Petra Haasová:  Dovolená s vodoléčbou
     
      Vidina týdenní dovolené, strávené lenošením na koupališti, pozdním vstáváním a konzumováním špekáčků u táboráku, se přede mnou pomalu, ale jistě rozplývala. Do ordinace s nádherným výhledem na lázeňskou kolonádu svítilo sice slunce plnou intenzitou, ale na čele pana doktora seděl temný mrak. Ten byl tím temnější, čím déle lékař studoval počítačový graf, znázorňující momentální stav mé tělesné schránky. Ke každé z mých vnitřností měl skličující připomínku, a když nakonec přidal diagnózu zablokovaných žeber, sanice mi udělala přemet.
      „Ženská, umíte vy vůbec relaxovat?“ zaburácel posléze. Aby ne – předvedla jsem mu polohu skrčence, ve které trávím při čtení knih téměř veškerý svůj volný čas, a kterou jsem doposud považovala za maximálně pohodlnou a odpočinkovou.
Specialista se hlasitě plácl do čela a otázal se, jestli si umím pořádně zanadávat. Vzpomněla jsem si na některé výrazy, kterými jsem při svém brzkém ranním vstávání vyděsila maminku a zapýřila se. To se přece sem, do historické budovy vyhlášených Priessnitzových lázní, nehodí.
      „Tak tedy, pro začátek vyskotačte někam na pole a pořádně si zahulákejte, ať odstraníte ty největší stresy. A příště už to v sobě neduste, i kdybyste měla hulákat po večerech do polštáře“.
No prima, pomyslela jsem si. Doufám, že po této antistresové akci neskončím nedobrovolně v Bohnicích. Mezitím, co jsem rychle vzpomínala, kde najdu na Smíchově nejbližší pole, byl zbytek mojí dovolené rozplánován na procedury.
      „A teď alou pro plavky a ve dvanáct nástup do bazénu! Ukončil lékař svůj monolog a vystrčil mě i s ostudným grafem z ordinace. Z minuty na minutu ze mě byl pacient a „návštěvník lázní“, a to jsem se původně přišla poradit, co mám dělat, když mi křupe v rameni.
 
      Času na úvahy mi však nezbývalo. Doktorovo „alou“ znamenalo seběhnout dva kilometry dolů do Jeseníku, popadnout doma plavky, uhánět do kopce (!!!) zpátky a to všechno za hodinu. Cestou jsem s funěním uvažovala, jestli je ta túra prvním stadiem věhlasné Priessnitzovy vodoléčby, zvaném „pobyt v přírodě“, anebo si doktor takto kompenzoval pocuchané nervy z prohlídněkky. Ale tak nebo tak, byla jsem na tom ještě dobře, Priessnitz nechával své pacienty v rámci ozdravného programu třeba štípat dříví….
 
