Jarmila Moosová:  Andělská křídla
 




„…Kdyby sis oči vyplakala a jako moře byl tvůj žal,
nikomu tím nepomůžeš, život půjde dááááál…“
 
…zatracená melodie, právě tebe teď potřebuji, abys mi zvonila v hlavě od samého rána!
To nemáš ani trochu soucitu s mýma zarudlýma očima a solí vyšisovanou pletí pod nimi? Hlava mi třeští a chce se mi spát!
Kolik už je to nocí, co se mi v ní převalují a pletou vzpomínky a vize, otázky a odpovědi, slova vyřčená i skrytá… bože, lásko, co to se mnou za čertakusy děláš?
Jak jenom tě mít a přitom se z tebe nezbláznit?
Pomoc, nebe!
 
Co nevidět hodiny odbijí na nový den, mně chládne lázeň s vonnou pěnou a vlasy křičí po šampónu. Aspoň trochu spánku, než ráno vyběhnu na vlak.
Během noci řádně přituhlo, nevadí, tak oslnivě bílo nebylo už hezkých pár let.
V té ledové nádheře mi nevadí ani invaze štiplavých jehliček do mých tváří - už jsem zase celá rudá jako chilli paprička! Ve vzduchu mínus šestnáct, mínus dvacet od nohou. Moje půl století všelikou chemií chátrající vlasy po čerstvém umytí pokaždé neposedně vlají jako babí léto - zima nezima! Nenalíčená - to dělám až v práci - ospalá, unavená, zarmoucená…
Průvodčí je krásná jako ta panenka Barbie: zlatoplavé vlasy bez zásahu kysličníku bezmála  do půli pasu, stažené barevnou gumičkou u temene, modré oči s obloučky nebe na víčkách, řasy jako mrkací pana s lehkým dotykem černidla, pleť po broskvích a líčka domaloval mráz tak šetrně, jako by si právě tady dával obzvlášť záležet… je to vůbec možné? Kolik jí tak může být? Dvě vrásky podél vkusně tvarovaného nosíku dávají tušit, že už také o životě nejspíš ví své… inu, tak krásná žena zajisté neprožívá svoje noci uplakaně jako já…
Mám ji v zádech, když vytahuji jízdenku, skloní se ke mně maličko a polohlasně mi povídá: Paní, vy jste krásná žena. V krku mi cosi zaskočí, nezmohu se na slovo, jen chabý pokus o jakýsi rozpačitý úsměv. Hlavou mi zpětně blikne cosi o přenosu myšlenek a celé dopoledne se nezbavím obav z představy, že si jednou o někom pomyslím, že je pobuda či dokonce, nedej bože, osel!
 
Lásky bol celý den svírá žaludek a nechce se mi pozřít svačinu. Ale hladové lidské buňky se přelstít nedají a cestou z práce podvědomě zavedou první moje kroky v nádražní hale přímo do kiosku s párky v rohlíku. Paní párková skloní hlavu do okýnka, aby na mě lépe viděla a praví: Jedenáct korun, slečno. Tak tohle už je vážně těžký kalibr! Se srdečným smíchem sázím na pult mince a žena očividně nechápe. Poděkuji za párek i za lichotku, ale to je málo, žádá vysvětlení. Chtě nechtě přiznám ročník narození, paní párková vytřeští oči a zvolá: Ale já bych vám vážně víc jak dvacet osm nehádala!
Vykulená, téměř se hroutím – tohle už snad ani nemá s lichotkou nic společného. Oživuje mě hřejivě: Mějte se moc krásně a zůstaňte pořád stejně příjemná a milá, moc vám to takhle sluší, opravdu.
 
Konečně doma!
Zapínám počítač, abych jako obvykle shlédla došlou poštu. A jéje, přítelkyně moje zánovní, Zituška: Tyjo, mně budeš říkat krásná ženská? Sama si krásná!!!  Fakt ti to sluší.
 
Zase bezmála půlnoc. Načechrám polštář a pod víčky shlížím film dnešního dne. Už se mi ani nechce brečet – žádný chlap prý za to nestojí. Vzpomenu na ta neskutečná pohlazení během dne a musím se usmát. Už i ti mí andělé strážní se ze samého soucitu se mnou asi v tom nebi zbláznili.
 

  text © Jarmila Moosová, 14.1.2006
 


DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...
   nebo v sekci LITERATURA