POZITIVNÍ NOVINY Vieroslav Mearč: Můj děda a náš anděl

Prožíval jsem své první prázdniny a dědeček mi navrhl, abych s ním jel do Hořic v Podkrkonoší, do jeho rodného města.
Můj děda byl sochař, absolvent hořické sochařské školy. Často mi ukazoval různé nákresy a vyprávěl o své sochařské práci, ale nejvíce o Hořicích, hořickém pískovci a podobných věcech, kterým jsem vůbec nerozuměl.
Měl jsem dědečka moc rád, byl to úžasný vypravěč a laskavý člověk. Také se mi líbil jeho klobouk, bez kterého nikdy nevycházel. Byl to takový tmavý širák, jenž však na hlavě nikdy nebyl příliš dlouho, neboť dědeček neustále někoho zdravil a širák obřadně při každém pozdravu smekal. To se mi fakt moc líbilo.
Těšil jsem se na výlet s milovaným dědečkem a program cesty jsem zcela nechával na něm. Ostatně, v mém věku mi ani nic jiného nezbývalo, že?
Tak jsme tedy vyjeli. Autobus zastavil v Hořicích na náměstí. Bylo dost větrno a děda si musel neustále přidržovat svůj širák, a aby ho snad nebolela ruka, smekal klobouk ještě častěji než obvykle.
Z náměstí k sochařské škole to není daleko, ale nám cesta trvala dost dlouho, neboť se dědeček, jako obvykle, zastavoval na pár slov snad s každým druhým člověkem, kterého potkal. Byl jsem již trochu netrpělivý, čehož si děda vůbec nevšímal. Byl najednou pohlcen svým městem i dávnými přáteli, jež potkával. Sochařská škola, kam jsme přeci jen dorazili, v mnohém předčila má očekávání.
Byla to starobylá budova, ale nikoli tmavá a zaprášená, a už vůbec ne plná kamení, jak jsem si to v duchu představoval, ovšem soch bylo všude plno. Jen těch krásných plastik na ozdobných římsách na střeše a průčelí budovy! A což teprve uvnitř! Nevycházel jsem z údivu a s očima navrch hlavy jsem následoval dědečka po chodbách a ateliérech. Provázel nás starší pán, který byl asi správcem, a s dědečkem se dobře znal. Nejdéle jsme všichni postáli před bustou mistra Myslbeka. Děda znal historii snad každé plastiky, co jsme viděli, a se zaujetím mi o nich vyprávěl. Nakonec, když už jsme prolezli školu snad od půdy až po sklep, jsme se s panem správcem rozloučili a vyšli ven.
Vítr se již téměř utišil, takže bylo velice příjemné počasí. Dědeček se chvíli rozhlížel kolem sebe, jako by si chtěl okolní domy a ulice navždy vtisknout do paměti. Snad se obával, že tento výlet do města jeho mládí je poslední.
Po chvíli jsme se vydali přes náměstí směrem ke hřbitovu, kde odpočívali dědečkovi blízcí.
Hřbitov se rozkládal na kopci nad městem. Cesta vedla stále vzhůru a poslední úsek byl velmi strmý. Před nejprudším úsekem cesty jsme se zastavili, aby dědeček nabral dech. Stáli jsme před branou Smetanových sadů, kterou střežil pár sokolů. Seděli na podstavcích, každý po jedné straně brány. Byli nádherní! Nemohl jsem z nich spustit oči a neustále jsem otázkami dotíral na dědu, aby mi o nich řekl všechno, co ví. Dodnes vidím ty majestátní ptáky, provedené v nadživotní velikosti, s jejich hrdým držením hlavy a pronikavým pohledem, zkoumajícím každého návštěvníka. Chtěl jsem jít do parku, ale dědeček řekl, že až cestou zpátky se tu zastavíme.
Tak jsme tedy vyšlápli do prudkého kopce, na jehož vrcholu nás vítal anděl s rozevřenou náručí, stojící na vrcholu mohutné kamenné hřbitovní brány, obklopen ještě jinými sochami, jež představovaly osoby a bytosti mně neznámé. Ovšem nade všemi se tyčil anděl v dlouhé říze a jako by volal: „Já jsem tady pánem a toto je mé království!“
Nemohl jsem se pohledem od něj odtrhnout, přitahoval mě jako magnet. Celý jeho postoj byl tak sugestivní! Ruce mírně rozpažené s dlaněmi obrácenými vzhůru a s hlavou skloněnou tak, aby co nejlépe viděl příchozím do tváře. Jeho oči se upíraly přímo na mne, ať jsem se pohnul kamkoliv. Gesto rukou, upřený pohled a pootevřená ústa ve mně vyvolávala dojem, že anděl cosi volá!
