POZITIVNÍ NOVINY Jarmila Moosová: Pátek třináctého

Už roky rokoucí razím tvrzení, že pátky třináctého patří mezi ty nejšťastnější dny v roce. Toho dne - do té doby fanaticky obávaného, ovlivněná většinou - jsem úspěšně složila svoji první maturitní zkoušku. Přišel další šťastný pátek, možná že pak ještě jeden…no a od té chvíle už bylo mé tvrzení mé dogma. Nejenže jsem se přestala těch pátků bát, doslova jsem je už dopředu vyhlížela a těšila se na ně. A veřte mi to nebo ne, byly šťastné do jednoho. V nejhorších případech se alespoň neudálo nic zlého.
Včera byl opět jeden takový pátek třináctého.
Ráno vstanu z postele, vypravím syna do školy, sebe do práce a vlak jede přesně. V mojí kanceláři už zdálky voní na stole šálek čerstvé kávy – ejhle, první příznaky šťastného dne: Změna! Není to stejná výtečná každodenní káva, ale dnes daleko výtečnější zcela nové kapučínko – a to já můžu.
Zasednu ke svým pracovním povinnostem a vyruší mě šéf: Tady máš pár nových tužek a kalkulačku. Jo, a tohle je nový telefon, pevná linka, pořád ti někdo volá, ať nemusíš běhat do jiné kanceláře. Jen si nastuduj, jak to funguje, v tom ti neporadím /poradil, nedalo mu to/.
Sotva se stačím pomazlit s novinkami a dotvořit důležitý dokument, je bezmála poledne a šéf mě ruší znova: Je pátek, ať neřeknete, že jsem na vás pes, můžete to dnes zabalit. A přeji všem krásný víkend!
Jupííí, to se mi hodí! Vezu syna na víkend k brněnské babičce a dědovi, aspoň mu v klidu nachystám kabelu a ještě stihnu trochu poklidit – těsto na koláče jsem zadělala večer, vykynulo před půlnocí, a koláče z pece jsem vytahovala bezmála nad ránem. To už mi mohlo být nádobí opravdu ukradené.
Cestou z vlaku si vzpomenu na kámošku, co mi občas píchne s hlídáním a taky s bolestí duše, mám koneckonců čas, nahlédnu. Její káva se také nedá odmítnout a máme si toho po dvou dnech tolik co říct!
Tak co, škarohlídové, ještě pořád je pátek třináctého smolný?
Honičce s balením kabely jsem se tedy nevyhnula, ale už sedíme se synem v autobuse, s jediným přestupem v Hodoníně – ani nemusíme dlouho čekat na další bus – jsme za necelé dvě hodiny v Brně, pauza na pusu a jedu zpět, už se moc těším, až zasednu v teple svého pokoje k redaktorské práci, kterou miluji.
V krajině plno sněhu, silnice převážně sjízdné…zdánlivě. Ten z Hodonína odejel minutu před naším nepatrným zpožděním. Další za hodinu. Tma, zima a chlad… (pan Suchý, žejo? – když je mi nejhůře, tak si prostě zpívám, odjakživa). V tomhle zimomřivém počasí hodlám někde trčet jenom v krajní nouzi. Ještěže je blízko vlakové nádraží.
Maminko, a to nemůžeme jet taxíkem? – ptá se můj ještě pár dní sedmiletý syn bezelstně, když cestou všetečným očkem zavadí o dva vozy taxislužby.
Ne, miláčku, to opravdu nemůžeme, ještě nejsme Rotschildové.
A je fajn, že jimi ani být nemusíme, vlak odjíždí za pár minut. Pravda, přijedeme o hodinu později, ale aspoň cestujeme. Když mi pokladní hodí lístek na pult, leknu se, že jsem si měla vzít i zpáteční, ještě pořád pro mě stovka hraje roli.
To jste si měla rozmyslet dřív – zašklebí se baba a já vím, že všechno jde, když se chce, ale nemám už na ni nejmenší náladu, jen ta slina jejího jedu mi pomalu začíná kolovat v krvi, takže to slízne vzteklý manžel na druhém konci drátu, co na nás v Brně na nádraží čeká, a co ho nenapadne nic lepšího než se domnívat, že jsem se ještě doma zakecala se sousedem. Svírá mě lítost a nevolnost a mám co dělat, abych ten jed neprskla taky na svého andílka, který celou cestu pusu nezavře.
Brno - hlavní nádraží! Konečně. Syn, nalepený nosem na okýnku, vyhlíží tátu už od Heršpic, z vlaku mu vypadne přímo do náruče a pověsí se mu na krk, pusou přisátý jako klíště. Co se divíte, neviděli se už týden. Dostanu také pusu na odškodněnou za ten hloupý telefon, lístek na zpáteční cestu a výživné. Rozloučím se s oběma a těch dvacet minut samoty do příjezdu EuroCity upřímně uvítám.
Trochu mě vyděsí představa dvacetiminutového čekání na nádraží v Břeclavě, ale už zase věci dostávají svůj řád, když zjišťuji, že můj vlak čeká v nástupišti, dokonce v tomtéž, na kterém jsem právě vystoupila, ještě voní novotou a je v něm teplo a všude, kam dovidím, samé příjemné tváře. Zakuklím se v rožku u okna, vytáhnu jehlice a pustím se do druhé rukavice. Dokonce mě ani příliš nenaštve, že je ta první abnormálně velká a budu ji tím pádem muset vypárat a uplést znovu. Když po pár minutách zatrylkuje můj mobil známou melodii a slyším hlas z nejmilejších, už se zase kolébám ve svém dogmatickém rčení, že pátek třináctého prostě nemůže být jiný, než šťastný.
Ani čtyřicetiminutová přestávka v Hodoníně mi teď nemůže pokazit náladu. Buďto v čekárně doštrikuju palčáky, nebo si skočím do kanceláře stáhnout došlou poštu – cesta tam i zpátky mi pravidelně zabírá sotva pět minut.
Mám krásnou kancelář. Účelně a vkusně zařízená, prostorná místnost, malba na stěnách navozuje pocit, že právě vyšlo slunce. Jsem tady ráda. Prohlédnu vcelku bezvýznamný mail a otevřu svůj oblíbený literární server, plný Múz. Ponořím se na chvíli do jiného světa, do světa pod prahem vědomého vnímání a je mi krásně.
Pro jistotu vyrazím raději o pár minut dřív, blíží se noc, ještě bych se nakonec mohla zasnít příliš…Klíče! Zdá se mi to? Potřetí šmátrám rukama v prázdných kapsách, prohlédnu zámky v celé budově, pro jistotu včetně těch, od kterých ani žádné klíče nemám, vysypu na stůl kabelku…potřetí, popáté…A je to tady! Konečně mám také jistotu v nadpřirozeno, jen dosud dost dobře nechápu, co tou krádeží duchové vlastně zamýšlejí… Slyším se, jak říkám: Můj bože, můj bože, můj bože…opakovaně, opakovaně, a přitom stále setrvačně znova a znova prohlížím interiér. Čirou náhodou, myslela jsem, zavadím o náprsní kapsu svojí sedm let zánovní bundy, kterou vyvětrám, jen když je bílý kožíšek v pračce. Nikdy v životě, přísahám, jsem náprsní kapsu nepoužila…
Tryskem zhasínám, zamykám, peláším, jak jen to je uprostřed noci po zamrzlém sněhu možné, ještě snad není nic ztraceno… Je. Padesát devět vteřin!
Srolovaná v samu sebe, zlomená představou noclehu v kancelářském křesle, se šourám ke známému stanovišti taxíků s modlitbou v sevřených rtech, ať je můj odhad správný.
Tři sta padesát! Ztratila jsem víc. Aspoň že ten taxikář je sympatický, mladý, urostlý chlap jako hora – a hora mužského krásna, to už snad za ty prachy stojí, ne?
To jsem jednou přijel do Taverny pro nějaký tři holky, a ony to byly takový tři babky, ověšený igelitkama, já myslel do sousední dědiny, a ony že do Brna, prý jim odsud jede za čtyřicet minut autobus na Ostravu, koukal jsem jako blázen a valil teda, co to dalo, ty dvě vzadu ani nedýchaly, jak byly vražený do sedadel, akorát ta vpředu sem tam cosi prohodila…
Jó, to člověk nikdy neví, koho veze, mnohdy takový připitý špindíra zaplatí bez diskuzí pětikilo a z toho vám elegán zdrhne bez placení…
No, tak do Brna by to bylo takových dvanáct, čtrnáct stovek…
Do Prahy pět tisíc, se zpáteční cestou se půlka jedné cesty odpočítává, hodina čekání dvěstěpade, jo, tak těch osm dohromady…
Koukám, že nikdy nebude tak zle, abych musela do Prahy taxíkem, i kdyby stokrát bylo. Ale když tohle všechno vím, už se mi těch mých třistapade nezdá být víc, než jedna ušetřená cesta do samošky. Pravda, ani ty nové boty ještě dost dlouho mít nebudu. Když vysedám u domovních dveří, na taxametru svítí 358. Podávám mu dvě oranžové bankovky: Nechte to být. I když teď už nebudou nejen boty, ale ani chleba.
Usměje se tím nejkrásnějším úsměvem, poděkuje a vyloudí můj telefon.
No dobře, nevyloudí. To se jen tak nějak nechci vzdát svého tvrzení, že pátek třináctého je ten nejšťastnější den v roce.