POUTNÍK:   Jak jsem málem narukoval
    Oslava osmnáctých narozenin našeho staršího postiženého syna měla dramaticky komickou předehru, kterou odstartoval dopis s pruhem adresovaný do jeho vlastních rukou. Nevím jak kdo, ale já dopisy s pruhem, bez ohledu na jejich barvu, nemusím. Tento, i když měl pruh modrý, se zároveň i lehce zelenal, neboť jeho odesílatelem byla okresní vojenská správa.
Dopis vyzýval syna, aby se neprodleně dostavil na vojenskou správu a vyzvedl si předvolání k odvodové komisi. Vlastně nás to svým způsobem i trochu potěšilo, neboť někdo po dlouhé době projevil zájem o našeho synka, a zároveň nám vojenské úřady připomněly, že máme doma dospělého chlapa. Nu což, branný zákon se vztahuje na všechny občany mužského pohlaví bez výjimky, je tedy nutné se podrobit.
    Vydal jsem se na okresní vojenskou správu vyzbrojen synovou doživotní průkazkou ZTP/P (pro méně zasvěcené - zdravotně a tělesně postižený s průvodcem), abych pozvání k odvodu s lítostí odmítl. Na vrátnici jsem byl odzbrojen od mobilního telefonu a poslán do čtvrtého, tedy nejvyššího patra, kde se nacházela inkriminovaná kancelář zabývající se odvodem branců. Záhy jsem pochopil, že hledání této kanceláře je v podstatě úvodním testem odvodového řízení z orientace v neznámém a nepřátelském terénu, dovedně spojený s testem fyzické zdatnosti, ale nás, co jsme ještě zažili opravdovou nefalšovanou vojnu, nemohl zlomit. Zároveň mi začalo docházet, proč tolik mladých hochů dává přednost civilní službě před službou vojenskou.
     Do dveří evidence branců jsem vstupoval s pocitem vítěze. Kancelář plná unuděně zívajících plechových skříní, které byly opatřeny pečetěmi, zela prázdnotou. Způsobně jsem se postavil k šedozelené přepážce a čekal. Z otevřených skříní na mě vykukovaly papírové desky opatřené jmény a daty narození branců, budoucí to naděje naší chrabré armády. Napadlo mě, kolik asi lidských osudů se vejde do těchto ošklivých, temně zelených plechových krabic.
Z vedlejší kanceláře se po chvilce ozval šramot a vzápětí přede mnou stála paní praporčice, dlouhá léta nepovýšená a jistě ještě déle nepolíbená. Zkoumavě s lehkým podezřením si mě prohlédla, neboť jak známo, nepřítel nikdy nespí, a zeptala se: „Co si přejete?“
„Dostali jsme od vás vyrozumění, že si máme vyzvednout předvolání k odvodové komisi,“ začal jsem vysvětlovat důvod své návštěvy a položil na přepážku pruhovaný dopis. Paní praporčice se na něj letmo podívala. „Předpokládám ale, že k odvodu nepůjdete vy, ale nejspíš váš syn, ne!?“ Konstatovala s výmluvným výrazem ve tváři - „co mi to sem zase leze za blbce“ a po vojensku pokračovala: „Je nutné, aby si předvolání osobně vyzvedl váš syn, vám ho dát v žádném případě nemůžu. Kdybyste si dopis řádně přečetl, dozvěděl byste se, že branec se musí dostavit osobně.“ Po vysvětlujícím komentáři založila levou ruku v bok a zaujala postoj – „tak a teď se ukaž, civile neschopnej“.
„To jsem z dopisu pochopil,“ oponoval jsem. „Můj syn je ale mentálně a tělesně postižený,“ a na důkaz svého tvrzení jsem jí podal průkazku ZTP/P. Praporčice znejistěla. Dlouze si průkazku prohlížela a pak téměř bezradně konstatovala: „No jo, ale já potřebuju, aby mi to podepsal ten, komu je předvolání určeno.“ „To půjde jen velmi těžce, syn neumí číst ani psát.“ Vytasil jsem se s informací strategického významu. Bitva na vojenské správě se chýlila z mého pohledu k vítěznému konci.
„Tak to uděláme jinak,“ konstatovala náhle pod vlivem jakéhosi spásného vnuknutí praporčice. Zvedla telefon a přizvala na pomoc kapitána náčelníka. Kapitán náčelník vše vyslechl a pak celou záležitost s rázností polního velitele ukončil: „Dejte mu papíry na posouzení zdravotního stavu, a vyplněné ať je sem co nejdřív donese,“ poté udělal předpisové čelem vzad a vrátil se kamsi, dělat cosi.
Byl to na první pohled starý vojenský harcovník, který rozhodně nemínil ztrácet svůj drahocenný čas klábosením s nějakým obtěžujícím civilem. Praporčice byla opět na koni. Vítězně zaržála a položila přede mne několikastránkový elaborát na posouzení zdravotního stavu brance, kde byly dotazy na všechny možné i nemožné choroby.
„Řádně vše vyplňte a nechte potvrdit u odborných lékařů. Co nejdříve přineste zpět a náš odvodový lékař vše posoudí a vydá konečné rozhodnutí,“ a pohledem dodala -  „to je rozkaz!“
Pochopil jsem, že má radost z vítězství byla opravdu předčasná. Opět nás čeká zbytečné a otravné objíždění lékařů – neurolog, obvoďák, očař, ortopéd....

   Uplynuly zhruba dva měsíce a já opět stál ve známé kanceláři tváří v tvář paní praporčici. Listovala vyplněným dotazníkem a pozorně zkoumala, na co jsme zapomněli, případně zda-li lékařská dobrozdání vypadají důvěryhodně.
„Chybí vám tu vyjádření kožního lékaře! Tady uvádíte, že syn má ekzém,“ zapíchla prst do jedné z kolonek formuláře.
„Co prosím!?“ Otázal jsem se ani ne tak z důvodu, že bych nerozuměl, ale byl to projev čirého úžasu. „Můj syn je středně těžce mentálně postižený a má i částečné tělesné postižení, ekzém v jeho případě je z vojenského hlediska zanedbatelná kosmetická vada, nemyslíte?!“ dodal jsem s důrazem v hlase.
Praporčice na mě upřela svůj nazelenalý pohled a chtěla mi začít cosi rázně vysvětlovat. Bylo mi jasné, že právě teď je ta pravá chvíle na rozhodující zteč.
„Na žádné další vyšetření už nepůjdeme. Z toho, co jsem vám donesl, jasně vyplývá, že náš syn je naprosto nezpůsobilý jakékoliv vojenské služby, má-li armáda jiný názor, nechť si případná další vyšetření zařídí sama. U odvodu nás rozhodně nečekejte, sbohem!“ Po těchto slovech jsem udělal já téměř předpisové čelem vzad a opustil praporčici i vojenskou správu.
   Pravda je, že jsme pak několik dní nervózně vyhlíželi, zdali nám před domem nezastaví obrněný transportér, nebo alespoň vozidlo vojenské policie. Nic se ale nestalo a po necelých dvou měsících nám přišlo vyrozumění, že náš syn byl zproštěn výkonu základní vojenské služby. To, co bylo možné vyřídit během deseti minut, se vyřizovalo několik měsíců.
Dnes už máme profesionální armádu, přejme si, aby podobných kanceláří provozovala co nejméně.
 


 
text a foto © POUTNÍK, 9.4.2005


 DOPORUČUJEME:
 další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...
   nebo v sekci LITERATURA