Vybráno pro rubriku   MYŠLENKY, KTERÉ MUSÍ ŽÍT!   z knihy

J.M. Simmela - Všechno přiznávám, všechno… 1. vydání, r. 1993, nakladatelství EXACT SERVICE, s.r.o

                                                

Zlo, které dnes ovládá svět, se jmenuje nedůvěra. Nedůvěra rozhlodává naše vztahy, podrývá náš životní pocit, brzdí a omezuje naši aktivitu. Vidíte to ve velkém i v malém. U dětí i u mocných na této planetě. Copak jeden druhému důvěřuje? Může ještě jeden druhému důvěřovat? Ne! Všude panuje nedůvěra. Bylo by potřeba napsat o tom knihu. „Nedůvěra“. To by mohl být titul.

Velmoci nedokážou, aby si důvěřovaly. Velmoci nejsou lidé. Jsou to jen pojmy pro lidi, pro nesčetné milióny lidí, kteří o sobě nic nevědí, kteří všichni mají jeden k druhému nedůvěru, a zastupují je lidé, kteří už z titulu povolání nenávidí a jeden druhého podvádějí – totiž politici. Ne, v tak obecných pojmech už dnes myslet nesmíme. Musíme se snažit myslet v úplně malých pojmech, v jednotlivcích. Každý člověk, který pozbude nedůvěry a stane se důvěryhodným, nakazí lidi ze svého nejbližšího okolí. A to se bude zmnožovat jako ta rýžová zrníčka na šachovnici. Věřte mi, je to jediná možná cesta! Vždycky to byli jedinci, kdo měnil svět. Kdo dnes ještě myslí v masách, ten nutně selže.

J.M. Simmel: Všechno přiznávám, všechno… 

Neštěstím naší doby je, že lidé už nejsou schopní normálně myslet. Všude jen násilí a hrůzy, hloupost a nerozum – jak mohou lidé kloudně myslet? Myslí v nesprávných pojmech a podle nesprávných norem. Zaměňují brutalitu s hrdinstvím, násilí se svobodou, hloupost s pokrokem a techniku s genialitou. Věří, že láska, dobrota, umění odpouštět a humor jsou pojmy z dávné minulosti, ztrácejí po tolika zklamáních víru v dobro a v život. Jsou cyničtí a tvrdí, beznadějní a zoufalí. Od člověka bez lásky vede přímá cesta k člověku bez jakýchkoli zábran, k člověku bez víry, k člověku bez síly.

J.M. Simmel: Všechno přiznávám, všechno…  

Získal jsem zcela zřetelný dojem, že lidská psýcha nesnáší trvalé podrobování se. Ani přírodním zákonům, které se pokouší překonat lstí nebo silou, ani lásce a přátelství a nejméně pak už výchově. V tom úsilí dostat se volně a samostatně nahoru se zřejmě projevuje část onoho mocného náboje, který žene vpřed celé lidstvo. I ti zbožní a svatí mají své okamžiky vzpoury, a pokorné vzývání přírodních sil skončilo v tom okamžiku, kdy člověk vyrval z rukou Božích blesk.

Proto nesmíme tomuto puzení jít vzhůru čelit tlakem ve směru dolů. Proto nesmíme nenávist odplácet nenávistí, proto musíme nenávist odplácet láskou. Pokud máme co dělat s ocelí, nesmíme na ni jít zase s ocelí, ale s voskem. V době intolerance, chladného násilí, hněvu odmítavosti se musíme naučit být tolerantní, dobří, přátelští a ochotní pomoct. Jen tím vyvoláme u lidí – obdobně jako u malých dětí – kýženou automatickou reakci. Jen tím lze pomoct světu. A nejlépe mu pomůžeme, když se budeme věnovat dětem. Protože dospělým patří přítomnost a minulost. Dětem, dospělým zítřka, patří budoucnost tohoto světa. Jestliže dnes ještě zuří boj o duchovní svobodu, jestliže ještě dnes lomcujeme mřížemi pověr a předsudků, pak naše děti se budou slunit v příjemném světle svobody a neohroženy moderním způsobem myšlení budou pít z pramenů přátelství. Jestliže nás dnes sráží všechno to překonané a shnilé, máme přesto ještě tu povinnost pomáhat při nastolování moci opravdového lidství, na němž ztroskotá veškerý teror a veškerá lež. Ať naše děti užívají toho, oč my ještě musíme bojovat: vzduchu, světla, dostatku jídla, zdravých bytů, nežebrácké mzdy, práce důstojné člověka, užitečného vědění a osvobození od tísně a nedůvěry. Náš boj je jejich zdraví. A náš život nechť jim zjedná pokoj.

J.M. Simmel: Všechno přiznávám, všechno…  

Vidíte, takhle to chodí: neduživí pomáhají nemocným, chudí nejchudším. Řešení nenajdou mocní, ale ti ubozí; silní neznají tajemství uzdravení, ale slabí ho znají. Jednou tomu tak bude všude, na celém světě. Bezprávní a zrazení, beznadějní a opovržení se budou navzájem podporovat, posilovat a vykupovat. Jednou jsem četl báseň, z které jsem si zapamatoval jeden verš: „Zbabělče, podej zbabělci ruku…“ To je počátek. Tak se to bude lepšit, den ode dne.

J.M. Simmel: Všechno přiznávám, všechno…  
 

 vybrala  © Jitka Dolejšová, 16.10.2005
 

NEPŘEHLÉDNĚTE: 
další články v rubrice  MYŠLENKY, KTERÉ MUSÍ ŽÍT!  nebo v sekci PUBLICISTIKA