Tenhle příšerný zjev mě pronásledoval v dětství, bydlel za naším domem na opuštěné skále, koukal do Kočičiny ze svého rozcuchaného hnízda na staré křivé borovici, odkud se s večerem snášel do ulice a plížil se po tmavých sklepích a šerých půdách, toulal se na odlehlých místech, sedával v liduprázdných průjezdech a v opuštěných dvorcích, kulhal po dřevěných pavlačích a šlapal po zanedbaných záhonech v zahrádkách zarostlých plevelem, potkat jste ho mohli taky u splavu poblíž Maršovy továrny a na břehu řeky u Potěšilova stavení, stejně rád ale pobíhal v potoce, který tekl prostředkem ulice z rybníka Babáku a nevoněl vábně, protože v něm plavaly všechny splašky z okolních domů.
Jeduděs se živil malými dětmi, a jak se některé děcko vzdálilo z dosahu rodičů, hned na ně za rohem číhal, počkal si na vhodnou chvíli a potom houkl - Dej mi svá játra! - a nezvedené dítě zcepenělo úlekem, pozdě litovalo své neposlušnosti a marně volalo tatínka a maminku, Jeduděs byl můj postrach, a já se ho bál jako čerta, protože na koho se kouk´ jedním okem, a víc jich naštěstí neměl, toho prý přešla všecka legrace.

   Myslete si, co chcete, já jsem o Jeduděsovi taky dlouho pochyboval, až jsem ho uviděl, a v tu chvíli mi zatrnulo, koukal jsem se z okna, právě procházel přes náš důvr a zabočil do průjezdu, naštěstí ke mně nevzhlíd´, to bych asi spadl na zem, tvářil se hrůzostrašně, táhl za sebou dlouhý plášť, podobný tátově černé pláštěnce, na hlavě měl omotaný pytel a kolem ramen mu schlíple visela křídla, hú, byl to pohled pro otrlé.
 

   Ale pak se mi to v hlavě přece jen rozleželo, už jsem chodil do druhé třídy a o Jeduděsovi jsme se pořád neučili, ani paní učitalka o něm nevěděla, a tak jsem začal zas pochybovat, až moji dva strýcové mi jednou pošeptali, že se Jeduděs uvelebil u nás na půdě, nedalo mi to a šel jsem tam několikrát nahlídnout, a jak jsem otevřel dveře od půdy, začal se někdo štrachat za komínem a otevřela se stará skříň, ale to už jsem upaloval dolů a dlouho mi trvalo, než jsem si všiml, že mě k té půdě doprovází vždycky jen jeden strýc, a ten druhý se bůhvíproč někam ztratil; já vám i poté, co jsem měl už jistotu, že to strašidlo vlastně dělá pokaždé jeden z nich, měl z Jeduděsa pořád tak nahnáno, že jsem se nikdy nepřesvědčil, stejně se mi nakonec zatajil dech, podlomila se mi kolena a zamrazilo mě v zádech, a já na nic nečekal a utek´ pryč.
 

   Od té doby jsem dospěl v muže, a taky jsem poznal, že Jeduděs se vlastně uhnízdil v mém srdci, a proto na té naší půdě nebydlel nadarmo, víc strachu jsem už nikdy nezažil, jako když jsem se u pootevřené skříně ve svitu vikýře zhrozil Jeduděsa. Díky povedeným strýcům se proto celý život snažím strhnout všem strašákům pytel z hlavy a podívat se jim rovnou do očí; já dobře vím, že dokud se všichni k takovému činu neodvážíme, bude nás pořád někdo strašit a využívat naší ulekanosti a my zůstaneme strašpytlové a Jeduděs se zase přistěhuje a bude chít držet každého bázlivce ve své moci, přátelé a hrdinové každého dne.

text © Jan Schwarz, 19.1.2006

  NEPŘEHLÉDNĚTE:  další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA