Jiří Vlastník: Čím budu
Před časem jsem se rozhodl stát se politikem. Ne, neděste se, nemám v úmyslu navrhovat nové zákony, přinášet smělá řešení a vésti vybroušené půtky v parlamentu. Pokud mě zvolíte, budu sedět spořádaně v lavici a v tichosti hrát na notebooku patience. Nebudu hlučet. Jen tu a tam bych vyndal pětikorunu a skočil si do kantiny na poslanecký oběd a krapet Henessy.

Nadchl jsem se myšlenkou vstoupit na politickou půdu poměrně nedávno. Jezdívám pravidelně na Mělník, kde jsem vyrůstal a moudřel na místním gymnasiu, na kapku vína a zatesknit si nad ztraceným mládím. Před časem byla celá ta trasa mezi Prahou a vinařskou metropolí lemována periodicky se opakujícími billboardy s usměvavou tváří plnou dobroty a něhy s  krásným nápisem – Myslím to upřímně. Co ten chlapík měl na upřímné mysli sice nebylo uvedeno, byť místa zbývalo dost, nicméně mě ten, ještě ke všemu barevný, nápis zcela ohromil.

Jak by to bylo krásné, kdybys tak na těch obřích cedulích byl ty, Jiříku! V duchu jsem se kochal kyselými tvářemi mých bývalých spolužáků, kteří též cyklicky jezdí na Mělník tesknit, a za vínkem a vnoučaty,  jak by celou cestu museli závistivě civět na mou, stále pěknou tvář, nyní úspěšného předního politika, který by zdobil národ i výpadovku na Českou Lípu.
Hned jsem si vymyslel i patřičný slogan – Myslím jen na tebe, lide můj! A začal se chystat ke vstupu mezi elitu. Ovšem není to snadné, není to žádná legrace. Už jenom ta fotka.
Mám přítele Kamila. Profesionálního fotografa, který se však ukázal jako naprosté nemehlo. Vyplýtval na mne celý film Agfa o citlivosti 400, aniž by dosáhl toho, abych měl onu dobrotu v očích. Stále jsem tam vypadal něco mezi neúspěšným sňatkovým podvodníkem a hladovým domorodcem z rumunských Karpat.

Potom jsem zaznamenal, že bych se tu a tam musel objevit na televizní obrazovce. Což samo o sobě není nic špatného. Ať národ vidí, že na tom není tak zle. Že stále tu pár nás, chytrých a smělých chlapíků, je. Nacvičoval jsem celý týden za pomoci slovníku českého slangu a synova atlasu zvířat pikantní bonmoty, přítel Fazekaš mi vypomohl i několika peprnými maďarskými slůvky. Vodovkami kreslil barevné grafy, kterými bych mával v nedělní sedmičce protivníkovi před nosem.

               

Stál jsem hodiny před zrcadlem a cvičil cynické úsměšky, kterými bych nakonec rivala dorazil k zemi.  V neděli jsem jen tak na lačno usedl k televizoru a zkoušel se jakoby vmísit do debaty. Téma bylo ožehavé: Budeme moci i nadále sypat housky i mákem, nebo se musíme podrobit Evropské unii a používat jen povolenou sůl a kmín?
„Za naší vlády produkce housek a rovných i kulatých rohlíků prudce stoupla,“ pochlubil se poslanec vládní strany a uvedl několik čísel, která mi zcela vyrazila dech. Má česká prsa se dmula pýchou představou ochromeného západního trhu, kde stojí fronty čekající se síťovkami výhradně na pečivo z Prahy. Dobře to vedete, pane poslanče, pokýval jsem uznale hlavou. Mé nadšení však trvalo jen chvilku.
„Lžete, pane kolego!“ vmísil se do debaty zástupce opozice a vítězně mával nad hlavou fasciklem grafů.
I retardovanému divákovi z nich bylo jasné, že jen za ten krátký čas, co odešel zástupce i jeho strana z vlády, klesli naši pekaři až na samé dno. V produkci rohlíků na hlavu za námi stojí již jen Malta a Laos, kde však rohlíky, ať už se solí či mákem, nepečou.
Bylo zřejmé, že pokud poslanec a jeho strana opět neusednou ve Strakovce, dojde k hladomoru, a do kafe si budeme lámat starý chleba, housek nemaje. Otřásl jsem se. Polemika pokračovala.
Padaly fundované rozbory ekonomického stavu naší republiky. Padaly vycizelované bonmoty, odborné cizokrajné výrazy, o kterých jsem neměl, přes svou erudici, potuchu, že vůbec existují. Poslanci se posléze v rámci vstřícné debaty vzájemně posílali opětně do obecné školy i jinam.

Rozplakal jsem se. Billboardy nebudou, nebude ani laciný páreček v poslanecké kantině. Na politika, Jiříku, prostě nemáš. Vidím se zcela jasně, že bych se, dík té své slovanské beránčí nátuře, před tak skvělými chlapíky, jaké naštěstí na své politické špici máme, sklonil.
„Ano pane kolego, máte pravdu vy i vaše strana a odpusťte, že jsme se já a má strana mýlili, že jsme vůbec na ty naše voloviny přišli. Že vůbec existujeme,“ řekl bych uznale a své grafy a tabulky v rámci pokání roztrhal.
 
Ovšem neklesám na mysli, objevil jsem další příjemná povolání, kde se lze dobrat majetku i slávy dokonce snadněji. A jejichž existenci mi bohužel rodiče i škola  v mém dětství, kdy jsem  se rozhodoval pro svou životní cestu, zatajili. Čerpal jsem třeba z tehdejšího bestselleru Čím budu. Byl zde obrázek rozesmátého traktoristy v žírném lánu se skřivánkem nad hlavou, neméně veselá učitelka před třídou spokojených žáků. Šťastný byl hutník, a dokonce i umolousaná tvář havíře zářila širokým úsměvem.
U každého povolání byl nadto hezký veršíček, který krásu a výhodnost každé profese přesněji přiblížil. Ovšem autoři z období hluboké totality některá povolání úmyslně neuvedli. Nebyla tady třeba žádná básnička, a k mému žalu ani obrázek o modelkách a královnách krásy.
Stejně jako slogan – Jsem politolog, a kdo je víc? – jsem v útlé knize marně hledal. Ach, kde já mohl být! Ovšem ani přes pokročilý věk neházím flintu do žita. Královnu krásy mi nepřející kamarádi ve vinohradském restaurantu Chudoba bohužel rozmluvili, ale, přátelé, stanu se politologem. Poslanecké párečky a koňak sice nebudou, ovšem jaká to bude slast moudře kárat poklesky mocných a nezávazně sdělovat světu výhledy celého lidstva. Než k tomu dojde, budu holt ještě nějaký pátek psát do Pozitivních novin.


  text © Jiří Vlastník,  13.2.2006
 
grafika © www.ateo.cz

 
 
DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci PUBLICISTIKA