Jiří Vlastník:  Staňme se vyvrhely lidstva
Jiří Vlastník
Žiji vcelku řádně, tak jak se má. Ze své stravy, donucen ovšem takzvanou kamarádkou lékařkou, jsem dokonce vyloučil přemíru bůčků, jaternic a jiných chutných cholesterolů, nekouřím, postupem času jsem omezil alkohol a dívky na nezbytné, zdraví neškodící, množství. Kasína a riviéry zhýralých zbohatlíků mě také již nevidí, jak je rok dlouhý. Ku svému prospěchu pravidelně vyjíždím do kraje na velocipedu, sleduji denní tisk a v jeho intencích fundovaně a hrubě spílám tomu či onomu politikovi. Třídím odpad a krmím ptáky.
 
Přesto jsem si nedávno položil otázku: „Není to málo, Jiříku?“ A hned jsem si i odpověděl: „Je“.
Uvědomil jsem si, že je na čase abych i já řekl své „É rovná se emcé na druhou“, abych se i já vyjádřil k vývoji lidstva.
Narodil jsem se svým rodičům už dávno. V době, která mým dětem pomalu splývá spolu s lidem popelnicových polí, dobytím Bastily, Košickým vládním programem do pojmu vzdálený a otravný dějepis. Zkušenosti tedy mám. Dostalo se mi též slušného technického vzdělání. Ještě docela nedávno jsem dokázal i v pozdních nočních hodinách vysvětlit úzké společnosti mých přátel, a to i přes jejich zuřivý odpor,  princip a hodnoty závěrného napětí zenerových diod s ohledem na elektrický výkon a napětí, které mají stabilizovat.

 

Žijeme  v přelomové době. Já tedy mám to štěstí, že tak žiji od narození. Buď jsem dějiny právě tvořil, či tyto kráčely zrovna kolem nás, budoval jsem světlé zítřky, nebo se alespoň jen tak poflakoval na krajích nových epoch.
Nyní tedy žijeme ve světě genových kouzelníků, transplantací, mikročipů, megahamburgrů, bezbolestných zubních vrtaček. V éře dobývání kosmu.
Kam spěje vesmír? Táži se propocený obavami, když se v půlnoci probudím a vydávám se na cestu k ledničce. Abych došel k resumé, přečetl jsem si geniálního George Gamowa. Dozvěděl jsem se ohromující skutečnosti. Když jednou poletíte rychlostí světla a poběžíte v raketě - asi kvůli kondici - ve směru letu, tak vaše manželka, která vás ze Země sleduje a měří na stopkách váš čas, naměří stále stejnou rychlost, byť byste se třeba přetrhl.
Pak tam ještě píše něco o hodinách, které, roztroušené po celém vesmíru, budou ukazovat každé jinak, ale to již jsem pojal podezření, že George krapet přebral. Vrátil jsem se tedy k osvědčenému Julesi Verneovi a televizním americkým sci-fi filmům, kde je naše budoucnost vykreslena jasně a názorně. Ovšem neplesám, přátelé. Zjistil jsem, že se do dalších tisíciletí jaksi nehodím.

 

Naši potomci již nebudou, dle těchto filmů, pěstovat hrušně, hrát po večerech na fagot či třídit alba známek. Veškerý svůj čas budou trávit tím, že nadsvětelnou rychlostí budou poletovat od hvězdy ke hvězdě a ničit na potkání vyspělé, ale přesto naprosto zkažené, cizí civilizace. Vyspělí mimozemšťané většinou vypadají jak stiženi leprou kombinovanou černými nešťovicemi. Pokud to ovšem vůbec nejsou příšery, vedle nich i Thyranosaurus Rex vypadá jako něžná ovečka.
 
Oni ani naši potomci moc krásy nepoberou. Většinou mají dlouhé uši, na tváři všelijaké faldy a bradavice. A to já mám rád děvčata hlaďounkých tváří, tak trochu nesmělá, dobrých tvarů.
Přes svou vyspělost a značný technický pokrok se ke všemu nedokázali zbavit přízemních lidských problémů. Zíral jsem onehdy pln napětí, jak mladý kosmonaut ve čtvrtém tisíciletí stovky světelných let od Země právě ničí atomovými torpédy jakési vesmírné padouchy, a zatím si jeho pozemská manželka vesele a starosvětsky dováděla s jeho kolegou chemikem. Mladý kosmonaut z toho byl celý mrzutý a špatně plnil pracovní úkoly.
 
A to jsem ke všemu nedávno četl v populárním deníku, jehož jsem byl kdysi redaktorem, že v roce 2029 na nás spadne skála a veškerá flora i fauna zanikne. Už z loajality vůči svým někdejším spolupracovníkům tomu věřím. Hrůza. To pak jistě prořídne i řada nás, přátel, kteří se scházíme v restauraci Chudoba na Vinohradech.
Co by to bylo za život.
Mám však řešení. Než aby nás, nepřizpůsobivé vyvrhele, dali jednou do ZOO či rezervací, vyleťme včas na Mars. Máte-li zájem, pošlete mi nějakou tu korunu na mé bankovní konto a já vše zorganizuji. Vyvedu svůj lid na nějaký utěšený marsový kopec, místo po strdí se tentokrát kouknu, máme-li slušné sousedy a je-li poblíž moře s palmami. Postavíme pár roubených chaloupek, kopec osadím révou (dovezu asi nějakou z Žernosecka; ta je odolná – na Marsu je asi frišno) a vykutáme sklípek. Vezmeme si sebou recept na bramborák, svíčkovou, tlačenku a jiné nezbytnosti. Někdo by mohl vzít kytaru a starší televizi, abychom vše nekupovali na místě. Jukli bychom se občas na zprávy a filmy pro pamětníky. Nezakládali bychom žádné politické strany ani ismy. Pěstovali hrušně, po večerech hráli na fagot a třídili alba známek. A dali tak dohromady jednu další vesmírnou civilizaci.

text © Jiří Vlastník,  23.12.2005

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...    nebo nebo v sekci PUBLICISTIKA