Jitka Dolejšová:   Kočka a psi


   
   
KOČKA

Potkávám ji pokaždé, když jdu ráno do práce. Sedí v těsné blízkosti chodníku na trávě (v zimě na sněhu) a pozoruje mě svýma smaragdovýma očima. Je černá jako tma v tunelu  a kožíšek se jí ocelově leskne. Já ji vždycky pozdravím a ona jen přimhouří oči. Vyčkává. V duchu si promítnu, co mě dnes asi čeká.
Někdy to risknu a řeknu: „Tak co, holka, jaké máš se mnou plány? Jestli tedy chceš, tak si klidně vstaň a přeběhni přes chodník. Já už to nějak zvládnu.“
 
Jindy se s ní zkouším domluvit: „Hele, Kočko, dneska by se mi vážně hodilo, abys zůstala na svém místě. Co ti to udělá. Vždyť se ti určitě sedí pohodlně a nepotřebuješ se procházet. A já bych potřebovala, aby to dneska všechno dobře dopadlo…“
 
Kočka je Osobnost a kašle na můj osud. Trénuje mě. Hraje si s mou odvahou. Pozoruje můj každodenní boj s překonáváním pověrčivosti.
 
Postupem času zjišťuji, že jsem se naučila brát Kočku jako zvířecího kamaráda, který nemá s mým osudem nic společného. Ať zůstane sedět na místě nebo se rozhodne přeběhnout chodník těsně přede mnou, stejně nemá v tlapkách moji budoucnost ani věci příští. Kočka je zkrátka Kočka.
 
Ulevilo se mi tímto zjištěním. Cítím se svobodná a zodpovědná sama za sebe. Je mi do zpěvu a cítím se jako vítěz.
 
Ale ten kanál na rohu ulice stejně radši obejdu. Pro jistotu.

 


 
                                                              ...a byla zima.
                                                           Mrzlo, až praštělo.
                                                                  Psí počasí.
                                               Vlastně – ani psa byste nevyhnali.
                                  Tak mějte ohledy k svým psím kamarádům. Prosím.

                    





 text © Jitka Dolejšová, 11.2.2006
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  
nebo v sekci LITERATURA