Renata Šindelářová:  Duše chleba  /  Když mě honí chutě
Duše chleba
 
Věci mají, stejně jako lidé, svoji duši. Nevyvíjí se jako my, protože  nemohou ovlivnit svůj osud. Jejich duše se skládají ze střípků těch, jejichž rukama prošly.
Taková kniha například v sobě obsahuje autorův vztah k literatuře, jeho píli a radost z vykonané práce,  nakladatelovu ctižádost a obchodnický um knihkupce.
A potištěné papíry v té knize, dřív než se rozehřály obsahem oněch písmenek, kdysi dávno vyrostly v lese, prodíraly se mezi ostatními stromy, rozdávaly život a tvořily bezpečí domova drobným živočichům. A to stále není všechno o bohaté duši knihy, protože ta vyzařuje také lásku či nenávist, podle toho jak ji vnímají její postavy.
A nakonec kniha nasává z pocitů čtenáře a může z jeho rukou získat absolutní sebedůvěru, s níž se bude vystavovat v jeho knihovničce, stejně jako neúctu, až bude roztrhaná, zaprášená a zapomenutá ležet na půdě.
 
Podobně jako kniha má duši i chleba. Někdo musel vypěstovat obilí, zrající na horkém slunci, někdo vyrobil mouku a uhnětl těsto. Někdo dal těsto do pece, blahodárné zlatavé výhně, v níž zbobtnal a vtiskl do sebe odraz té zlatavé barvy. Pyšně se vystavil v regále v obchodu a čekal, až si ho někdo odnese domů, aby se pak šťastně uvelebil v jeho spíži a čekal na svou příležitost. Splní svůj úkol a nasytí své majitele? Bude jim chutnat?
 
A všechno se to zkazí, když se večer s manželem pohádáme kvůli té nespravedlnosti, že já dělám svačiny každý den, a on nikdy, a ještě má tu drzost se mne zeptat, zda jsem mu už na zítra svačinu připravila. Proč bych měla? Proč je to tak samozřejmé? Jsem tím povinna? Jsem zodpovědná za jeho žaludek, jeho trávení? A manžel tedy zuřivě, až drobky létají po podlaze, ukrojí krajíc a pak ho s velkodušným gestem bohatě maže mou oblíbenou pomazánkou. S pocitem zatrpklého vítězství jdu spát.
 
Když polykám následující den takto připravenou svačinu, bezpečně vím, čím to je, že mi vůbec nechutná. Chléb i pomazánka jsou samozřejmě výborné, ale manželovy nesouhlasné pocity jako by ulpívaly v pórech, hořknou mi na jazyku. Je mi toho chleba líto. Tolik zachycených slunečních paprsků a deště, který omýval klas, tolik práce a sálavého tepla v peci!
V duchu se mu omlouvám za to, že jsme v jeho poslední chvíli poznamenali jeho duši marnivostí.
Když mě honí chutě
 
… tak s prominutím sežeru, na co přijdu. Z jedné ruky si do úst kladu kyselou okurku a z druhé do sebe cpu čokoládu. Před sebou rozbalený balíček salámu, nenačatou konzervu rybiček, otevřenou nugetu. Všechno to splácám a pak večer brečím, že je mi těžko, a své hody završím ulevujícím mátovým čajem.
Nevím, jestli mohou o nějakých takových „žracích cyklech“ mluvit pánové, ale my, dámy, je většinou nejintenzivněji prožíváme v naše dny, pokud vím. Já tedy toto pravidlo potvrzuji hned dvojnásobně, protože ačkoliv jinak nejsem žádný žrout, v době před menstruací by si se mnou nezadal ani Otesánek.
Naposledy mě tahle „žravá“ chytila, když jsem právě pracovala na zahradě. Věřte, že jsem nebyla líná každých deset minut odběhnout „pro něco k zakousnutí“.
Když už jsem takto podesáté letěla po schodech do druhého patra a slibovala si, že je to bezpečně naposledy, z nedočkavosti (a pohodlnosti) jsem si tentokrát ani nezula boty, ale hezky po kolenou – s posledními ohledy na koberec - jsem se dobelhala pro jednu slanou tyčinku. Kolena na tvrdé podlaze zaplakala a já si poprvé v životě položila otázku: „Stojí mi to za to?“
Odpověděla jsem si záporně a vrátila se pro celé balení tyčinek.
 
   text © Renata Šindelářová, 4.1.2006                       http://www.sweb.cz/sindelarovar
 
   DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA