Stanislav Oliva: Levočská /  Václav

Levočská


Vyjížděli jsme brzy ráno. Embéčko k prasknutí. Máma měla pod nohama vždycky krabici s perníkama. Vzadu jsme seděli čtyři: Já a starší brácha u oken, mladší brácha babičce na klíně.
Máma s tátou se vždycky hádali až do Moravský Třebový, co všechno zapomněli, někdy až do Olomouce.
My s bráchama počítali trabanty, ale jen ty dederónský - zelenej byl za tři body.
Babička mlčela a těšila se na přestávku. Dlouho jsem si říkal, jak to mohla vydržet - cesta byla dlouhá. Trabanty jsme většinou přestali počítat pod Strečnem, a když se objevily levočský kostely, bylo už v autě ticho. V Levoči jsme bydleli v pronájmu v cikánský ulici u jednoho z těch kostelů.
„ Á…Pardubice sú tuna…“ vítal nás soused Koki. Dobrej cigán. Naučil mě žvejkat smůlu, krást na šroťáku a trochu cigánštiny. Byl asi o pět roků starší a hrozně šikovnej. Táta mu umřel brzo a tak musel sám dostavět barák. Do školy chodil propadat, ale barák mu rost - dostavěl ho, když mu bylo třináct. Miloval Sandokana. Co si pamatuju, tričko s jeho obrázkem nesundal. Chodil jsem s ním hrát na Šišplac fotbal, to byla jeho druhá vášeň. Hrál jako Maradona, ale v Levoči byl zakopanej…Co je sním dneska?
S klukama výchoďnárskejma to bylo taky dobrý: Jaro a Palo z Košic tam jezdili k babičce na prázdniny. Prdele jsme užili… Kdybych to měl všecko napsat, už by to nebyla báseň. Nejradši jsme hráli karty. A blbli u chrámů. Dodneška si pamatuju zápach jejich mokrejch zdí. Dovnitř jsem nechodil, ani táta, ani bráchové. Jen máma s babičkou. V neděli ráno nás tam moc rádi neměli, pohany český. Ale kolem oběda už to bylo dobrý, to už jsme si zas hráli…
Měl jsem Levoču rád: Ty lidičky, s kterýma jsem se tam setkal, celý to město - babička ho ale milovala. Proto v autě nefňukala. Vždycky byla smutná, když jsme se vraceli do Pardubic. Nezvykla si ani za třicet let.
Když umřela, přijeli její příbuzní. Při farářově projevu jsem neplakal, ale jak spustili rakev do země a ujo Fero vytáhl z kapsy igeliťák s levočskou hlínou, kterou pak nasypal na víko, normálně jsem se rozbulil, protože teprve teď jsem pořádně pochopil, že i kdyby byla Levoča o tisíc kilometrů dál, babička by to s bráchou na klíně určitě taky vydržela.
Václav
 
Venku zima že zakopáváš o sýkorky
Vánoce na krku
A touha po štědrosti
Je tak veliká
Že počítáš i flašky od piva
 
Vyberu stromek
Dcerky si vyberou každá po ozdobičce
A v oddělení hraček mi to sečtou
Nelítostně
Se světýlkama v očích
 
Kolem to voní
Je teploučko
A když se na chvíli zašiješ mezi aviváže
Dá se to tření přečkat
Bez pepře pod jazykem
 
„ Ahoj Václave!…“
Prošel kolem
A jen se usmál
Nevím jestli trpce
Nebo zvesela
U těhle lidí to nikdy nepoznáš
V ruce měl na párátku velkej kus bavorský sekaný
Na sobě tenkou teplákovku
Takovou tu silonovou s lampasem
Gatě mu byly krátký
Každá ponožka jiná
A na nohách šedobílý tenisky
Podobný těm v nichž se vybraní šohajové na Strahovským stadiónu
Odráželi ke svým holubičkám míru
 
„Proboha…kdo to byl?“
Zeptala se mě žena
 
„Václav…“
Třicet let u nás zametal uhelnej prach…
Oči černě podmalovaný
Skrčenej
Pár zubů
Sotva šel
Zlomenej se šoural ven z voňavýho teplíčka
Za ty dveře
Stejně ztracenej
A sám
Jako když mu před rokem pověděli
Že už se nevejde do tabulek
Stál tam u těch točivejch dveří
A strašně se klepal…
 
A venku mráz že i Vietnamci strhávaj baldachýny
 
Ještě jsem se mu podíval do očí
On mě
Nebrečely
Tyhle lidi pláčou jen ze skutečný bolesti
Jen se mě ptaly
Kudy kam?!
 
Copak já vím?
Václave
Nestačil jsem mu odpovědět…
 
Topení v autě jsem opřel o červený puntík
A už po kilometru
Jsem si sundal kulicha.
 

 text © Stanislav Oliva, 26.3.2006
DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA