Petra Haasová:  Někomu to prostě nejde
      
       Je to nespravedlivé, uvažovala jsem tuto zimu již poněkolikáté, když přišla řeč na lyžování. Otázky typu „jak to, že nelyžuješ, když jsi z hor?“ byly na denním pořádku a já věděla, že se svou teorií nadlouho nevystačím. Pokaždé, když jsem pronesla své výmluvné „Nevidím nic vzrušujícího hnát se bezhlavě z kopce na dvou úzkých prkýnkách, když netuším, co mě dole čeká a kolik stromů mě cestou potká“, se totiž většina lyžařů zatvářila velmi agresivně.
Skutečnost je úplně jiná.
 
       Samozřejmě, že jsem na střední škole prošla lyžařským výcvikem. Ve svých šestnácti jsem od rodičů k Vánocům dostala lyže a obrovské umělohmotné lyžáky, o kterých jsem zjistila hned vzápětí, že v nich neujdu ani krok, aniž bych si nějak neublížila. Považovala jsem to za součást tohoto sportu a tehdy mě ještě nenapadlo, že na to prostě nejsem stavěná. Maminka si při pohledu na moje první „lyžařské kroky“ dojatě utírala oči. Očividně si mě představovala, jak na těch nových věcičkách nejpozději za týden budu létat jako pták po Jesenických horách. Nechtěla jsem jí kazit ty dojemné představy svými neveselými pocity, že si připadám jako zacementovaná do lavóru.
       Už první den výcviku, kdy nás rozdělovali do družstev, jsem dokázala všem, že pokud si v nejbližší době něco nezlomím, bude se mnou náramná legrace. U mých několika pokusů nasadit lyže asistovali tři instruktoři, jeden držel mě, druhý lyže a třetí se zabýval vázáním. Bez výhrad jsem proto přijala umístění do posledního, desátého družstva, a společně s dalšími patnácti nešiky se šla učit padat. Přiznám se, že to mi šlo velmi dobře. Horší to bylo se vstáváním. Zatímco ostatní už několikrát upadli i vstali, já jsem se stále po prvním cvičném pádu zmítala na zemi v chaosu lyží, nohou, rukou a hůlek, kterými jsem mávala tak zoufale, že se nikdo neodvážil přijít mi na pomoc.
       Během dalších pěti dnů se většina začátečníků naučila sjet malý cvičný svah „pro mrňata“ bez nehody, zatímco já jsem každý pokus zakončila obrovským „lavórem“ a pochroumaným sebevědomím, a snažila jsem se nevnímat nevraživé pohledy profíků, kterým jsem svými pády přímo u vleku nechtěně „upravovala terén“. Předposlední den výcviku se náš instruktor rozhodl, že jsme všichni způsobilí nechat se vyvézt na svah pro pokročilé a vychutnat si jízdu, aniž bychom přitom někomu způsobili úraz. Bylo to od něj hezké, ale podle jeho výrazu jsem odhadla, že polovinu z nás by nejraději zařadil mezi pouhé diváky. Profíci byli upozorněni, že jim končí bezstarostné svištění po svahu a nastává čas dávat pozor a vyhýbat se rozpláclým amatérům a osamoceným lyžím.
       Za cenu toho, že byl téměř přerušen provoz a dole u vleku se utvořila asi kilometrová fronta, nás instruktor dopravil na vrchol svahu. Nahoře na naši rozklepanou skupinku pršely štiplavé poznámky typu „jsem zvědav, kolik jich přežije“ či „Hej, šéfe, máte připravenou záchranku?“, takže jsem zazáviděla spolužačce, která v polovině kopce ztratila nervy, „vystoupila“ pomocí krkolomného kotrmelce  a v podřepu dojela dolů, kde se zapíchla do stánku s občerstvením.
Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám jen jedno tělo a jsem šťastná, když je celé.
„Já to sejdu po svých“ prohlásila jsem neoblomně a než mohl instruktor cokoliv namítnout, sehnula jsem se k vázání. V tu chvíli se to stalo. Lyže mi podjely a vzápětí jsem se bez hůlek, v hlubokém předklonu a za strašlivého jekotu řítila šůsem dolů. Nebyla jsem schopna dělat vůbec nic, natož pružit, či jiné výmysly. Ke všemu jsem si s hrůzou uvědomila, že svah nestrategicky končí potokem, který je dost široký, stoprocentně ledový a hrozivě se blíží. V té nejhorší chvíli, kdy už jsem se viděla v nemocnici s pěti zlomeninami a zápalem plic, se z davu nadšených diváků odloupla postava instruktora, umístila se mezi mě a potok a s hlavou v loktech čekala na kolizi. Poslední metry se mi přece jen podařilo „sednout na bobek“, ale přesto jsme skončili v jednom chumlu těsně u břehu potoka. Když jsem konečně byla schopná se zvednout a zjistit, že zlomená lyže je instruktora a naražený zadek můj, byla jsem si stoprocentně jista dvěma věcmi. Že ten bouřlivý potlesk, rozléhající se kolem, nepatří mé divoké jízdě, ale heroickému činu našeho velitele, a že ze mě lyžař nikdy nebude.
Tak takový je pravý důvod, proč netrávím zimní víkendy na lyžích, ale doma, v teple. Příroda se totiž rozhodla udělat ze mě zatvrzelého odpůrce tohoto druhu sportu.

 text ©  Petra Haasová, 20.1.2006
 grafika © www.ateo.cz
     

 
  DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...
   nebo v sekci LITERATURA