POZITIVNÍ NOVINY Jiří Suchý: Nad hrobem Karla Čapka

Jako každé vánoce, sešli se i o těch posledních obdivovatelé Karla Čapka u jeho hrobu
na pražském Vyšehradě, kde tentokrát promluvil Jiří Suchý. Svoji řeč, pronesenou 26. 12. 2005, poskytl Zpravodaji JONÁŠ-KLUBU a také POZITIVNÍM NOVINÁM.
A tak, chcete-li, máte možnost si ji přečíst. Poznámka redakce



Kdykoliv mluvím s někým, kdo je moudřejší než já — a dlužno říct, že to je skoro pořád — mám pocit, který se podobá trémě. Není to přímo tréma — tu znám z divadla — má to něco společného s úctou a respektem. Když tu dnes stojím v blízkosti Karla Čapka a na tomto listě mám sepsána slova, která bych byl rád, kdyby mohl slyšet, zmíněný pocit se dostavuje v daleko intenzivnější míře, protože Karel Čapek je — nemám rád, když se plýtvá slovem geniální, vyslovím ho tu dnes jen jednou a schovám si ho nakonec. Teď ho nahradím slovem obdivuhodný autor.
Všechno, co jsem od něho kdy četl, mělo několik společných jmenovatelů, pro které jsem se stal jeho nadšeným čtenářem. Ten první jmenovatel spočívá v tom, že všemu, co napsal, jsem porozuměl. Četl jsem taky díla různých velikánů, před nimiž je třeba se sklánět. Jejich vznešená slova jsem chápal, ale u srdce mě nehřála. Slova Karla Čapka tu hřejivou sílu měla.
Četl jsem díla jiných velikánů, neméně ctihodných, ale velká slova, ze kterých byly složeny jejich věty, mi byla cizí, vzdálená a mnohdy jsem se nedokázal dobrat jejich hloubky, o které jsem nepochyboval, v jejíž existenci jsem však dokázal jen věřit. Doufal jsem, že k jejich pochopení dorostu.
Karel Čapek ale nečekal až dorostu. On nikdy nenapsal ódu, kterou by vyslovil extatický úžas nad krásou a velikostí všehomíra, ale napsal knihu o životě štěněte. A tam mezi řádky ta óda byla.
Napsal také knihy, v nichž vyslovoval určité vize — vize, které se buď naplnily — Krakatit — nebo k nimž lidstvo beznadějně směřuje — R. U. R. A zase ani stopa po pathosu, Čapek nehřímá, Čapek prostě věrohodně popisuje skutečnost, i takovou, která se dosud nestala.
Jeho hluboké spisy se ani trochu netváří hluboce. A čtenář, který se rozhodne číst je jako zábavnou četbu, dočká se zábavné četby. Kdo je ochoten uvědomit si velké poselství, které je v těch knihách uloženo, ten ho tam najde.
Volil slova prostá, čtenář nemohl mít pocit, že se na něj autor vytahuje. Karel Čapek každou svou větou stvrzoval, že je ochoten s každým svým čtenářem si porozumět. Měl humor, měl porozumění pro maličkosti, jeho řeč byla vlídná a jeho čeština čisťounká, jeho Povídky z jedné i z druhé kapsy potěšily i prostého čtenáře, ale když bylo zapotřebí, překvapil nás gestem nečekaným. Matka posílá syna do války. Karel Čapek věděl, že takovými gesty se neplýtvá a že je třeba použít je jen v pravou chvíli. A tato gesta měl pro všechny případy připravena ve své třetí kapse.
Byl jedním z nemnoha českých spisovatelů, jejichž dílo překročilo naše hranice. A to je nejlepší doklad toho, že zdánlivá skromnost a prostota jeho literárních prostředků byla posvěcena velkým uměním. Stojíme tady v blízkosti jeho ostatků, vzpomínáme, a mě napadá něco, co by se tehdy, 25. prosince 1938 nedalo vyslovit: Karel Čapek měl štěstí, které se jmenuje Smrt v pravý čas. Na rozdíl od svého bratra Josefa, který to štěstí neměl, Smrt uchránila Karla Čapka od hrůz, kterou rozsévali ti, pro které nepsal, ti, kteří jeho slova nebyli hodni. A bohužel je třeba říct, že to nebyli jen strůjci Protektorátu Čechy a Morava, ale byla to i známá malá česká nenávist ke všemu co čnělo nad její průměr.
Dovolte, abych tohle rozjímání uzavřel větou: Karel Čapek byl — a teď použiju to slovo, kterým nikdy neplýtvám — byl geniální.