POZITIVNÍ NOVINY Pavla Králová: Bláhoví lidé, špinavé prádlo a správné koleje

Někdy, když procházím kolem zrcadla ve svém pokoji (stojí před ním váza se dvěma, suchem zčernalými růžemi) a bůhví proč se do něj snad už potisící podívám, říkám si, že přece není možné, aby to se světem bylo tak zlé. Říkám si, že se všechno zlepší a nakonec se z toho bahna všichni vyhrabeme. Vzlítneme a rovnýma nohama přistaneme v ráji, který si tu vytvoříme (jeden pro druhého). To může trvat ale ještě mnoho let a budoucí existence ráje se nedá nikterak zaručit. A tak zatím, abych si ukrátila čas a dodala odvahy a naděje, snažím se záblesky toho ráje hledat v tomhle odvěkém očistci, kde se jako v pračce čistí lidské duše. Svět mi tolik připomíná pračku. Občas se stane, že se do prádla připlete nějaký kus oblečení, co tam nepatří - má jinou barvu, nebo co hůř - barví. Takové jsou nejhorší. Přicházejí bez varování a zanechávají po sobě spoušť. A nebo ne? Nemohou pro ostatní znamenat oživení či dokonce obohacení? Nakonec všechno odnese čas. A voda. Špinavá se vypustí, do pračky přiteče jiná - tolikrát - tolikrát - až je všechno prádlo čisté. A ten kousek, co tam nepatřil? Někdy se prostě přizpůsobí, jindy obrátí všechno vzhůru nohama.
Stojím na vlakovém nádraží. Jako vždy - jsem tady brzy. Všemu udává tón ospalé nedělní odpoledne a navzdory tomu, co se v neděli dělat má - já jedu pryč. Zase už utíkám. Stojím polohluchá a poloslepá zády ke stánku s občerstvením a s očekáváním vyhlížím přátele. Mám ještě osm minut. Osm dlouhých minut, během nichž tu budu stát a poslouchat své ticho.
Snad odjakživa jsem milovala atmosféru nádraží - to dusné pološero uvnitř nádražních budov, stropy až do nebe, nápojové automaty, povalující se nedopalky, špínu. Hlas zaměstnance Českých drah, oznamující zpoždění, správné koleje, čísla vlaků a pravidelné příjezdy. Ten zvláštní pach železa, pronikající jako nečistota kůží, zasahující srdce. Chvějící se vzduch, když se k nám blíží některá z podezřelých zkrachovalých existencí. A pichlavá nejistota z konce - který může být dost podobný jejich smutným opileckým očím - bez naděje - bez naděje.
Já už se těch lidských stínů nebojím. Velice dobře periferně vidím, jak ke mně jeden z nich míří, zastavuje se, aby lidé prošli a on se mohl nerušeně přiblížit. Kdybych chtěla, utíkám, ale vlastně neznámo proč tu s tím starým mužem zůstávám. Má propadlé, zarostlé tváře. Dívá se na mě prázdným pohledem, který jako by říkal, že už nemá důvod dál bojovat, že pro něj tahle hra už dávno skončila. Vypadá unaveně a zároveň se zdá, jako by mně a mnoha podobným tak trochu záviděl. Bůhví proč? Zadívá se mi do tváře a začne svůj příběh. Vypráví mi pohádky o krásných ženách, svém výletu na Kubu, kde byl týden boxovat v kategorii do 75 kilo a potkal se se samotným Fidelem, který mu zakázal jít si poslechnout kubánskou hudbu do místního klubu - jaká škoda! Neprohrál jediný zápas a teď tu stojí opotřebovaný, obtěžkaný životem, bolavý a polámaný. Nabízí mi své vyprávění a já mu věřím - i když bych nemusela. Vždyť na konci toho příběhu tu promlouvá s baťohem na zádech, několika igelitkami v rukou - tak ubohý! Zlomený v půli. Zklamaný. V hlase má tolik hořkosti! Vypráví ještě o starém nádraží, architektuře, lásce. Stěží mu rozumím. Ale je vlastně tak trochu jako my všichni. Zbloudilá střela, putující bláznivým vesmírem plným úskalí a nebezpečí. Už neposlouchám, jdu pryč a na mém kabátě se objevují namodralé skvrny jeho hořkosti.
Někdy mi svět připomíná pračku. A jindy zas nádraží. Všechny ty odjezdy a příjezdy. Návraty i loučení bez šancí. Okamžiky, kdy sedíme s dávným přítelem na lavičce a najednou je docela jisté, že bychom oba dva měli sedět někde jinde. Náhle oba víme, že už si nemáme co říct. Ta myšlenka protne jako šíp všechny okolní zvuky. Vytvoří se bublina ticha a najednou se zdá všechno tak jasné! Ale..co se stane dál? Kam jít, když nám důvod konání právě zmizel před očima, a po letech jeho bedlivého sledování máme náhle rozostřené vidění? Odpověď zní: nepřestat boxovat! I když se někdy zdá, že už jsou všechny bitvy ztracené, stále zůstává mnoho těch, které lze vyhrát. Nelitovat jediného okamžiku. Ani těch, co se nám zdárně podařilo prospat. Člověk je omezen tím, co ví. A papír - ten toho snese hodně.

DOPORUČUJEME: další články v rubrice LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN