Jarmila Moosová:  Malík
Malík – docela obyčejný prst na samém okraji naší dlaně. Známe ho všichni: je ze všech prstů ten nejmenší, nejslabší. Člověk by si mohl říct, že snad i trochu nadbytečný. Ovšem, jak známo, zdání někdy velmi, velmi klame.
Zkoušela jsem totiž nedávno při pletení ponožek oba malíky skrčit tak, jako bych je nikdy předtím neměla. A to jste měli vidět, jak jsem dopadla! Obě jehlice mi málem sklouzly do klína dělné ruce rázem ztratily svoji stabilitu a sílu.
Obyčejný malík!
A pak, že nadbytečný.
Nicméně, tyto řádky nechci věnovat důležitosti našich prstů, to ne. Chci je věnovat člověku. Je to vlastně také Malík. Pan Miroslav Malík. Stejně nenápadný a zároveň naprosto stejně nepostradatelný. Ovšem to už trochu předbíhám, takže hezky od začátku:
 
V televizi právě hučel oblíbený pořad KOTEL a paní Michaela Jílková jako obvykle usměrňovala emotivní výčitky: „Nikdo nám nepomůže!“, „Nemáme peníze na školu pro naše děti!“ na jedné straně, proti radikálním odpovědím: „Pomozte si sami!“, „Začněte u sebe!“ na straně druhé.
Toho večera patřil Kotel Romům. Se zaujetím jsem se do těch slovních potyček zaposlouchala. Sama za sebe jsem dávala za pravdu střídavě stranám oběma. A že ne tak neoprávněně, o tom jsem se měla přesvědčit už za pár dní.
Když jsem následujícího dne dostala nabídku nalíčit a tím zvýraznit přirozenou krásu dvanácti romských finalistek  soutěže MISS ROMA HODONÍN, měla jsem velkou radost. Těšila jsem se vážně moc, přesto mě chvílemi pronásledovaly drobné obavy, jak mě Romové mezi sebe přijmou. Nebudu-li se mezi nimi cítit poněkud odstrčeně. Opak byl pravdou. To, abych se cítila jako vzácný host, je pro Romy naprostou samozřejmostí. Dvanácti romským děvčatům zářily oči zvědavostí, očekáváním i téměř nepostřehnutelně skrývanou touhou stát se toho večera královnou krásy.
Bezprostřední uznání jedné z nich slovy: „Teto, děkuji vám za ty řasy, moc hezky jste mi je nabarvila“, mě doslova pohladilo po duši. Upřímně jsem přála každé z těch krásných slečen, aby právě její hlavu ozdobila korunka nejvzácnější. Každé, bez rozdílu. Což samozřejmě nebylo možné. Dokonce ani v  tom případě, že jsem po půldenním zkrášlování měla tu čest zasednout mezi pány porotce, jimiž byli zástupci neobyčejně štědrých sponzorských firem. Všimla jsem si, že v porotě nezasedá jediný Rom. To ve mně vzbudilo úsměvnou představu, že náš stůl je jako bílá kostka cukru v hrníčku horké čokolády. Nutkavě na mě přitom útočila otázka, zda by se to mohlo stát i obráceně…
Vynikající choreografie celého večera, překrásné květinové aranže včetně kytic pro vítězky, hojnost jídla a pití – to všechno jenom znásobilo můj již tak velmi příjemný zážitek.
Z celého srdce děkuji moderátorce paní Martě, že mi tu vzácnou pracovně-společenskou příležitost nabídla.
Že jsme hned napoprvé nenašla ten správný hotel, kde se MISS ROMA konala, a málem odjely domů s nepořízenou? Nevadí.
Že jsem se celé odpoledne skláněla s líčidly nad děvčaty, až mě v zádech píchalo? Nevadí.
Že jsem už ani samu sebe nestihla upravit před zasednutím v porotě? Nevadí.
Na stěně v mém obývacím pokoji visí totiž sušená růže od pánů pořadatelů. A to je důležité!
Ovšem daleko nejdůležitější je pan Malík. Člověk, který nelitoval času ani úsilí, aby tento úžasný večer zorganizoval.
Být pan Malík tehdy v Kotli, určitě by se jenom spiklenecky usmíval. On totiž dobře ví, že člověk musí začít u sebe. On také ví, že člověk člověku vždycky rád pomůže. A že přitom pramálo záleží na původu či barvě pleti…


  text © Jarmila Moosová, 2.2.2006


DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  
nebo v sekci PUBLICISTIKA