      Za hodinu jsem, s vyplazeným jazykem, stála před impozantní budovou s nápisem PRIESSNITZ – SANATORIVM a zkoušela se vžít do kůže nemocného človíčka, který v předminulém století s důvěrou přišel do dřevěné chalupy, ve které mladý sedlák začínal léčit lidi tehdy novou metodou, pomocí vody. Přiznám se, že o některých z procedur, popsaných v různých publikacích, bych raději pouze četla, takže jsem s rozechvěním přemýšlela, co mě asi uvnitř čeká. A jako každý pacient, také já jsem nakonec absolvovala všechny předepsané procedury. Nutno říci, že s takovou „noblesou“, že být u toho pan Priessnitz, jinak vážný a rozšafný pán, umlátil by se smíchy a přesedlal na léčbu narkotiky. Můj itinerář příštích čtyř dnů vypadal asi takto:
      7,45 Bazén: Ihned po první návštěvě jsem zjistila, že je neradno brát si na sebe dvoudílné plavky, neboť se zde nejedná pouze o plavání. Stačila na to jediná zkušenost. Po pětiminutovém rozplavání k nám přišla rehabilitační sestra a dala pokyn k co nejvyšším výskokům. Po třetím výskoku, kdy jsem se vynořila s vrchním dílem omotaným kolem krku, předvedl jeden pacient celkem úspěšně srdeční záchvat, a já si napříště raději od maminky půjčila plavky jednodílné. Některé cviky vypadaly celkem nevinně a jednoduše, ale u některých jsem pevně doufala, že pod vodou nebloudí skrytá kamera. Například na pokyn „box pod vodou“ jsme se my, pacienti, proměnili ve stádo zoufalců, kteří vystřelují rukama  do všech stran ve snaze ubránit se hejnu piraní. Všude to bublalo, cákalo, a v našich tělech mezitím probíhal, zatím neviditelný, ozdravný proces.
Zajímavě vypadalo cvičení s polovyfouklými gumovými balónky. Zatlačit takový balónek jednou rukou pod vodu byla celkem hračka, ale pokyn „Balónek mezi kotníky  (kolena, pod břicho…) a plavat“ vyvolal téměř vždy bouři nevole. Mě samotnou nikdy nepřestávalo vyvádět z míry, že když už jsem v potu tváře umístila balónek na žádané místo a čubičkou rejdila po bazénu, zprava i zleva zpod vody nečekaně vystřelovaly cvičební pomůcky těch méně úspěšných.
      8,15Procházka po lázeňské kolonádě: Kolonádu jsem znala odmalička, ale tentokrát jsem si ji poprvé užívala jako lázeňský host, ačkoliv takovým, jako já, bez lázeňského ubytování a stravování, se spíše říkalo „pendl“. Zajímalo mě, jestli se splní můj horoskop, který jsem slyšela v rádiu, totiž že mám velmi reálnou šanci na seznámení se zajímavým mužem. Navíc se traduje, že lázeňský život přeje novým známostem. Chystám se zavolat do rádia, co si představují pod pojmem „zajímavý muž“. Jestli se podobá šilhavému poloitalovi v květované rozhalence, tak jsem svoji šanci propásla. Díky jeho neodbytné všudypřítomnosti se navíc všechny moje procházky proměnily v běh na dva kilometry.
      11,00Vířivá koupel: Když jsem poprvé vešla, oděná do prostěradla, do prostor nazvaných „Aquaterapie“, připadala jsem si ohromně důležitě. Podél stěn bylo umístěno deset obrovských van, ve kterých odpočívaly pacientky. Namířila jsem si k jedné prázdné, ale sestra mě zarazila.
„Vy to máte sem“ zazněla věta, která mi potom celou čtvrthodinu vířivé koupele zněla v uších. Moje vana měřila na délku metr, na šířku půl metru, byla plná vody a ze tří otvorů do ní proudila další. Než jsem si vsugerovala, že to vůbec není ponižující, že mám jako jediná vanu, která vypadá spíše jako papiňák, prožila jsem krušné chvíle. Pohodlně uvelebené pacientky zvědavě pozorovaly živočicha, kterému nad okraj vany vykukovala jen hlava, a který se na pokyn sestry zoufale snažil každou chvilku změnit polohu. Že je to hračka? To jsem zjistila na potřetí také, když jsem si už dokázala dát nohu za krk a obrátit se pomocí kotrmelce. Pokud chcete zjistit, jaké pocity má kuře v hrnci, zajděte si na vířivku.
      12,00Rehabilitace: Po všech těch lázeňských zkušenostech by mě už nepřekvapilo asi nic, takže jsem téměř bez odporu vydržela, když se doktor snažil ohnout mi hlavu přes levé rameno k pravé patě.
     
      To, že jsem po této anabázi na koupaliště či buřtíky ani nepomyslela, je určitě pochopitelné.  Můj týdenní pobyt v lázních však dělal zázraky. Když jsem odjížděla zpátky do Prahy, vznášela jsem se jako pírko a po nějakém křupání v rameni nebylo ani památky.
      Àpropos, nepřeceňujte lázeňskou péči! Právě se na židli snažím ulehčit mojí naražené kostrči. Při výstupu z autobusu jsem zapomněla na varování mého terapeuta, abych se „opatrovala“, a vyvznášela se ven tak, že jsem přehlédla poslední schod. A tak, kdykoliv se snažím bezbolestně změnit polohu na židli, vzpomenu si na moudrá slova pana Priessnitze: „Člověk musí být sám sobě lékařem“.
 


text ©  Petra Haasová, 27.2.2006
 
DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  
nebo v sekci
LITERATURA