POZITIVNÍ NOVINY


Podzimní sonáta
aneb proč jsem se přestěhoval na venkov

Ten den jsem v Praze v rozhlase předtáčel tři své pořady, a tak jsem dopoledne jel na kole z vesnice, kde bydlíme, do Kolína. Jako obvykle podél potoka Polepka a ulicemi přízemních domků až k nádraží. Tam si kolo zamykám a jedu vlakem, v prvním patře osobáčku, tichá jízda, noviny, idyla.
Někdy jezdím do Kolína jinudy: přes vesnici až na kopeček, a pak úzkou asfaltkou, jen tak na jedno auto, mezi dvěma lány. Vždy jsou osázeny různými plodinami, takže barvy a vůně jsou jiné, vždy je krásný výhled dolů na Kolín, dozadu na kopce, za kterými je Kutná Hora, na mraky atd. I tady, mezi poli, vždycky pookřeji: nadechnu se zhluboka a kochám se. A pole vlevo je jinak barevné než pole vpravo a zatímco to vpravo bylo ještě před pár dny jen oranisko, dnes se zase zelená.

Cesta údolím Polepky (z jedné strany občas pole, z druhé potok a kolem spousta stromů všech možných druhů – olše, jasany, topoly, akáty a další) byla ale ještě krásnější než jindy. Přes noc začal „listopad“, ač byla polovina října. Takže když jsem se už už blížil k potoku, s překvapením jsem musel projet první záplavou zeleně: první mráz přes noc shodil listy z jednoho stromu tak, že vytvořily dokonale ohraničený, kulatý, měkký, a když jsem jej přejížděl, velmi jemně šustící koberec. Pak následoval zase asfalt. Zastavil jsem, abych se sehnul pro nádhernou hrušku, a zakousl se do neuvěřitelně studené šťavnaté sladkosti podzimu.
Dál to bylo neuvěřitelně jinak nádherné: dlouhé úseky posypané světle okrově, listy nějakého stromu, pak chvíli jen uježděná hlína, a zase jiný koberec sfoukaného listí, v jiné kvalitě a barvě. A o kus dál další odstín a druh „koberce“, tedy listů. A pak dlouhý kus cesty jedné barvy.
Téměř jsem nedýchal. Občas na téhle cestě potkávám ježky, pozdravím zajíce na poli, v dáli zbystří srna, občas jedu velmi rychle, téměř adrenalinově, vždycky je to zážitek, ale tohle jsem nečekal.
Zvuk plášťů kol byl těmi listovými koberci utlumen, vždy do jiné kvality ztišení.
I pocit z jízdy po spadaných listech byl slavnostní, bezpečnější, měkčí.

Tyhle chvíle jakéhosi tichého, ale uvnitř burácivého vychutnávání života a prostoru jsem pravidelně zažíval, když jsme bydleli poblíž Staroměstského náměstí. Brzy ráno jsem šel koupit noviny a něco do samoobsluhy. Když jsem odemkl dveře domu a vykročil na liduprázdné ulice bez turistů, osvětlené sluncem, vědomě jsem vnímal excitované buňky a neurony svého těla a mozku: naplno jsem věděl, že je to nádhera a úžas a dokonalost, a že největší zázrak je možnost to vědomě vychutnávat.
Podobně tak mi donedávna jiskřila Mostecká ulice a Karlův most. Vždy před sedmou, než otevřel obchod, jsem si kupoval na rohu noviny, a vydal se vychutnat si možnost přečíst si titulky u sochy sv. Luitgardy, na mém nejoblíbenějším místě. Nikdo nikde, jen pár fotografujících turistů (však taky mám v počítači něco nádherných panoramatických fotografií).

Co se týče přírody, na jaře jsme chodívali na Letnou sledovat první trávu a květiny a zlatý déšť, a donedávna jsem chodil za tímtéž téměř celoročně na Petřín, a často jsem si četl ve Vojanových sadech, ale intenzita možnosti kochat se měnícími se barvami, energií stromů a teď i barvou koberců ze spadaného listí na polní cestě kolem potoka mne zase překvapila. Zatímco ve městě jsou stromy slabé, skomíravé, a jen v několika druzích, tady jsou bujné jak co do kvality, tak co do počtu druhů. Už před lety jsem na vlastní tělo a mysl zjistil, že dvě hodiny procházky po Petříně nedodají tolik životadárné probouzecí energie jako deset minut procházky někde v lese mimo město.
Zatímco v Praze mi pocit výjimečnosti za chvíli setřela atmosféra shonu obchodu a tramvají a pak už nikdy nekončícího průvodu turistů, tady na venkově to hýří a pronikavě trvá. Sklouznout do stereotypu na venkově není tak snadné a samozřejmé, jako ve městě. Příroda se den ode dne mění (domy v Praze jsou sice občas zajímavě osvětleny, a slunce vychází postupně jinde, ale to je tak vše). Člověk má zase pocit součásti jakési kdysi samozřejmé cykličnosti, jistoty, že po zimě nejen že zase viditelně přijde jaro, ale i že po létu přijde nádherný podzim a bílá zima.

Když jsem pak v Praze po výtečném obědě u Góvindy a procházce centrem natočil své pořady, zázračně stihl na minutu rychlík do Kolína a na kole, vstříc zapadajícímu slunci, jel po téže polní cestě kolem potoka, koberce spadaného listí byly jiné. Ne tak pravidelné, sušší, takže zvuk jedoucího kola byl jemně praskavý, lehčí, a barvy trošku vybledlé a ne tak jednolité. Nádhera. Příroda jakoby si vynucovala stálou a plnou pozornost, protože tady na venkově se to nejen viditelně a slyšitelně mění - ono se to mění den za dnem (nikoliv měsíc za měsícem, nebo dokonce rok za rokem, jako v Praze).
Opět jsem se zastavil pro hrušku a rozvibrovaný událostmi celého dne jsem dojel domů. Uložil jsem kolo do zadní místnosti stáje, kde mne pozdravili zvednutím hlav a pohledem dva nádherní koně, prošel kolem ducajícího zrzavého venkovského kocoura (s vítacím ocáskem kolmo nahoru), kterého se ženou učíme mazlit se, a kolem místa, kde když to jde, obědváme nebo svačíme pod širým nebem, přezul se, svlékl, a zapnul počítač, abych si stáhl e-mailovou poštu. Noviny mi chodí každé ráno do schránky na vratech.

Jsem svobodný a volný. Psát, nakupovat, obdivovat, jezdit, vychutnávat a naplno žít (včetně ping pongu o zeď, sám proti sobě) mohu kdy chci a jak chci. Každý večer pozoruji nádherné západy slunce (a moje žena hvězdy a měsíc, zvláště úplněk, v noci). Zítra si upečeme delikátní oranžové kousky z vlastnoručně vypěstované dýně hokaido.
Zavírám oči a znovu si promítám tohle privátní a nesdělitelné DVD průjezdu listovými koberci na cestě. Znovu si pouštím hifi záznam jemného šustění listů pod koly bicyklu.
Umím být a jsem šťastný kdekoliv, umím být plně vědomý chvílemi i v Praze, ale tady na venkově je to „turbo“.

text a foto © Vlastimil Marek, 28.10.2005 DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZAMYŠLENÍ nebo v sekci PUBLICISTIKA