Jiří Suchý:  OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU  ( I. )

Předmluva k dávným historickým úvahám     mého sourozence Jiřího       Mám před sebou neveliký štůsek zažloutlých novin. Jmenovaly se ZÍTŘEK, byl to „týdeník pro politiku, ekonomiku, vědu a kulturu“, 1.číslo I. ročníku vyšlo 9. října 1968. Už samo toto datum dává tušit, jak to se ZÍTŘKEM muselo tehdy zanedlouho dopadnout. První ročník tvořilo 12 čísel, druhý ročník ukončilo 2. dubna 1969 číslo přímo symbolické - 13. Bylo mně tehdy třiadvacet let a velmi jsem stál o to, prosadit se na veřejnosti se svými  veršíky a texty. Publikovat v týdenících jako byly Literární Listy (později LISTY) anebo ZÍTŘEK, to byl můj velký sen. A skutečně - do obou  týdeníku jsem se nakonec dostal, žel až po 21. srpnu 1968 a navíc s texty, které reagovaly na tehdejší tragickou politickou situaci. V posledním čísle ZÍTŘKU, který už se na stánkách neobjevil, vyšel můj medailónek s celkem nevinnými básničkami a ovšem také s jedním naivním textem, v němž se pravilo:                                                                 Kdo si rád zpívá častušku                                                                  Ať si ji zpívá bez pušky                                                                  A pro jiné ať dál zůstane kamarád                                                                  Ať si nebere na mušku                                                                  Toho kdo zrovna častušky                                                                  Nezpívá                                                                  Přestože si jinak zpívá rád. Pamatuji si, jak jsem si šel smutně do redakce pro toto poslední vydání ZÍTŘKU, abych si ho přiřadil ke všem ostatním, které – jak už jsem uvedl v úvodu – schraňuji pietně dodnes. Autoři ZÍTŘKU (v jehož redakci působila například Sylva Daníčková a v redakční radě zářila tak zvučná jména jako František Hrubín, Jindřiška Smetanová, Vojtěch Jasný, Václav Trojan, Jiří Menzel, Alfred Radok a celá řada dalších) byly kromě renomovaných novinářů i známí umělci. Nebudu je tu všechny vyjmenovávat, hledal jsem mezi nimi navíc tehdy především ty, kteří mne dovedli pobavit: Miloslava Šimka s Jiřím Grossmannem, Vladimíra Škutinu, Josef Hlinomaze, Pavla Boška a konečně v neposlední řadě i svého sourozence, který zde zprvu uveřejnil několik Gramotingltanglů, aby se záhy pustil do psaní svého tehdy velkého projektu nazvaného: „Od pravěku k založení Semaforu“.   Po šesti dílech musel tento seriál přerušit a to z důvodů docela prozaických. Vzal si sebou na dlouhodobý divadelní zájezd pro psaní dalších pokračování nezbytnou hromádku knih a různých důležitých publikací z nichž čerpal data a další historické údaje. Vše měl  pohromadě v tašce v kufru auta, který mu přes noc zloději vypáčili a jak se říká „vybílili“ – včetně oné tašky s knížkami. Pokud si dobře vzpomínám, byla tato skutečnost nakonec hlavní příčinou proč už se pak seriál „Od pravěku k založení Semaforu“ nedočkal dalších pokračování. Na druhé straně ovšem – pravda je, že i kdyby tehdy další pokračování existovaly, bylo jen otázkou času, kdy by se  ze stránek novin vytratily zásluhou cenzorů, pro něž začal být už zanedlouho jejich autor nepřijatelný …   Jsem rád, že jsem si po takové době na týdeník ZÍTŘEK z let 1968-69 vzpomněl. Myslím si, že pro některé čtenáře Pozitivních novin může být četba Jiřího seriálku docela příjemná. A to zatím nemluvím o tom, že se mi dost možná podaří bratra přesvědčit, aby v psaní celé té naší historie, která vzniku Semaforu předcházela, začal pokračovat. Kdysi se mu prý ve snu utvořil zcela nezvratný názor, že odejde z tohoto světa až mu bude 96 let. Vzal to tehdy na vědomí a od té doby si jinou číslici nepřipustil. Takže z tohoto pohledu bude mít pro další psaní ještě spoustu času!           Ondřej Suchý      Historické úvahy Jiřího Suchého    OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU  /I./     Starší doba kamenná   Jak jsem se byl jednou zmínil, studuji historii. Nejsem sice ještě daleko, k samotné historií jsem vlastně zatím ještě nedošel, jsem spíš u toho, co bylo před ní, leč i to je zajímavý. A tak si říkám: Jak asi zajímavá bude sama historie! Ale nesmím předbíhat, popořádkovitost je v historii to nejdůležitější.   JSEM momentálně ve starší době kamenné, v paleolitu, a po světě se toulají sloni,  bizoni, lvi, medvědi a mezi nimi — že by to byl člověk?  Nejspíš ano. TAK tento člověk si dejme tomu uměl vyrábět pěstní klíny. To byly v podstatě kameny, určené k obraně nebo k útoku - záleželo na uvědomělosti toho člověka. Byly  to, řekl bych, takový šikovný kameny, přitesaný, aby byly tak akorát do ruky, a aby ten konec, který kouká z pěsti ven, byl špičatej. Kamene se používalo tak, že jeho majitel uchopil tento do ruky, rozmáchl se a bacil. Vidíte, že to tedy nebyla zbraň příliš rafinovaná. Člověk starší doby kamenné bojoval daleko upřímněji, než člověk mladší doby atomové. Navíc měl jistotu, že když někoho chce vytrestat, nevytrestá zároveň šedesát miliónů dalších, kteří za nic nemůžou. ČLOVEK starší doby kamenné uměl taky dělat krásné vavřínové listy. Z kamení. Nejspíš to byl hrot kopí, připomínající pouze svým tvarem vavřínový list - pochybuju, že by se tenkrát tesali s vavřínovými věnci  pro své  zasloužilé  umělce. A UMĚLCE už tenkrát měli! Už třeba ten tzv. vavřínový list je sám o sobě krásnej uměleckej výtvor, a to ještě zdaleka není nic proti tomu, co je v Altamiře ! ALTAMIRA je jakési soujeskyní ve Španělsku, kde se našly na stěnách náramný kresby. Původně se myslelo, že je to podvrh. Že nějakej španělskej Hanka to nejdřív způsobil a pak tvrdil, že už to bylo. Jenomže pak se našly ve světě další a další jeskyně a přišlo se na to, že člověk doby kamenné uměl nejen dobře rozbíjet palice pěstním klínem, ale že dovedl vládnout i štětcem. Ano, štětcem! Má se totiž za to, že kromě maleb, provedených přímo rukama, používal umělec v Altamiře i zvířecích chlupů, svázaných do chomáče. Tímto štětcem pak nanášel na stěnu jeskyně okr, krevel, hnědel neboli limonit,  což je železná ruda - to nemám ze sebe, to jsem si přečetl v naučném slovníku – a vznikaly mu tak nádherný kresby v hnědém a černém tónu, nad kterými se dodnes žasne. Většinou jsou to býci, kanci a ještě různé jiné nadávky, ze kterých usuzujeme, že umělec se jmenovaným dobytkem zanášel v mysli. OVŠEM člověk doby kamenné nejen maloval, ale byl i úspěšným sochařem. Pozastavme se u Venuší. Taková Willendorfská nebo naše Věstonická Venuše jsou krásným dokladem nejen toho, jak ohromně tenkrát výtvarně cítili, ale svědčí i o gustu přes ženy. Toto se dá shrnout do konstatování, že dneska dáváme přednost dámám hubenějším, na které sochaři spotřebují míň materiálu. (Giacometti). VŽDYCKY obdivuji sochy svlečených paní a dívek. Jsou to tisíce a tisíce soch od doby kamenný přes Egypt, přes antiku, renesanci, klasicismus, až po ty nejmodernější směry současný. Stále jedno téma a vždycky trochu jinak. A vždycky žasnu, jak je to tělo ohromně vymyšlený, že se za ta tisíciletí neomrzelo a neokoukalo! VE STARŠÍ DOBĚ kamenné bujely taky různé kulty. Vyjma kultu osobnosti. A z toho vysvítá, že ten člověk už tenkrát přemejšlel, že si utvářel názory, že měl za to, že na nebožtíka je nutno navršit kameny, protože copak kdyby? Třeba to byl darebák a mohl by škodit i po smrti. (Pozdější dějiny daly tomuto názoru za pravdu, s tím rozdílem, že se přestala přikládat váha onomu vršení kamenů.) TEHDY si člověk taky vykalkuloval, že když nakreslí mamuta jako živýho a když pak nakreslí, jak toho nakreslenýho mamuta zabil, bude už potom maličkostí, skolit mamuta ve skutečnosti.   Mladší doba kamenná   MLADŠÍ sestrou starší doby kamenné je mladší doba kamenná. Zatímco ve starší době kamenné otloukal člověk kámen tak dlouho, dokud nedosáhl potřebného tvaru, v mladší době kamenné, v neolitu, se uchýlil k broušení a hlazení. Dosahoval tím ušlechtilejšího povrchu. Ovšem řekl bych, že z hladkého povrchu neolitického pěstního klínu se skutečně radoval pouze útočník. Zasažený zpravidla neoceňoval tu nuanci a bylo mu tak nějak jedno, že úder do hlavy mu způsobil kámen zušlechtěný, namísto hrubého paleolitického. OVŠEM v neolitu už nešlo jenom o kamení. Bylo zde i hrnčířství, vyráběly se krásné keramické nádobky, které se podobají těm, co vídáváme za výlohami obchodů s uměleckými předměty a stojí to dost peněz. TAKY tkalcovství už tehdy bujelo. To provozovaly převážně ženy a řekl bych, že to taky vymyslely, protože mužům zpravidla nezáleží tolik na tom, co mají na sobě a není vyloučeno, že nebýt toho ženského odívacího prapudu, chodili bychom dodnes přioděni kožemi. Kdykoliv platím účty módním závodům, napadají mi pro tuto ženskou přičinlivost nepěkná označení. OBJEVENI HROBŮ z mladší doby kamenné svědčilo o kultech a obřadech. Mrtví byli pohřbíváni ve skrčené pozici, což se dá vysvětlovat různě, ale nejspíš se tím sledovala úspora práce při výkopu jámy. Zemřelý býval obklopován zbraněmi a šperky, dokonce potrava a nápoje bývaly součástí nebožtíkovy výbavy. Z toho lze usuzovat na víru v posmrtný život. Prý. Kolik lidí však dodnes věří v posmrtný život, a přesto neobkládají zesnulé konzervami a lahvemi. Podle toho by se dalo soudit, že potraviny a nápoje v hrobech mladší doby kamenné mohly mít docela jiný význam. Třeba ti, kdož byli pochováváni, nebyli ještě docela mrtví, kdo ví. EXISTOVALY taky kremace. Popel spálených byl ukládán do keramických nádob, o kterých byla řeč výše. Na rozdíl od současných uren, těm­to nádobám se říká popelnice. Nepovažuju toto označení za nejpietnější. KDYŽ už jsem se rozhovořil o smrti, nemohu pominout menhiry - to jsou obrovské a dlouhé kameny, které kdosi vztyčil, a tím z nich udělal pomníky. Na menhiru mě přímo fascinuje změna, způsobená tím jednoduchým úkonem. Faktem je, že tenhle jednoduchej úkon stál jistě nemálo energie, ale řekl bych, že to stálo za to! Kámen, pokud ležel, byl kamenem, stačilo ho vztyčit a stal se symbolem. Jednou provždy! Kdyby ho někdo zase povalil, byl by to povalený symbol a ten, kdo ho povalil, byl by barbar. Krásnej doklad toho, co lidská energie a důmysl dokážou, ne? text  © Jiří Suchý , 18.10.2005 DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZÁBAVA   nebo v sekci PUBLICISTIKA