Vladimír Kulíček:  Jak se stát latifundistou aneb přinucen k přiznání!
 
Přiznat se může člověk ke všemu možnému: lži, zpronevěře, manželské nevěře, krádeži, vraždě a mnoha dalším nectnostem včetně trestných činů. Obvykle se nepřiznává k dobrým skutkům. Asi se to nenosí, jak nyní říkáme - není to IN.
Zvláštní kategorií přiznání jsou přiznání daňová: k dědictví, příjmu, majetku, darům, nemovitostem, pozemkům a bůhví k čemu ještě, nejsem přes tyto záležitosti odborníkem.
Právě proto jsem žil v blahé nevědomosti jako jezule až do chvíle, kdy nad mou hlavou zařehtal nefalšovaný úřední šiml: „Jsi latifundista, vyplň a podej daňové přiznání do 31.1.2006!“
Vyděsil jsem se. Já a majitel půdy? Pokud vím, jedinou půdu jsem měl ve dvou květináčích na balkoně, ale i ty už dávno vzaly za své. Postavil jsem se na zadní a zapřel předními jako pes, když ho táhnou k veterináři. Ale chyba lávky. Komu pánbůh ouřad dal, tomu dal i rozum, a tak se brzy ukázalo, že úřední šiml měl pravdu.
 
Kolem naší panelové zástavby se táhne po jedné straně poměrně úzký pás trávníku, neoplocený, veřejnosti volně přístupný, částečně sešlapaný. Protože je katastrálně přiřazen k domu, majitelem příslušné parciální části tohoto pásu je každý uživatel bytu, a jako takový se musí ke svému kusu omšelého drnu daňově přiznat. Protože tak musel provést každý z nás jednotlivě, bylo jasné, že mě čeká strastiplná cesta na Jeho Výsost Finanční úřad. Normálně taková cesta tam a zpět trvá asi hodinu, ale protože jsem před časem utrpěl nepříjemný úraz na noze, vyjde to s podporou francouzské berly podstatně déle.
Ve vestibulu příslušného úřadu jsem nevěřil vlastním očím: na rozlehlých stolech desítky přihrádek s formuláři na daňové přiznání ke všemu možnému, co bych si nevymyslel ani za vysoké prémie. Snad tam chyběl jenom formulář k dani ze vzduchu, slunečního svitu, nebo z točení zeměkoule a střídání ročních dob. Hlavní skupiny formulářů byly sice správně označeny, ale když ona ta profesní mluva je pro úplného laika přece jenom poněkud odtažitá.
Plných dvacet minut mi trvalo, než jsem našel správný formulář k přiznání daní z pozemků, k němu příslušející vložku ke zpřesnění zadávaných údajů a konečně několikastránkové pokyny k vyplnění. Sláva, všechno mám, přečtu si poučení, vyplním, podám a hotovo. Zvítězil jsi, galilejský!
Chyba lávky. Když jsem doma přečetl příslušné pokyny s poučením, získal jsem vtíravý dojem, že vím zrovna tolik, jako předtím. Buď mi ta úřední řeč nesedí, nebo jsem idiot. Alespoň nějaké poznání. Ale s čím by si Čech neporadil? Byty máme vcelku stejné, tak to opíši od někoho, kdo se v tom vyzná líp. Další činnost mi připomněla léta studentská, kdy opisování úloh, příkladů a výpočtů probíhalo jako na běžícím pásu.
 
Jak tak opisuji, začíná se ve mně vzmáhat úžas. Vždyť já jsem vlastníkem celých šesti metrů čtverečních pozemku!!! Honem jsem si to představil jako čtverec. Ten by měl stranu necelých 2,5 m a kruh by měl průměr 2,76 m. Asi i vězeň by si stěžoval na porušování lidských práv v kriminále, kdyby měl žít na takové ploše. Kdyby to byl navíc ten kruh, on ležel u zdi, měl by brzy záda jako rám obloukové pily.
 
Ještě větší překvapení mě čekalo u vypočtené částky daně z uvedené nemovitosti. Šlo o plných 60 haléřů českých! Jak jen to udělám? To jsou tři dvacetníky a ty už neplatí! 50 haléřů je málo, to bych stát ošidil! O miliardy, to by asi prošlo, ale deset haléřů je neodpustitelných. Nic naplat, zaplatím celou korunu, ať se má stát dobře, přeplatím ho o celých 66,7 %. Tak jsem formulář vyplnil a tím se k předmětné latifundii přiznal.
Následovala opět kulhavá cesta na úřad. Přijetí v podatelně bylo vlídné včetně doporučení, abych částku bez poplatku složil v hotovosti v pokladně. Tam již stálo několik lidí, každý v ruce s příslušnými daňovými formuláři, ale odbavování šlo rychle a rutinně. Každý oznámil nahlas pokladní svoji částku, kterou chce uhradit: „Platím 3.650 Kč!“ „Platím 1.211 Kč!“ „Platím 2.862 Kč!“ Přišel jsem na řadu já: „Platím jednu korunu!“ Za mnou se ozvalo ztlumené uchichtnutí. Asi mě někdo považoval za místního šprýmaře. Pokladní to však vůbec nevyvedlo z míry, rychle mě počítačově odbavila a dostal jsem velký doklad, že jsem tu korunu opravdu zaplatil.
 
Že jsem pak cestou domů potkával známé ze stejného panelového bloku, vyplývá z logiky celé záležitosti. Kolik stály formuláře, počítačový čas, doba k vyplňování a cesta na úřad tolika lidí vždy kvůli jedné koruně, to si netroufám odhadnout. Ale nešť!
Nosím teď nos nahoru a s bezzemky se nebavím, já, latifundista! Občas si broukám pro sebe na známý nápěv „Letěla husička, letěla zvysoka…“ má vlastní slova:
„Už nejsem bezzemek, teď když mám pozemek!“, a hrdost mnou cloumá…
    

 
text © Vladimír Kulíček, 13.3.2006
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci PUBLICISTIKA