Petra Haasová:  V japonském stylu

      
       Miluji návštěvy. Hlavně ty, které se včas ohlásí a dají mi dostatečný prostor k tomu, abych se předvedla v tom nejlepším světle. To nejlepší světlo pro mě znamená nejen zazářit jako pořádkumilovná hospodyňka, ale také vytvořit patřičný kulinářský zázrak a k tomu všemu vypadat uhlazeně a stylově.  Když je potom ta správná hvězdná konstalace, hostů je přiměřený počet a dobrého jídla a pití právě tak akorát, návštěva se vydaří. Po dlouhé týdny pak ve mně přetrvává hřejivý pocit sebedůvěry a sebevědomí a optimisticky plánuji řadu dalších milých sešlostí.  Jelikož však výjimka potvrzuje pravidlo, stane se někdy, že mi to prostě nevyjde. Stačí málo, například nedostatek informací o zúčastněných či chvilka nepozornosti a původně plánovaná sešlost se zvrtne v něco, co bych si nedokázala představit ani v tom nejdivočejším snu.

       Tak jsem se jednou přátelům pochlubila, že „umím dělat suši“. Toto odvážné tvrzení by mi samozřejmě každý správný japanolog okamžitě vyvrátil, a měl by pravdu. Veškeré moje znalosti a vědomosti o tomto známém japonském jídle se odvíjely od jedné návštěvy japonské restaurace, účasti na jedné besedě o Japonsku a prostudování brožury „Japonská kuchyně“. Avšak pro mé přátele – Áju a Jardu, kteří pocházejí z Valašska a vlastenecky propagují mezi lidem pražským kyselicu a frgále, slovo suši zazvonilo jako pravá exotika. Nadšeně projevili zájem o ochutnávku s širším výkladem.  Nabubřele jsem přihodila ještě pár výrazů jako wasabi, maki a nigiri a pozvala je na pátek na návštěvu v japonském stylu. Nato mi hlavou začaly vířit představy, jak v kouzelném kimonu a stylovém účesu s lehkým uzarděním předkládám zkoprnělé návštěvě lákavé japonské pochoutky. Sedět budeme na zemi, polštářů je dost, jíst budeme hůlkami, ty vyškemrám z čínské restaurace za rohem. Moje chvilkové bezvědomí tak způsobilo, že jsem přeslechla, koho že to chtějí vzít s sebou. Zásadně se neptám, abych nevypadala jako že neposlouchám, takže když se mě zeptali, jestli mi „Alaňouš“ vážně nebude vadit, bohorovně jsem utrousila, že potěšení jej poznat bude na mé straně. Zřejmě půjde o nějakého osamělého kamaráda a já nemám nic proti šíření osvěty o mém kuchařském umění jeho prostřednictvím do širších společenských kruhů.

       Dalším krokem do pomyslné propasti byla má roztržitost při vybírání data. Už měsíc předem jsem byla na pátek zamluvená další kamarádkou na „hlídání“. Malá Natálka se ke mně prý už moc těší a Gábina s Pavlem si konečně budou moci zajít do kina na Pupendo. Na tento fakt jsem si vzpomněla, až když zazvonili u mých dveří a já je přivítala s japonskými hůlkami v zubech a divokým výrazem v očích.  Na obdobná překvapení z mé strany jsou všichni mí dobří přátelé zvyklí, takže mi Gábina bez mrknutí oka vrazila do volné ruky dceru, šťávičky, kašičky a pemprsky a s hlasitými projevy díků oba šťastní manželé odvláli směrem k multikinu.
       „Teta!!!“ zaradovala se malá, bleskurychle si vypůjčila jednu hůlku a vrazila mi ji do ucha. Tanec, který jsem vzápětí předvedla, se jen těžko dá přirovnat k japonskému umění. Také jsem brzy poznala, že chytat po všech koutech skřítka, který je jako živé stříbro, hlídat přitom rýži a nepřerazit se v županu, který měl symbolizovat kimono, je prakticky nemožné.
 
       Pokud návštěva předpokládala, že jim přijde otevřít gejša, prošla trpkým zklamáním.  Kvůli tomu, že se to hlídané lidské mládě bouřilo několikasetdecibelovým křikem, kdykoliv jsem si na vteřinu odskočila k vařiči, měla jsem ve chvíli, kdy Ája a Jarda vstoupili do všeobecného chaosu, právě tak akorát vytažený hrnec na rýži. Zato jsem na ně „zapůsobila“ v tom nejlepším slova smyslu (takový zjev údajně ještě nikdy nezaznamenali), když jsem ve vytahaných teplákách, s vlasy divoce rozcuchanými a tikajícím levým okem ohromeně zírala na jejich společníka Alaňouše. Alaňouš byl pes – malý, béžovohnědý voříšek. Loudavým krokem se silně melancholickým výrazem překročil práh, přešel celý pokoj, na druhém konci se zastavil a zůstal stát, zíraje do zdi. 
       „To je taky japonský zvyk, vypůjčit si dítě a tátovy tepláky, když čekáš návštěvu?“ děl Jarda, který se vyznačuje úžasnou upřímností a schopností být v každé situaci nad věcí.
„To je náš Alaňouš, vůbec o něm nebudeš vědět, jelikož je ouplně blbej“ představil švejkovsky čtyřnohého hosta a láskyplně poplácal jeho blíže k nám umístěnou část.
„Není blbej, je jen momentálně zaostalej“ upřesnila Míla a zvědavě okukovala čistou, prázdnou kuchyňskou linku.
       „Éééé – kouzlo dnešní ochutnávky tkví v tom, že budete u její přípravy a ačkoliv budete vědět, co v ní všechno je, přece neodoláte a více než ochutnáte!“ vyvolávala jsem jako babka na jarmarku a modlila se, aby Natálka zůstala co nejdéle v užaslé strnulosti, do které ji uvedl příchod pejska.
„Nemáš kousek suchého chleba?“ ozval se Jarda a nedůvěřivě si přeměřil ingredience, které jsem mezitím rozložila na lince. Na důrazné Ájino dloubnutí do žeber rezignovaně vzdychl, vytáhl láhev slivovice a nalil tři pořádné panáky. Spolkla jsem připomínku, že slivovice a suši k sobě jaksi …. a přiťukla si s nimi na zdraví.  Dala jsem vařit rýži, vytáhla mořské řasy, rozpůlila avokádo a započala přednášku.
       „Spousta lidí si myslí, že suši je syrová ryba, ale je to ochucená rýže. Dá se říct, že všechno ostatní je příloha. Například, kdyby někdo odsunul to dítě dále od Alaňouše… já nemůžu, mám prsty od rýže… když se z ochucené suši rýže vytvoří hranolek a na něj se položí plátek syrové ryby, nazývá se to nigiri suši. Jestli ten pes Natálii něco provede, Gábina mě zabije. Já teď vyrábím jeden z mnoha druhů maki suši. Je to mořská řasa….co je, Ájo, kousl tě Alaňouš?“ přerušila jsem výklad, když jsem se na chvíli otočila k posluchačům a viděla, jak Ája zuřivě třepe rukou a snaží se vlastním tělem oddělit ta dvě mrňavá stvoření od sebe.
„Ne, kouslo mě dítě, pes je od začátku v neměnném stavu – pokračuj“ oznámila mi Ája a lokla si slivovice přímo z láhve“.
„Tedy… mořská řasa, na ni rozprostřu rýži uvařenou do té správné konzistence, navrch položím plátky avokáda a tuňáka a pomocí této speciální podložky to zavinu. Této kombinaci se říká…“ název vyráběného druhu suši se mi již upřesnit nepodařilo. Zvědavá Ája se přesunula ke kuchyňské lince, kde se zájmem pozorovala mé konání a přestala hlídat. Jarda plnil skvěle úlohu vrchního, takže zatímco jsme se my dospělí zabývali jídlem a pitím, Natálka se bezbariérově přesunula k psíkovi a zahájila družbu dětem vlastní tím, že ho popadla za nejbližší část, dlouhý  chundelatý ocásek,  a kousla si. Pokojem se rozlehl ohlušující kvikot a štěkot. Alaňouš, probudivší se z letargie, hlasitě zažaloval do světa, jaké se mu v tomto divném cizím baráku děje příkoří, a vyrazil se z toho vyběhat. V prvních vteřinách jsem se snažila sledovat dráhu pejskova závodu a pokud možno zabránit tomu, aby se přiblížila k připravované pochoutce. S postupem času jsem rezignovala, přesunula se opatrně k ostatním a všichni jsme čekali, až ho to přejde. Nakonec se jednotlivé body Alaňoušova adrenalinového běhu uspořádaly takto: podlaha – botník – linka – suši – gauč – Jardovo koleno – podlaha – botník – linka – zbytky suši – gauč ….., až se pejsek unavil a zůstal stát čelem ke zdi, hlasitě oddychující a spokojený, že toho divného tvora, co jej před chvílí tak drsně chytil za ocásek, definitivně setřásl. Nastalo ticho, do kterého náhle Natálka nadšeně zatleskala ručičkami a hnala se k Alaňoušovi upevnit družbu. Tomu se nám podařilo společnými silami zabránit právě ve chvíli, kdy se vrátila Gábina s Pavlem a nadšeně vykládali o tom, jak si po filmu dali „čínu“.
       „A co Natálka, byla hodná? Snědla něco?“ vyzvídali nadále.
       „Jo, kousla si do psa. Mohl bych dostat kousek chleba? “ informoval je Jarda a nalil čtyři tuplované slivovice.
       Kdokoliv od té doby zazvoní u mých dveří, zažije exotiku. Otevřu mu v županu rafinovaně přizpůsobeném na kimono, zeptám se, jestli má s sebou psa nebo dítě a nabídnu mu suši, které je vždy připraveno k okamžitému servírování. Nemyslím si, že by to byla úchylka. Spíše sebeobrana, do té doby, než se svým přátelům pochlubím něčím jiným. Třeba že jsem byla V Austrálii…….

 text ©  Petra Haasová, 26.2.2006
     

 
  DOPORUČUJEME:   
další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA