Tento příběh, který se udál bezmála před šedesáti lety, mi vyprávěl tatínek,
bývalý železničář. On pocházel z Valašska, a jako mladý „ogara“ si našel
místo u jedné betonářské firmy v Moravské Ostravě.
Když se později oženil a odstěhoval se za maminkou na Jižní Moravu, dál tam
dojížděl za prací. Brzy po válce se mu poštěstilo stát se státním
zaměstnancem, získal místo u dráhy. Podmínkou však bylo nastěhovat se do
strážního domku na trati, který patřil k blízké železniční zastávce. Maminka
s tím souhlasila, a tak záhy domek a malé hospodářství pronajali a celá
rodina se přestěhovala na Ostravsko.
Otce,
novopečeného ajznboňáka, vlídně přijali do kolektivu malého nádraží.
Oblíbil si ho zejména starší kolega, hradlář Vilém. Byl to člověk srdečný
a bodrý, ochotný vždy poradit a pomoci. Měl však jednu i slabost o které
tatínek nevěděl. Rád si „přihnul“. Sice jen občas, ale zato poctivě...
Kdysi v zimě
vracel se tatínek jako obvykle po chodníčku kolem trati z práce domů. Mrzlo,
jen praštělo. Když míjel hradlářský domeček, nahlédl dovnitř, aby pozdravil
Viléma, který měl zrovna službu. Ten ale nebyl jaksi ve své kůži. Postěžoval
si mu, že je dnes nějaký unavený a jestli by mu tatínek nedonesl trochu
zrnkové kávy. A ten že jo...
Když se ale zakrátko vracel s bandaskou osvěžujícího nápoje, co nevidí?
Železniční návěstí je v poloze „stůj“, na kolejích supí v oblacích páry
dlouhatánský náklaďák plně naložený uhlím. Vejde do domečku hradla - tam
kolega Vilém, s hlavou na stole, spí... „Viléme, před okny ti stojí náklaďák,
je to v pořádku?“
„Není, Lojzku, mně je nevolno, pusť ho“, a ukázal na páku, kterou má pohnout.
Otec ho poslechl, návěsti se zvedlo a vlak se rozjel. Vtom ho ale hrůzou
polil pot. Ptá se Viléma, jestli vůbec dostal na „volno“ příkaz. Ten byl ale
v té chvíli mimo... Okamžitě si tedy ověřuje na traťovém dispečinku správnost
avizování. Naštěstí bylo. Ostravský uhlák zdárně pokračoval v jízdě - ale zato
na dispečinku nastal pořádný poprask. Zjistili si, že hradlář byl v práci
opilý a hradlo obsloužil člověk, nemající k tomu oprávnění.
Tatínek dopadl dobře, byl za to jen přísně pokárán, horší to bylo s Vilémem.
Byl okamžitě přeložen do pracovní čety opravující koleje - a to do doby, než
přestane holdovat alkoholu. Jestli si to vzal k srdci, to se již tatínek
nedozvěděl. Po čase se uvolnilo místo na dráze v místě našeho původního
bydliště a my se přestěhovali zpět na Kyjovsko.
Práce na dráze se tatínkovi líbila a u „modré armády“ vydržel až do
důchodu. Na hradlářskou“ příhodu však nikdy nezapomněl. Vypovídá o tom, že i
dobrý skutek může být, za jistých okolností, málem trestuhodný...
Ale -
nebýt bandasky s kávou, kdoví, jak by to tenkrát všechno dopadlo ... S
vlakem i s Vilémem.
- text © Mirka
Pantlíková, 69 let, 29.3.2006
-
-
DOPORUČUJEME: další
články v rubrice LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN
|
