Jakub Hein:  Jak jsem psal diktát a byl v průchodu
                                            

                  


    Tak se konečně musím přiznat: kdyby byla moje znalost gramatiky k mojí oblibě vymýšlet si příběhy nebo popisovat svoje  zážitky v poměru důsledkovém, měl bych to spíše diktovat než psát.
V jedné gramatické příručce je jako příklad poměru důsledkového uvedeno: „hustě pršelo, a proto se rozhodli…“. Ano, je jednoduché a logické, že se něco živého v množném čísle rozhodlo schovat, když hustě pršelo. Jenomže mě daleko víc zajímá, co by se stalo, kdyby se rozhodlo udělat něco méně logického, nebo se nerozhodlo vůbec. Třeba proto, že se tomu nic rozhodovat nechce. Prostě by někam zalezli. Totiž - proč by někam měl lézt někdo, koho vůbec neznám? Já bych někam vlezl sám. Vlezl bych do průchodu, uviděl bych v koutě sedět nějakého chlapíka  s hadrem na hlavě, vousatého, něco ve stylu bezdomovce, leč ještě se známkami koupele. Abych v důsledkovém poměru ke své vlezlosti nemusel zase ven do mokra, předstírám, že mám zájem o číslo domu, kam jsem vlezl. A tak jsem řekl  tomu s hadrem: „ jaké je to číslo, prosím?“ Ten člověk se najednou rozzářil a začal šmejdit rukou v koutě vedle sebe, jako by mi tam dělal místo, a zavolal směrem ke mně: „ANO, ANO, ČÍSLO je základ všeho!!! Posaďte se u nás.“ A naznačil, že si mám přidřepnout do kouta k němu.
Tak jsem si přisedl, stejně se zrovna nic lepšího dělat nedalo, venku pořád lilo a chlístalo to ode dveří až sem. A jak jsem si sedal, tak jsem se o něco píchl. V tom koutě totiž stál trojúhelník, jako by to byla květina, otřel ho o jiný dlouhý hadr, do kterého byl zamotán a položil si ho na kolena. Díval se na mě celkem přísně, ale i vlídně a ze všeho nejvíc zvědavě.
„Takže - jsi připraven mlčet?“ otázal se. Cítil jsem, že na toho člověka nemůžu jen tak vyjet s nějakou pitomostí (a jako pitomost se mi v tu chvíli jevila skutečnost, že jsem často na štíru s mlčením, a kecám, kdy nemám).
„Mlčet budeš pět let,“ řekl chlapík, který ani zblízka nepáchl, ačkoli byl obtočen hadrem, nicméně hadrem čistým, vlastně krásně bílým.“ A stále si mě ten člověk prohlížel od hlavy až k patě, koukal někam nade mě a pak řekl: „Bude třeba vyhnat ti nadbytek z břicha a nevědomost z duše! A to bude dřina!!!“
Pak mi strčil pod nos trojúhelník a zeptal se:
„A co mi řekneš k tomuto?“ 
A já, jako blbec, jsem odpapouškoval Pythagorovu větu o pravoúhlém trojúhelníku, kde se součet čtverců nad oběma odvěsnami rovná čtverci nad předponou.
„No, aspoň něco, na co jsem přišel, zčásti víš…“ řekl člověk v bílém. „Tak mlč,“ dodal ještě: „Za pět let se zase stav.“ A odešel někam, nedalo se určit kam, protože to nebylo ani vlevo, ani vpravo, ani žádným jiným směrem, prostě odešel, jako by ani neodešel, zato já jsem dřepěl, jako jsem ještě nikdy nedřepěl, můj zadek vážil asi padesát tun, což je o trochu více než obvykle a o hlavě jsem nevěděl, jak mi tam kroužilo, dunělo a pískalo: PYTHAGORAS.
Totiž Pythagoras, jak se to prý píše správně, totiž ten člověk, co jsem si o něm včera začal číst a začal jsem tušit, že za tím trojúhelníkem jsou nějaké úžasnosti o harmonii a dokonalosti a vesmíru a o hudbě, která je matematikou, matematice, která je hudbou, a já jen vydechnul: „JEŽÍŠIKRISTE, (znamená to, že jsem totální blbec a nevím co s tím)!!!“
Někde na konci toho odcházení se Pythagoras udiveně otočil a povídá směrem ke mně: „Koho jsi to volal? Ježíši Kriste???? A to je kdo?“  (No jo, on to nemohl vědět, když se narodil nějakých šest stovek let před Kristem!)
Vůbec jsem nevěděl, jak mu to mám vysvětlit, tak jsem mlčel a napadlo mě ještě, že za těch pět let, co mi doporučil mlčet on, bych si to třeba mohl připravit. A taky mě napadlo, že v kostelech se vlastně Boží oko maluje vždycky v trojúhelníku, a že dost možná Kristus věděl, kdo byl Pythagoras, a i když Pythagoras nemohl vědět, kdo bude Kristus, věděli možná oba něco důležitého, pro co se o nich obou dodnes ví a na co my asi hned tak nepřijdeme. I když máme počítače, raketoplány, elektrárny, dobré a všelijaké úmysly, Hitlery, Einsteiny, Jacksony, Jana Pavla II., Mac Donaldy, virtuální realitu a blázince.
Když mi pak venku v důsledkovém poměru k mé nepokryté hlavě pršelo na lebku, byl jsem rád, že vnímám aspoň něco.
 
    A teď se určitě ptáte, kde je něco o tom, jak jsem psal diktát. No, psal jsem ho a myslel na kdovíco, což dělám skoro vždycky, když mám myslet na velmi konkrétní věc, a to byl právě diktát.
V důsledkovém poměru toho všeho jsem zničil gramatiku, seč jsem byl. Kajícně jsem otevřel příručku Zvládáš českou mluvnici?, abych pocvičoval, ale sotva jsem ji otevřel, padl mi pohled na sdělení v diktátu: „Psi se hlučně rvali, dědeček dávil rybí kosti a tříletý syn mého bratra všem přítomným opakovaně vyhrožoval zabitím…“
Všechna I i Y zde mám správně, odbíjí půlnoc, zase mám zpoždění ve spaní, zítra bude zataženo až oblačno a tak mě napadlo, jestli Pythagorovi nebude v průchodu zima.


text  © Jakub Hein (psáno v 8. třídě ZŠ),  23.9.2005
grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...
   nebo v sekci LITERATURA