POZITIVNÍ NOVINY Miroslav Vejlupek: Věk čirosti (3/5)


.... pokračování ► 3.díl

Tatínek postavil Vartovu boudu až k samé kolně. Ta zabírala pořádný kus dvora, a i když byla kolnou stařičkou, nekrčila se ztrouchnivělá: stála pěkně vztyčená jako zamlada. Jako by chtěla podepřít oblaka! Když blesk sem tam rozpáral břicha mraků, voda omyla eternitovou střechu a jen docela maličký cíp zůstal pokaždé suchý: ten, který přikryla větvemi třešeň stařičká jako ta kolna, ale už sešlá, dost a dost sešlá.
V stromech je kus života lidského, kus charakteru lidského. Třešeň u kolny, ta měla za ušima, panečku!
Každým rokem obdařila nedodělaný lidský svět takovou dobrotou, že si ji zamiloval i Honzíkův taťka. Zimu za zimou popichovala ho maminka:
„Táto, podřízni tu třešeň! Podívej, jakou dělá ostudu! Zpolovic ořezaná, a ten kmen, pro Kristovy rány! Odshora dolů prasklý, ruku do něho schováš!“
„Nóó, tak dobře,“ souhlasil tatínek pokaždé. „Počkám ještě, kolik urodí letos.“
A třešeň urodila habaděj a tatínek řekl:
„Ještě ji neporazím. Uvidím, kolik urodí příští rok.“
Tak tam třešeň stála rok co rok a skláněla se nad Vartovou boudou jako starostlivá chůva nad kolébkou. Vždycky v červnu se začala rdít, červenala se víc a víc a v červenci už byla v jednom ohni. Zvláštní! Třešeň se styděla za to, co se na ní Honzíkovi líbilo nejvíc: za šťavnaté hubičky plodů.
Jakou je taková třešnička laskominou, věděl nejlíp chlapec a – koňadry. Snad se ptáci báli, že jim Honzík jedinou nenechá, hopkali po nejtenčích větvičkách a klovali do šťavnaté dobroty. Ale Honzík, ten jim to přál a rád se s nimi rozdělil. – – Rád... Jenže!... Ovšem!...
Co by to bylo za kluka! Jednou sype ptákům do krmítka, jindy baží po dobrodružství, a kde jinde ho najít, když ne v pouzdře se vzduchovkou?! Honzíkův tatínek měl vzduchovku hezkou řádku let, ale pořád byla jako nová. Ještě z ní nevystřelil... Honzík to musí dohnat!! Tam! Tam přece! Dvě sýkory poskakují po staré třešni! Honzo, že už jsi opravdový voják?! Že to dokážeš! Předloni o pouti vystřelils mamce růži, taťkovi bulharskou cigaretu a sobě, sobě nic – peníze nezbyly. Zato vloni... Vloni ti mamka dala do peněženky jenom polovinu pouťovaček, a ze střelnice sis odnesl gumového potápěče, cigaretovou špičku pro taťku a mamce rovnou pugét!
A dnes? Teď?
Tak jsem vojákem, nebo ne?
„Huráá-á! Trefil jsem! Spadla přímo na Vartovu boudu!“
... Co je to za radost? Co je to za pýchu, když je vyplacena bolestí – té druhé koňadry. Živá dosedne k mrtvé; tu jí počechrá zobáčkem peříčko, tu vzlétne na strom a diví se, kteráže třešnička ji připravila o družku.
V těch chvílích nemyslí Honzík na vojáka, netouží být hrdinou; zoufale si přeje, ať nehybný ptáček zatřepe křidélky a vrátí se zpátky na větev. Ale protože se nic takového neděje, z chlapcových očí vytrysknou slzy. Jak mu jenom je, zbojníkovi! Stydí se před sebou... Stydí se před Vartem: on by něco takového nikdy neprovedl!
... Přeběhlo léto.
V zimě spráskla maminka ruce:
„Táto. Podřízni tu třešeň! Podívej, jak je ořezaná, z koruny zbyla jenom půlka. A kmen má prasklý odshora až k zemi.“
„Vždyť tam má Honzi krmítko. Kam ho pověsí, když třešeň podříznu?“
„Cožpak tu nejsou jiné stromy?“
„Jsou. Ale Honzi má krmítko zrovna na třešni.“
Maminka poznala, že nepochodí. Zkusila to u Honzíka:
„Honzi? Musíš mít krmítko zrovna na té třešni?“
„Musím, mami,“ řekl Honzík.
Maminka se víc neptala, třešeň přestala plodit, ale dlouho, předlouho ještě stála u kolny a skláněla se nad boudou ovčáka Varta jako starostlivá chůva nad kolébkou.

