POZITIVNÍ NOVINY Vladislav Neužil: Babeta

Petr s Evženem se vraceli ze služební cesty po Dé jedničce z Brna do Prahy. Na rádiu měli naladěnou oblíbenou stanici, a tak jim cesta příjemně ubíhala. Občas někdo z nich pronesl nějakou poznámku, na kterou nebylo nutno reagovat. Znali se dlouho a rádi jezdili na služební cesty spolu. Nepatřili mezi typy lidí, kteří musí ustavičně něco vykládat, řešit, nebo jen zbytečně tlachat, ale rádi vzpomínali na různé příhody, dá se říct i lumpárny, které spolu prováděli.

„Vzpomínáš na Babetu?“ ozval se po chvíli Petr.

„Jak by ne. Škoda jen, že skončila tak brzo,“ povzdechl si Evžen. „Ale ona přece vždycky říkala, že má Raka.“

„No jo, říkala, ale ve skutečnosti tomu nevěřila“.

„Co my jsme se jí navyváděli volovin, a ona nás měla stejně pořád ráda“.

„Vždyť my ji taky“.

„Stejně si myslím, že nejlepší fór byl ten s těmi vajíčky“.

Pak se před oběma začal pomalu odvíjet příběh, který se odehrál asi tak před deseti lety, kdy byli oba ještě zaměstnáni v jakémsi výzkumném ústavu.

Babeta, menší, tehdy čtyřicetiletá blondýnka, byla v tom výzkumáku pokladní. Pokud neměla úřední hodiny, seděla s nimi v kanceláři. Měla ráda legraci, ráda se smála, a také žádnou legraci nezkazila. Dokázala se smát i sama sobě, a to dokáže jen málokterá žena. Těch historek, co se jim navyprávěla… Ale o tom snad až někdy jindy.

Ten den, na který Petr s Evženem vzpomínali, si přinesla Babeta k svačině vajíčka. Do kastrůlku si připravila vodu a kastrůlek postavila na elektrický vařič, který byl umístěn z bezpečnostních důvodů na chodbě na nehořlavé podložce. Až bude voda vřít, dá do nich vajíčka, a po deseti minutách budou natvrdo. Vajíčka si připravila na papírový tácek.

To byla situace jako stvořená pro nějakou tu lumpárnu. Petr s Evženem na sebe významně mrkli a pomalu vyšli z kanceláře. Okamžitě měli několik „skvělých“ nápadů, ale uskutečnit se, bohužel, mohl jen jeden.
Aby mohli realizovat „vítězný návrh“, bylo nutno okamžitě jednat. Petr vyrazil do kantýny - a rovnou k pultu. Z fronty se ozývaly protesty svačinářek, ale Petr nedbal.

„Prosím, nezlobte se, ale je to hrozně důležité, potřebuji dvě hnědá vajíčka áčka“. Dobře si zapamatoval, jak vypadala vajíčka na tácku. Petra všichni znali jako šprýmaře, a nakonec ho tedy nechali, aby si nakoupil. Netrpělivě sledoval, jak prodavačka pomalu dává vajíčka do sáčku.

„Nechte to tak, já si je vezmu jen tak do ruky!“

Ženské ve frontě se zachichotaly.

„Zaplatím až odpoledne!“ stačil ještě zavolat do okénka a pospíchal zpátky.

„Člověče, kde se couráš? Vejce už jsou dávno v kastrólu. Tady máš lžíci na vyndávání a dělej!“

„Jak tam jsou dlouho?“

„Už skoro deset minut“.

„Hele, jdi Babetu trochu zdržet!“

Zatímco Evžen zdržoval Babetu nějakým otřepaným vtipem, vyměnil Petr vařená vejce za čerstvě nakoupená.

Vešel do kanceláře a hned spustil: „Tam na chodbě se vařej´ nějaká vejce jak brambory. Nejsou to, Babeto, náhodou tvoje?“ Očekával, jako vždy, nějakou vtipnou odpověď, ale tentokrát se nedočkal. Hlad jejich kolegyňky byl větší.

Babeta odnesla kastrůlek s vejci k umyvadlu a šup s ním pod studenou vodu. Tak se to prý má dělat, aby se vajíčka snadno loupala, sdělila jim. Nutno ještě podotknout, že Babeta ráda jedla a na jídle si dávala obzvlášť záležet.

…..

Petr s Evženem se rozesmáli. Vzpomínali, jak si Babeta pečlivě připravila rohlík s máslem, na okraj tácku si nasypala trochu soli a o okraj stolu naklepla vajíčko. Nejprve byla překvapena, nemohla pochopit co se to děje…. Obsah rozbitého vajíčka zatím pomalu stékal po psacím stolu na její semišovou lodičku a na zem. Pak se podívala na oba, poťouchle se tvářící aktéry, a bylo jí vše jasné. Tomu druhému vajíčku unikl jen Petr. Evžen dostal přímý zásah do zad.

Ještě když přijížděli do Prahy, měli na svých rtech znatelný, ale trochu posmutnělý úsměv.

NEPŘEHLÉDNĚTE: další články v rubrice ZÁBAVA nebo v sekci LITERATURA