Renata Šindelářová:  Dobročinnost za pětku

   Muž stojí na zastávce autobusu. Ač přišel na zastávku první, už dávno to tak nevypadá. Přibývající, hlavně ti mladí, si stoupají dopředu. Když přijede autobus, ve kterém zbývá očividně pár míst na sezení, všichni se začnou tlačit do chumlu. Nikdo nechce v autobuse stát.
Když dav několikrát do muže strčí, rozmrzele ustoupí. Trpělivě čeká. Nebude se s nikým hádat.
 
Na poslední chvíli přiběhne desetiletý klučina. Vytahuje peníze – pak to cinkne, jak se desetikoruna dotkne silnice. Muž i kluk sledují, jak se mu kutálí pod kola. Kluk prohrabává kapsy, rudne ve tváři a pak se vrhne pod kola autobusu, snaží se peníz vytáhnout. (Dav se pomalu souká do autobusu, znatelně ubývá.)
 
Muž sleduje chlapce. Zvládne to? Dosáhne na minci? Kluk se snaží minci podkopnout. (Fronta se zúžila na poslední dva lidi.) Chlapec konečně penízek rozkutálí – jenže ten se valí rovnou do kanálu – šups, je tam. Chlapec bezradně couvá. Prohrabává kapsy a oči se mu zalévají slzami.
Muž se zeptá. „Ty už nemáš peníze, viď?“ To je zbytečná otázka, spíš společenská konverzace, než zjištění údaje, samozřejmě že chlapec peníze nemá. Muž mu dá svojí desetikorunu. „Na, vem si to.“
Chlapec šťastně poděkuje. „Děkuju. Já bych pak neměl zase na cestu zpátky.“

Jak v omámení smyslů nastupuje do autobusu. Muž také. Nadnáší ho pocit uspokojení, pomohl v nouzi, usnadnil jednomu človíčku jednu životní situaci. Dalo by se říci drobnost, přesto se sám pro sebe usmívá nad jejím vnitřním obohacením. Nakonec oč lépe je na tom on, než klučina, který jen tak, zadarmo, získal peníze. Nakonec oč lépe je na tom on, ochuzený o deset korun, stojící v plném autobuse nad skupinou sedících lidí, kteří prostě jen jedou do práce - jako každý den.
 
Dobročinnost - úvaha k povídce
Svým způsobem musíme mít dobročinnost v krvi, protože souvisí s naším přirozeným soucitem k druhým, ale můžeme ji chápat i jako určité poslání, tedy ne citově, ale rozumově.
Vzorovým představitelem dobročinnosti byla např. Lady Diana, která s naprostou přirozeností přistupovala k nemocným a mj. svým vstřícným přístupem k nakaženým AIDS ukázala světu, že se jich nemusí štítit.
 
Ne každý má v sobě tolik vstřícnosti a obětavosti, ne každý má konto, ze kterého by mohl rozdávat. Většina však nepomáhá pouze proto, že nepřemýšlí o druhých, že se bojí podvodu, že neví, jakým způsobem a komu by pomohl, a prostě protože je to tak jednodušší. Kdo ale opravdu chce, tak si způsob a možnosti najde. V každém středně velkém městě se nachází domov důchodců, dětský domov, útulek pro zvířata nebo nějaká charitativní organizace.
 
Obvykle slýchávám, jak lidé tvrdí, že by pomohli rádi, ale nebudou posílat peníze na žádný účet, neboť nemají jistotu, zda se jejich peníze správně využijí. Dobře, souhlasím. Staly se takové případy, ovšem když takovým lidem sdělíte, že víte o zcela spolehlivé adopci na dálku, řeknou, že nemají důvod cpát své těžce vydělané peníze do ciziny, když už by dali, tak jedině českým dětem. Tak se jich zeptáte, proč to tedy neudělají a oni vám sdělí, že neznají číslo účtu, kam peníze poslat. Ten dětský domov by nejprve museli vidět – ale zase jim připadá hloupé, aby se šli do domova podívat, když nemůžou dát stejně víc jak tisícovku. A tak jim povíte, že české děti by beztak víc než peníze potřebovaly naučit praktické samostatnosti, a tudíž by jim nejvíce pomohlo, kdyby si některé z nich vzali občas na víkend domů. Jenomže - na to prý není čas, ani prostor v bytě a také to přináší velikou zodpovědnost.
Co k tomu dodat? Výmluvy! Chci-li pomoci, pak to udělám.

Povídka DOBROČINNOST ZA PĚTKU je součástí připravované knihy Duše chleba.
Další tvorba této autorky na stránkách: www.sweb.cz/sindelarovar 
Pokud se autorky chcete na něco zeptat, jistě vám ráda odpoví na mailové adrese: Renata.Sindelarova@seznam.cz

text © Renata Šindelářová, 27.11.2005                                        
http://www.sweb.cz/sindelarovar

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA