Po smrti 3. marca v roku 1994 o ňom v novinách napísali:
"Symbol jedné generace, kontroverzní osobnost, provokující násilí a moc." (Denní Telegraf, 5.marca 1994)
 

            Pamätám si to ako dnes. Šiel som z pohrebu Ladislava Mňačka z Krematória v Bratislave. Šoféroval som svoju Škodu 120 GLS, ktorá mala vtedy okolo pätnást rokov. Bolo to 3. marca 1994. Práve som z nábrežia gen. Svobodu vyšiel na Nový most smerom do Petržalky. Z rádia sa ozvalo: „Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, ulámali mu křídla...“

            V duchu som pochválil Fun rádio, že konečne dali aj starého dobrého Karčiho, keď sa po pesničke ozval hlas moderátora: „ Práve sme z nemeckého Passau dostali smutnú správu. Dnes nadránom zomrel vo veku 50 rokov Karel Kryl...“

            Takmer som havaroval. Dobehol som do budovy Tlačovej agentúry SR s otázkou, či už o tom niekto počul. Všetci sa tvárili nechápavo. Vydávajúci vedúci smeny Meszáros ma presvedčil, aby som vydal správu o Karlovej smrti s odvolaním sa na zdroj Fun rádia. Urobil som tak. Onedlho po jej vydaní sa správa potvrdila. Potom som vydal správu o pohrebe Ladislava Mňačka. Slovenského spisovatela a rovnako emigranta, akým bol aj Karel Kryl. Obaja museli po roku 1968 z Československa odísť. Mňačko mal pohreb v deň, keď Kryl zomrel.
 

            Až potom som mohol premýšlať a spomínať. Na naše posledné spoločné stretnutie s Karlom Krylom. Sedeli sme v Chorvátskom Grobe na husacine. Bola to pozdná jeseň roku 1993. Ja som zapol magnetofón. Nevedel som odolať. Karel aj v príjemnej atmosfére pohody medzi kamarátmi nepustil gitaru z ruky. A spieval. Spieval. A spieval. Tú kazetu som odvtedy nepočúval. Nemohol som. Až viac ako desať rokov od Karlovej smrti som sa rozhodol zasunúť kazetu do magnetofónu. Opät vidím Karla, ako nastupuje do auta v Chorvátskom Grobe. Lúčime sa. Hanbím sa, ale musím to povedať: „Karle, ďakujem ti za to, že si.“

               

           
 Cítim sa trápne. Vidí sa mi, že som povedal hudobnej legende slová, aké musel za svoj život počuť najmenej miliónkrát. Zrazu ma Karel objal a povedal mi šokujúcu vetu: „Stando, tohle mi ještě nikdo neřekl.“

Po tvári sa mu kotúlajú slzy. Sme chlapi. Neobjímame sa dlho. Len tak. Silno, krátko, chlapsky. Zvieram jeho dlaň. Nasadá do auta. Dvere sa zabuchnú. Auto ide na hranice. Do Petržalky. Odtial do Rakúska. Do Viedne. Západnou dialnicou až do Passau. Šiel som ňou neraz. Tam do starého bavorského mesta, kde v kostole sv. Martina z 11. storočia majú neobvyklý oltár. Na ňom je rozkročená postava v kruhu s roztiahnutými rukami a rozkročenými nohami. Pod nimi sú dve proti sebe plávajúce ryby. Oltár mi svojou symbolikou pripomína tajný ichtyónsky rád. Dve proti sebe plávajúce ryby sú znaky dobra a zla.
 

            Dobro a zlo. Ťažká tajnička v živote každého človeka. Vtedy, keď som myslel na Karlovu smrť a našu poslednú rozlúčku, prenasledovala ma jedna Krylova pesnička. Hral ju na husacine. A i keď do riadkov sa nedá napísat hlas, ponúkam vám aspoň jej slová:
„Každý vrah ví, co je v láhvi, na níž lebka s hnáty je. Ví to Jahve, že se z lahve s lebkou s hnáty nepije. Mnohé zmýlí, scházejí-li hnáty s lebkou na lahvi. Co tě chytí po napití, to jen velký Alah ví. Až dozpíváš koledu – camcajdá. Tiše usneš v podjezdu – camcajdá. Statní ptáci, funebráci uloží tě do ledu. Paštimkráti z Abú Dabí naložené v curáre, k tomu kolu z vitriolu, Bože to je soiré. Žáha pálí z cyankáli, než-li usnu bez deky, šukám hlínu z botulínu s dekou nebo bez deky. Až dozpívam koledu – camcajrá. Tiše usnu v podjezdu – camcajrá. Statní ptáci, funebráci uloží mě do ledu. Pro Moniku arzeniku kapku rtuti a co víc. Do košíku otrošíku nebo odvar z makovic. Vezmi k tomu špetku brómu, přidej něco z rulíku nebo ucpej z balíku. Až dozpívam koledu – camcajrá. Tiše zesnu v podjezdu – camcajrá. Statní ptáci, funebráci uloží mě do ledu. A jednu misku v denním tisku na rozličných rovinách, opiátku do salátku v televizních novinách. Pro zalhaní na snídani větší porci k obědu, v komentáři, sedmilháři upatlaní od jedu. A pak s Volhou škaredou – camcajrá, čtyři páni přijedou – camcajdá. Skončíš zdárně v kachlíkárně s touhle koledou. Až dozpíváš koledu – camcajrá, tiše usneš v podjezdu – camcajrá. Statní ptáci, estébáci uloží tě do ledu.“

            A v tej kazete je celé Krylove rozprávanie. Hodiny, kedy sme sa rozprávali o živote. Nie sú zachytené na tej páske, ale za tými slovami piesní, ktoré tam mám nahrané. O tom, ako prišiel o svoje hroby a musel zostat povinne v exile. Ale aj o tom, ako mu krajania v Amerike zaplatili „chlupaté“ pivo. A on nevedel, čo to je, kým mu ho nepriniesla čašníčka dole bez a stála pri ňom dovtedy, kým pivo nevypil...

            Zaujímave je, že po vyššie uvedenej pesničke Karči zanôtil: „Nebylo dotyku, i ústa který křičí. Lahvičku od injekce někdo odhodil. Lehátko z plastiku a ocelových tyčí a vůně dezinfekce, tak ses narodil. Hle to je scéna, páchne z koželužen tříslo, čpějí tu jatky, voní benzín motoru. Na místo jména dostals na zápěstí číslo. Namísto matky hudbu z reproduktoru. Toť domov tvůj, tvá vlast a tvoje štěstí, o čem jsi snil, už zítra nastane. Ty hrdý buď a číslo na zápěstí, budiž tvůj znak a tvoje pýcha, občane. A u lůžka úrazovky vymění ti plínky, za hřiště z roztřískaných karosérií. Za štestí z obrazovky televizní skříňky, za volnost oprýskaných periférií. Hle vůně domova, šeď betonových bloků, co láska narkotik a organizací. Co hudba chrámová zní melodie doků, co jásot panoptika manifestací. Toť domov tvůj, tvá vlast a tvoje štěstí, o čem jsi snil už zítra nastane. Ty hrdý buď a číslo na zápěstí budiž tvůj znak a tvoje pýcha, občane. Na nebi v kalužích je benzinová duha, koryta potoků, v nichž voda neteče, popílek na růžích je černý jako tuha, a není proroků, můj malý človeče. Máš život v malíčku a nestaráš se o věk, máš účel za víru, a neznáš dojetí. Jen chvíli človíčku a bude z tebe člověk ušitý na míru pro toto století. Toť domov tvůj, tvá vlast a tvoje štestí, o čem jsi snil, už zítra nastane. Ty hrdý buď a číslo na zápěstí budiž tvůj znak a tvoje pýcha, občane.“            

O koľkých z nás spieval? A stále spieva? Stačí tak málo, pre mňa pretočit pásku a pustit si jeho hlas znova. Alebo nechat zniet jeho „blbárny“, ako im hovoril, ktoré spieval tak slovensko-česky, ako to nevie už po ňom nik: „Povedal mi ujo náš, že vraj robím špionáž. A ja robím od nevidíš do nevidíš bez ohladu na tonáž. Škrabe ujo – daromník – kosoštvorce na pomník. A ja idem cez Košice do Sušice, bude zo mňa tajomník.“

            Pieseň pokračuje. Kryl prechádza plynule do češtiny: „Jdu k vodě líčit májovce. Mám Škvoreckého Zbabělce a rum a buřty v kabelce s kořalou sladkou. Když slunce vstává k rumělce, zahlédnu metat kozelce zasloužilého umělce s plesnivou bradkou. Když tváře rumem zrumění, uspokojím se s míněním, kozelce ladí s uměním jak šroubek s matkou. Zní z láhve nota za notou...
- Slovenská verze - Keď ide vlna za loďou, pijeme vodku s Voloďou a bratstvo našich národov sa takto tuží. Voloďa býval barónom, teraz je z neho agrónom. Má salaš hore nad Hronom a záhon ruží. Ked spieva sláčik primáša a čašník fľašu prináša, môj zrak s víziou sobáša vlhne mi placom. Ked vraví koniec košiarom – predáme ovce mäsiarom, je lepšie dať sa k žandárom, ako byť bačom...
- Bratská verze - Když pluje loďka za loďkou, chutná mi vodka s Voloďkou. On rotným je, já pilotkou, bydlíme v tanku. Když měsíc svítí na Něvu, jak cibulička v nálevu, jdem v maskovacím oděvu udělat banku. Plá nocí šarlach uhlíku, zní tlukot ran a slavíků, a v bance ani rublíku, to kvůli manku. To vezmem za vděk náhodou, dopijem vodku nelevnou a půjdem nocí barevnou užít spánku, parara, para ram.“

            A ako si púšťam túto magnetofónovú pásku, ozve sa po zmlknutí gitary Karlov hlas: „Na kraviny vás užije, že jo?“

   
 text  © Stanislav Háber, 26.3.2006,  informace o autorovi
 grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  ZAMYŠLENÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA