Libuše Čiháková:  Praštěnka / Odříkaného největší krajíc ...
Lubuše Čiháková
Praštěnka
 
"Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí! "   (Přísloví 8-1O/4)
 
   Stojím na zahradě pod košatým javorem, sypu ptákům do krmítka, až se zrnka rozletují na mechem porostlou mohylku. Čas adventní, čas vánoční...
Před pěti lety se nám touto dobou narodila koťata. Jedno z nich bylo postižené. Hlavičku mělo otočenou dozadu, v dlaních bylo sotva vidět. Neutratili jsme je - byly Vánoce.

   Mnohokrát za den jsem masírovala pokřivené tělíčko, a tak za pár týdnů nikdo nepoznal, že tato roztomilá, droboučká kočička se narodila jiná než ostatní. Vnímavější pozorovatel by však zjistil, že není zcela normální. A tak jak to bývá, zamilovali jsme si ji o to víc. Říkali jsme ji Praštěnka.
 
   Byla dojemně šikovná. Jako první se vyškrábala na domácí kočičí záchodek. Vždy jej pečlivě vygruntovala nejen po sobě, ale i po ostatních koťatech, protože nikdo jiný to tak pěkně neuměl. Nejvíce hygienu flákali kocouři. Denně je proto důkladně myla a běda, když dali najevo, že už toho šůrování mají dost. Ubalila jim takovou, že dál drželi jako beránci. Když je konečně propustila, vypadali jako když prolítli pračkou.
A taky myši chytala jako úderník. Na rozdíl od ostatních je však z venku nosila domů. Moje vřískání pak brala jako bezva zábavu.
 
   A právě takhle kočička nám před pár dny nevyléčitelně onemocněla. Nic nepomohla odborná, ani naše láskyplná péče. Odevzdaně se choulila v pelíšku, a oči říkaly, jak ráda by s námi šla na naši každodenní společnou procházku. Síly však už neměla.

   Zapaluji na mohylce svíčku. Z každé strany jeden kočičí kluk do mě šťouchá hlavičkou, mňoukavě přiznávají, že i jim bude Praštěnka moc chybět. Beru oba do náruče, růžové jazýčky mi olizují slané potůčky na tváři a připomínají, že tu jsou ještě oni a že mají hrozný, ale hrozný hlad. Přitisknu je k sobě, schovám na okamžik obličej do teplých kožíšků a cítím, jak život jde nerušeně dál...
Odříkaného největší krajíc...
 
"Vychovávání je věc rodinná; z rodiny vychází a do ní se zpravidla vrací."    HEŘBAŘT
 
   Jako dětem nám rodiče nedovolili mít doma psa ani kočku. Vysvětlili nám, že to nejde, protože nemáme zahradu, máme malý byt, a navíc bydlíme blízko silnice. Později, když moje děti prosily o nějaké zvířátko, situace se opakovala: "Nemáme zahradu, máme malý byt..."

   A najednou bylo všechno jinak. Sousedi jeli prodat štěňátko do Zverimexu, já ho chudinku vzala do náruče, no a potom ho už prostě nešlo vrátit.
"Vždycky jsme měli doma psa i kočku," zasnil se muž, když mu štěně zase jednou olizovalo obličej. "Zvíře, tak jako člověk, když je sám, je chudák."
A tak jsme tomu našemu "chudákovi" pořídili kočičku. Než jsme si ale všimli, že už není kotě, měli jsme koček pět! A nejen to. Koťata si navíc vzala do hlavy, že nebudou žádní darmožrouti, a tak je mně, která se od malička chorobně bojí myší, začala nosit domů. Kdepak leknutím vykřiknout! Kočka by utekla a myš zůstala. A tak denně, s vytřeštěnýma očima a rukama přitisknutýma na pusu, bez hnutí přihlížím krvavému divadlu.
První dějství: Temně hučící kočka s pískající myší v zubech přichází domů.
Druhé dějství: Kočka myš opakovaně pouští a chytá tak dlouho, dokud ji to nepřestane bavit. A baví ji to dlouho!
Závěrečné jednáni už, zaplať pánbůh, bývá dílem okamžiku. Ozve se křupání, připomínající lámání roští a v následujícím okamžiku se už kotě olizuje.
"Ty si tím prostě musíš projít," říká známá - psycholožka, když se jí, s mokrým hadrem na hlavě, svěřuji se svým trápením. "Máš v podvědomí zasunutý psychoblok z myši, a pokud ho neodstraníš, v příštím životě se narodíš se stejným problémem...“
"Ale já už se nechci znovu narodit!," zděsím se. "Chci mít potom už pokoj!"
"No to bys měla děvenko moc jednoduché," řekne ona. "Makej na sobě, nic jiného ti stejně nezbývá."

   A tak tedy makám. Spokojeně předoucímu kotěti v mém náručí opakovaně vysvětluji, že kočky mají doma myši chytat, a jen magor že je nosí domů. Ale to už "magor" hlasitě oddychuje.
A tak se alespoň v duchu omluvím svým dětem za tehdejší omezenost, a mrzí mě, že se jim nemůžu svěřit, "že si tím prostě musím projít, abych v příštím životě..."
Vím totiž co by mi řekly a kdo ví, jestli by možná neměly i pravdu.

text © Libuše Čiháková, 2.1.2006
grafika © E.Casperi Mühsam

  DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...
   nebo v sekci LITERATURA