Lenka Matysková:  Co jest císařovo, císaři...
    
   Tedy, ne že bych si myslela, že je to zručská specialita, ale tady ve Zruči to má přímo krystalickou podobu. Nevím přesně, jak bych to popsala jedním slovem či souslovím – dejme tomu neschopnost, nechuť či strach trefit se do správného adresáta. Asi takhle: když vám kominík špatně vymete komín, půjdete si stěžovat k řezníkovi? Ne? Ale většina lidí dělá přesně tohle.
    Naštve mě prodavačka – jdu to říct sousedce, nelíbí se mi městská rada – jdu na ni nadávat do hospody, zubař mi špatně ošetřil zub – za chvíli to ví celé město, jen ten ubohý zubař ne, a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Taky nadáváte na politiky, parlament, senát, soudy, novináře, policisty a jánevímkoho ještě? A smím se zeptat kde? Jo doma u televize, v hospodě u piva... Tak jo. Přeji vám příjemný infarkt.
 
    Bylo by dobré si uvědomit, že všichni státní úředníci, ať jsou jakkoliv vysoko či nízko, jsou tu proto, aby sloužili občanům. Tedy vám, mně, nám všem. Proto se také práci na postu státního činitele často říká služba. (Zdalipak víte, že latinské minister znamená tolik co pomocník, sluha?)
Jestli vám připadá, stejně jako mně, že se nám někteří snaží spíše vládnout než sloužit, tak by bylo dobré je přátelsky na tento drobný fakt upozornit, a to nejlépe na nějakém konkrétním, pravdivém případě. Prostředek k tomu máte vynikající. Zkuste se podívat na internetovou adresu:
www.podnety.cz, a bude vám to jasné. Kdo nemá internet, má jistě přítele nebo známého s tímto vynálezem, nebo si může zajít u nás do papírnictví a tam už mu poradí. A nebo prostě přijďte za mnou.
 
    Víte, já sama jsem vděčným objektem řady takových sousedských legrácek. Chcete se pobavit? Tak já se vám svěřím: například jakýsi dobrák pojal podezření, že jsme vegetariáni, což ho natolik pobouřilo, že neváhal a poslal mi na toto téma anonym; jiná dobrá duše zase (prý) strhává z nástěnek mé letáky a nosí je psychologovi, aby tento posoudil, zda jsem normální; jednoho mého kamaráda tak nadzvedl můj článek v novinách, že šel a od plic to vyřval na mou přítelkyni; další miláček o mně zase veřejně prohlašuje, že jsem sekta, a že by se mě lidi měli stranit; pan radní své výhrady vůči mé maličkosti vždy rád sdělí jiným atd. atp. do zblbnutí. Nikoho z nich jaksi nenapadne přijít za mnou.
A teď pozor! Většina z těch lidí, kterým nejvíc vadím, a kteří mě nejbarvitěji pomlouvají, mě zná jen velice povrchně, a někteří mě osobně neznají vůbec! No, není to zábavné?
 
    Otevřené sdělování názorů velice čistí vztahy. Zatím to mám vyzkoušeno na sobě, své rodině a svých nejbližších přátelích a známých. Takže než přistoupíme k výměně názorů na lokální, regionální, krajské, státní, mezistátní, mezikontinentální, meziplanetární a intergalaktické úrovni, navrhuji toto: vy, kteří věříte, že jsem sekta, se mi prosím vás obloukem vyhýbejte, a v noci se opevněte, protože by se vám třeba nedejbože mohlo stát, že bych se přikradla a záludně vám uklidila svinčík na vašem dvorku, namazala vrátka, pospravila střechu nebo hodila tisícovku pod dveře.
Vy ostatní si zkuste přijít vyměnit se mnou názory. Tedy zejména vy, kteří na mě máte názor negativní. Ráda vám posloužím jako svého druhu trenažér. Budeme trénovat pluralitu názorů, respekt k člověku s opačným názorem a biflovat poučku: „Člověk s odlišným názorem není můj nepřítel“. Nebo se prostě přijďte seznámit. Už i to samo může s vaším názorem na mě udělat pravé divy. (Alespoň budete konečně pozitivně vědět, za co mě to vlastně nenávidíte...) No a při té příležitosti se naučíme formulovat „přátelská upozornění“ našim úředníkům.
Takže – zvedněte hledí a hrrr na Matyskovou, milí spoluobčané, vyšla jsem před vozovou hradbu!

text © Lenka Matysková, 19.1.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci PUBLICISTIKA