Moje fantazie se rozběhla na plné obrátky a já v duchu slyšel jeho volání: „Toto je mé království, jsi-li však hodný a dobrý,vejdi!“
Dědeček se zatím vydýchal a chtěl projít branou, ale já ho uchopil za ruku a zadržel naléhavou otázkou: „Dědečku, slyšíš to také? A copak mám slyšet?,“ odvětil děda. „Snad ne anděla?“ otázal se. V očích mu tančily šibalské jiskřičky, ale v hlase nebyl žádný výsměch, spíše jakési radostné uspokojení. Horlivě jsem kýval hlavou, jako že ano, že ho slyším! „Víš, když jsem tu byl poprvé“, pokračoval děda ve vyprávění, „mohlo mi být asi jako tobě nebo možná ještě méně, také jsem ho slyšel. A můj tatínek mi tehdy řekl, že ten, kdo má citlivou duši a umí naslouchat a vnímat, tak ten kolikrát slyší a vidí věci, jež nikdo jiný slyšet a vidět nemůže“.
Dědeček domluvil, stiskl mi pevně ruku a vešli jsme, bedlivě sledováni pohledem anděla, kamennou branou na hřbitov.
Hořický hřbitov si pamatuji jako ponuré místo s mnoha vzrostlými stromy, nepropouštějícími mnoho světla, takže onu zvláštní hřbitovní atmosféru umocňuje šero, panující i v pravé poledne. Sochy a náhrobky v tom podivném osvětlení vrhaly ještě podivnější stíny, a nebýt dědečkovy silné dlaně, jíž jsem se pevně držel, asi bych odtud prchal jak nejrychleji by to šlo. Náhrobek rodiny mého dědečka byl sice jednoduchý, ale o to více dojemný. Na horní straně náhrobního kamene z černé leštěné žuly seděli dva holoubci z bělounkého mramoru. Vlastně seděl jenom jeden, ten druhý jakoby pololežel opřen o svého druha s hlavičkou bezvládně visící přes hranu náhrobku dolů. Zobáčkem se zlehýnka dotýkal přední strany náhrobku, kousíček nad oválky s obrázky starodávně vyhlížejících lidí. Byli to mí praprarodiče, ale přiznám se, že mnohem větší pozornost jsem věnoval těm bělounkým holoubkům. Vypadali tak skutečně! Bolest, žal a nesmírný zármutek nad ztrátou milovaného druha vyzařoval přímo hmatatelně ze sedícího holuba, až jsem měl tisíc chutí vzít ho do náruče a pochovat ho, ukonejšit. Přistoupil jsem blíž a smutného holoubka pohladil. Lehce, jenom velmi lehounce, abych ho snad nevyplašil.
„Krásná práce, viď?“, řekl dědeček a mně se najednou ulevilo, že nejsou skuteční, ale jenom mramoroví. Vyprávěl o svém příteli sochaři, který je vytvořil, ale vím již jenom to, že byl odkudsi z Chorvatska. Ten pro mne divný název země mi uvízl v paměti, protože jsem to slovo neustále převaloval na jazyku a drtil mezi zuby. Zvláštní a dráždivý zvuk tohoto cizího slova mě na okamžik zcela pohltil. Ještě chvilku jsme postáli u hrobu, a pak si děda nasadil svůj veliký klobouk a vyšli jsme z místa posledního odpočinku mrtvých opět do světa živých. Proběhl jsem jako vítr branou s andělem a zastavil se až tam, kde se cesta začínala prudce svažovat dolů k městu. Teprve pak jsem se otočil a podíval se zpět. Dědeček právě vycházel ze hřbitovní brány. Jeho chůze byla pomalá a těžkopádná, jako by ho cosi tížilo a tisklo k zemi. Nad ním rozpínal ruce anděl.
Z dálky jako bych slyšel trochu posměšný hlas: „Ty se vrátíš! Všichni se ke mně vrátíte! Slyšíš, človíčku?!“
Leckdo může říci, že moje fantazie byla přespříliš bujná, ale já vím své.
Ostatně, nebyl jsem asi sám kdo ho slyšel, neboť děda se za branou otočil, smekl klobouk a pokynul hlavou směrem k andělovi na vrcholu brány. Vypadalo to, jako by mu přitakával.
Byla to jenom chvilinka, nežli si dědeček opět nasadil svůj širák, a pomalou chůzí se vydal za mnou.

DOPORUČUJEME: další články v rubrice LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN