Jakub Hein:  Nemluv a jdi dál!
   Mám dluh. Panu Volfovi a paní Moosové poděkovat, že si všimli mé „ranné“ tvorby (Mám na to boty) a ocenili ji tak nadměrně,  až jsem poněkud znejistěl, jestli tolik uznání patří mně. Je to tak, že mi už není ani osm, ani třináct, kdy jsem byl značně psavý, ale na jaře mi bude dvacet a píšu stále méně, rozhodně méně úspěšně. Tak se mi to aspoň jeví. Takže jsem se ocitl ve zvláštní situaci, kdy pan Václav Židek přesvědčil moji matku, aby přesvědčila mě, že mám vydat své výtvory. To jsem učinil a nyní tedy zažil ocenění, které bych asi neuměl vstřebat v době, kdy jsem dostával v různých literárních soutěžích diplomy, ale nikdo se mnou nebavil o tom, co píšu a proč a jak. Prostě mi jen šoupli cenu, k tomu třeba plyšový banán nebo dva díly z trilogie Hry na prázdniny a vyslechl jsem si za odměnu v Národním domě na Vinohradech v osobním přednesu slavného spisovatele sugestivní scénu z jeho připravované knihy, popisující orální sex.
 
   Národní dům na Vinohradech je docela blízko jiného domu, který mi byl v té době značně bližší, neboť v něm sídlila a dosud sídlí firma Ergon pro výrobu protéz, ortopedických bot a pomůcek. Zde jsem navštěvoval pravidelně pana Jiřího Hrabánka, který pro mé problematické operované nohy vyráběl jedině nositelné a léčivé boty a dělal to způsobem, který poznamenal můj život daleko podstatněji, než setkání se vzrušující kapitolou z díla uznávaného spisovatele.
Pan Hrabánek, sám operující ekvilibristicky při delší chůzi berličkami, napřed moje nohy pozdravil. Udělal to tak, že si k nim přisedl na malou stoličku a své Ahoj, jak se máte a povídejte, co je o vás nového? evidentně směroval  nejen k osobě mojí a mé přihlížející máti, ale také k mým křivým nohám, které pohoupal v ruce, pak pod ně umístil zvláštní desku a kreslil kolem nich různé křivky a na papír činil poznámky, měřil a kontroloval, počítal a uvažoval, překládal vzorky obuvi a barev kůže a možnosti zapínání a volil sílu podrážek a vážil méně názor mé matky a více názor můj, což velmi příznivě působilo na mé sebevědomí. Pak obuv nešil, ale vytvářel a piplal a zkoušel na mých křivých v nejrůznějších pozicích. Vyzýval mě k pochodům chodbou a kójemi zkušeben, kroužil kolem mých chodících končetin, boty zouval a zase nazouval, označoval místa, kde by snad mohlo něco tlačit a zkoušel, zda případná prognóza nemá naději na uskutečnění.
Když jsem proputoval všemi směry a ohyby dostupných prostor, věnoval se pan Hrabánek mým starým botám, aby je znovu probudil k životu a umožnil mým potícím se končetinám vzdorovat skutečnosti, že nárok na předpis ortopedické obuvi je značně limitován a dvoje boty do roka klukovi, kterému nohy kupodivu rostou, nejsou zrovna ideálním řešením.
Později, když jsem při zkouškách s kouzelníkem mezi tvůrci bot už nevěnoval tolik pozornosti jen svým nohám, zaznamenal jsem, že pan Hrabánek se stejnou pečlivou pozorností věnuje nejen dorůstajícím klientům, ale také dámám a pánům ostatním, najmě těm, kteří sem klopotlivě dorazili s prosbou o opravu nebo výrobu bot, které jediné mohou nosit, aby byli schopni chůze ( předpis jedny do roka, případně do dvou let…).Časem jsem nabyl dojmu, že pan Hrabánek je někdo jako svatý Petr, otevírající brány spasení našich všelijakých nohou, soustřeďující kolem sebe andělské zjevy paní a pánů, kteří měřili a kreslili a zkoušeli a vyráběli a opravovali a lepili a šili až se z nich kouřilo a neměřili práci časem, ale nutností pomáhat. Nikdy jsem je neviděl naštvané, odměřené nebo nevlídné. Navzdory tomu, že v těch suterénních prostorách se zrovna moc dobře nedýchalo v létě ani v zimě. A nedýchá asi ani dnes.
 
   V botách kouzelného pana Hrabánka jsem zdolal svou první horu, která byla ve skutečností kopcem za lesem. V botách pana Hrabánka jsem absolvoval i svoje první taneční a svoje první čundry. V botách pana Hrabánka jsem jel svou první řeku a od něj jsem dostal dokonalou osvětu proč, jak, jak dlouho a proč tak dlouho nosit tyhle boty „místo přístroje“. O botách pana Hrabánka jsem napsal svou první povídku na téma Můj největší sportovní výkon do jedné soutěže, kde mi doběhly pro první cenu. Dneska vím, že ta první cena nepatřila zase tak moc mně, ale právě těm botám a tedy hlavně a nejvíc spravedlivě panu Hrabánkovi. Tenkrát jsem tu cenu ulakomil pro sebe a dnes mu ji už předat nemohu, protože to byla zlatá medaile na národní trikoloře, jejíž zlato už dávno někam odplynulo a parádu by neudělala ani na jeho pracovní poličce, kde má všelijaké upomínky a dětské obrázky.
Když si na něho vzpomenu, vidím ho, jak sedí na nízké stoličce a čaruje na té zvláštní desce, která uchová šlépěje každého, komu na ni položí nohy. Vždycky veselý a vždycky soustředěný. Když se vydá na cestu delší než několik kroků, sáhne po podpoře berliček a jde. Co v životě ušel, byla nejspíš hodně náročná štreka, o níž nikdy nemluví, prostě jde.
Jde a pracuje a pomáhá chodit lidem, kteří to bez jeho bot nedokážou tak, aby chůze nebyla jen tíha, ale i trochu radosti z pohybu.
Ví, jak strašně namáhavý může být jeden jediný krok, když nemáš jistotu, že stojíš pevně. Myslím, že lidé, kteří opravdu znají cenu jednoho vykročení bez bázně a strachu z pádu, ujdou v životě obrovský kus cesty.
Větší, než běžci dlouhých tratí za úspěchem, který je slaven, popisován, uznáván a oceněn třeba hodně vysokým postem. Jsou zkrátka různí běžci, protože mají různé cíle.
 
   Můj první cíl mi určil kouzelný pan Hrabánek v mých prvních „jeho“ botách. Vedl od nízké židle, na které seděl, ke dveřím vzdáleným tak deset metrů. Napřed jsem cítil, jako by mě ty boty spíš postrčily nahoru, než kupředu, a snažil jsem se mu to nějak sdělit.
Vyslechl mě a řekl: „ To je tím, že se jim chce chodit a ty stojíš. Tak nemluv a jdi dál !“

                                                                                                              www.ergon.cz
text  © Jakub Hein, 25.12.2005


 DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  
nebo nebo v sekci PUBLICISTIKA