kmitat při chůzi, a netrvalo dlouho a já si zkusil na vlastní kůži svou první chůzi uvnitř domu.
Zanedlouho jsme již probírali chůzi po schodech, kde se hůl uchytí o kousek níže, natočí do šikmé polohy, aby kryla celé tělo a schody se ťukají před tělem. Při chůzi ze schodů se hůl drží ve svislé poloze ve středu těla a také se oťukává při chůzi každý schod zvlášť, případně se hůl zvedne kousek nad schod a jde se, než hůl narazí na plošinku na konci schodu.
Byl jsem opravdu dobrým žákem a za chvíli jsem chodil jako vítr. Jen u schodů mě pokaždé napadala podivná myšlenka. Vrtalo mi totiž v hlavě, že bych mohl jít při chůzi šikmo a narazit do postraní stěny či zábradlí. Pracovnice nad tím kroutila hlavou a neustále mě přesvědčovala, že pokud se před schodištěm nasměruji správně, tedy kolmo na schody, měl bych jít určitě přímo.
Pak jsme přešli na chůzi s holí po venkovním prostředí. Nejdříve jsme zkoušeli obchůzku kolem našeho rodinného domku, načež jsme vyrazili po chodníku až k brance na ulici.
Občas jsem si říkal, že sousedé musejí kroutit hlavou při pozorování téhle mojí objevitelské činnosti. Tenkrát mi ještě nedocházelo, že se učím věc, která bude pro můj další život nesmírně důležitá. Doma jsem z neznámých důvodů tvrdil, že je to zbytečné a že to určitě nebudu potřebovat.
Na mamčinu větu: „A ty si myslíš, že s tebou bude pořád někdo, kdo tě povede?“ jsem neměl odpověď. Viděla mi do duše a neustále mě nabádala, ať se nestydím za to, že chodím po městě s holí.
 
Při další návštěvě jsme se již vrhli do náročnějšího úkolu: obejit naši čtvrť, v níž stojí několik rodinných domků. Nebyl to dlouhý úsek, ale než jsme ho obešli, měl jsem dojem, jako bychom šli několik hodin.  Byl jsem z toho pěkně vyčerpaný. Pracovnice mi však zasadila ránu prohlášením, že času je dost, a tak že prý půjdeme ještě jednou! Skoro mi spadla čelist. Domníval jsem se, že to říká jen tak ze srandy, ale neříkala. Abych vypadal jako chlap, tak jsem nakonec souhlasil - a šlo se.  
           
   S přibývajícími úspěchy jsem také začínal přibývat na váze a dostával se čím dál rychleji do stále lepší tělesné i psychické kondice. Procházel jsem nesčetnými zdravotními prohlídkami a vyšetřeními, která se týkala především otvoru po vyjmutí lebeční kosti a zlomené ruky, jež nesrostla úplně přesně. Což v praxi znamenalo, že pravá ruka unesla daleko menší váhu než levá a měla také daleko menší hybnost. Jako pravák jsem držel v pravé ruce hůl a při delším úseku chůze s ní mě začala ruka bolet a mírně otekla.
Takže muselo přijít cvičení s gumovým kroužkem a dalšími posilujícími předměty a následná rehabilitační léčba. Moje lékařka mi předepsala vodní a elektrickou léčbu, zakončenou speciální masáží a cviky. Tato léčba skutečně pomáhala a skončila po absolvování množství léčebných zákroků, které mi byly předepsány.

Všechno šlo, jako po másle....              



text  © Petr Hromádko, 11.9.2005


DOPORUČUJEME:   
další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ....   nebo v sekci LITERATURA