■
Řeka.
Řeka... Tisíckrát můžeš říci to slovo, ale kdo neprožil u vody dny a noci... Pojmosloví musí pokřtít srdce, má-li ho rozum pochopit.
Honzík takové štěstí měl: Snivá tekla hned za plotem zahrady. V mělčinách pod mřížovím dřevěného plotu pochvalovaly si žití plotice, i kapři sem tam navštívili malé příbuzné, i líni, a opodál, kde voda už spěchala, občas prořízla hladinu štika. Pochlubila se silným tělem a zmizela pod vodou ke škodě nepozorného proudníčka. To mřenky lépe věděly jak vyváznout: jako by je provázkem tahal, šup do děr pod kameny, a dokud nás hlad nevyžene, nehneme se odtud! Mihule měly podobnou taktiku, ale u opačného břehu, kde bahnité dno vyplivovalo bubliny plynu.
Od břehu ke břehu, osaměle i v hejnech odpichovaly svá masitá těla bílé husy. Prolajdačily celé dny a bylo jim to jedno, bezstarostným tulačkám! A když ses v noci choulil pod vrbištěm a husy se mihly na hladině, napadlo tě: Strašidlo!... Ale jakmile přešel první úlek, bylo zase dobře. Jak se husy ukázaly, tak zmizely. Snils o tom, že jsou to labutě, a bylo příjemné mít uprostřed tmy tak vznešenou společnost.
Co tomu říkal Vart? Inu, husa sem, husa tam! Kdo by si s tím lámal hlavu? Měl nadhled hnědých očí.
Honzík prožil u Snivé ledacos. Ledacos postřehl, ale ze všeho nejdéle mu trvalo, než si uvědomil, že řeka má ústa. Že jimi dýchá. Šeptá... Jednoho letního dne oblohu omrzelo pořád se jen smát a řekla si, že si zapláče. Než spustila, ba dřív než začala popotahovat, zamračila se – a v těch okamžicích Honzík ucítil dech řeky. Vonělo bahno a rybina a míza vrb. Honzovi se z toho málem zatočila hlava. Klekl do trávy. Vart si myslel, že je to výzva ke škádlení a bez váhání se do chlapce pustil. Ťuk! Drc! Žuch! Šmudliky šmudliky!
Vyčerpán smíchem, přilepil se Honzík k zemi. Dost! Vzdávám se! Jsem ká ó! Vart v tu ránu přestal: měl smysl pro fair play a krom toho byl důvtipný. Z čirého přátelství dopřál Honzíkovi, aby se dosytosti nabažil mámení dýchající řeky. Posléze i on ulehl a Honzík věděl, že Vart je také rád na světě a také šťasten, že žije a že se v žití potkal zrovna s ním.
Bylo to omamné, bylo to k dojetí.
Na bodláčí za plotem houpali se parádníci stehlíci, v rybízové houštině šeptla pěnice a motýli na květech, ti byli vyšperkovaným ciferníkem hodinek tikajících v hloubi země. Dokonce i myška vyběhla z díry v záhonku zlatohlavých lilií, zastavila se na pěšince a zkoumala ty dva. Nevzala nohy na ramena. Nepropadla panice. Nedala si vymluvit: Tady se mi nemůže nic stát!
Nikdo nemá strach. Ani stehlíci ne, ani pěnice ne, ani motýli. Honzík je šťastný, tak šťastný! Žádným lidským slovem to nevypovíš: vždyť se ti stává, že cítíš tolik věcí najednou, a přitom nevíš, jak o nich říci, abys je nezničil. A je to tak dobře. Cožpak svět existuje, aby byl zničen?
Tenkrát ve žlutém moři napadlo Honzíka, jak je to spravedlivé, když se ho nikdo kolem nebojí, a byl svatosvatě přesvědčen, že je to zásluhou řeky, jejíž řeči právě porozuměl...
Pak začala obloha pofňukávat. Kabonila se víc a víc, až se rozplakala docela, a Honzík s Vartem vyplavali ze žlutého moře.
A když se obloha k večeru uklidnila, nic nebylo obyčejné jako dřív.
Sám Honzík byl jiný. Už věděl, že i on je jako ten stehlík, jako ta pěnice, myška nebo motýl. Už tušil, že dokud zůstane právě takovým, jen a jen takovým, bude mu na světě dobře.
Moudrá řeka mu to prozradila.
.... pokračování příště

DOPORUČUJEME: další články v rubrice ZAMYŠLENÍ nebo v sekci LITERATURA