-
 Naše
babička byla velmi svérázná žena. Tak trochu generál, který plánoval a
pracoval, a také dohlížel na zbytek rodiny, zda jsou plány plněny. Držela
se přísloví: „Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek!“ a také
naprosto nesouhlasila s tím, že něco nejde, anebo že je něco nemožné.
Podle ní všechno šlo. Pokud si něco nemohla udělat sama a nebylo možné
využít dovedností členů rodiny, přesně věděla, koho má oslovit! Pocházela
ze zemědělství, měli s dědou zemědělskou usedlost a dvě desítky hektarů
polí. Oba byli velmi pracovití, a tak když se v padesátých letech
přehnala přes jejich vesnici kolektivizace zemědělství a oni odmítli
vstoupit do JZD, tehdejší režim je pro výstrahu všem ostatním exemplárně
potrestal. Byli vystěhováni z vlastního domu v doprovodu strážců zákona
se samopaly, a na přistavěný náklaďák jim bylo veškeré vybavení domu
naházeno a odvezeno na okraj vesnice do staré rozdrbané chalupy, kde byla
vytlučená okna, špatné podlahy a střechou zatékalo. Pole jim byla
odebrána, taktéž veškerý živý a mrtvý inventář. Ze dne na den neměli nic.
Já jsem to tak intenzivně nevnímala, protože v té době jsem byla
nejmladší ze tří sourozenců. Bylo mi 6 roků. Muselo to pro ně být velmi
zlé období. Za měsíc po tomto násilném vystěhování jim zemřel 20-ti letý
syn, můj nejstarší bratr, nečekaně a náhle.
- Po půl roce
se přestěhovali do nedalekého města. Samozřejmě nedokázali bydlet
v činžovním domě ve dvou místnostech, a tak po deseti letech zakoupili
levný, malý domeček na okraji města se zahrádkou. Oba pracovali
v dělnických profesích a velmi rádi se vraceli do domečku na samotě,
který neustále velebili, přistavovali a pečovali o zahrádku a psa.,
kočku, králíky, slepice…To byl jejich život, měli to v krvi a nemohli
bez toho existovat. Děda, který celý zbytek života doufal a věřil ve
změnu, se bohužel nového režimu nedožil. Zemřel před pražským jarem 1968.
Letos to bude 100 let co se narodil.
-
- S generálem
babičkou jsem bydlela v tomto domečku ještě 4 roky po svatbě se svým
manželem. Jako novomanželka, a také matka tříletého kloučka, jsem dost
těžko snášela příkazy, zákazy a nařízení. Kdo, kdy, co a jaký úkol atp.,
které naše babička neustále vydávala.
- Toho roku
před 35-ti lety jsme se dohodli s kamarády, kteří měli syna v podobném
věku, že pojedeme na týdenní dovolenou stanovat na přehradu Orlík. Před
odjezdem na dovolenou nás moc překvapilo, když babička vyžadovala přesnou
adresu do stanu. Babičce tehdy bylo přes sedmdesát, a i když byla
zdravá, vůbec nebyla ráda, že budeme týden mimo domov.
- Na Orlíku
jsme nikdy nebyli a nutno podotknout, že manžel je rybář a tehdy nenalezl
jeden, pro něho důležitý prut, který dostal k vánocům. Nemohl ho
v kůlničce nalézt a věděl, že ho babička uložila jinam (nebyl
k nalezení), a tak musel na poslední chvíli jet se starým rybářským
prutem.
- Já
s kamarádkou a dětmi jsme jely na místo určení nejprve vlakem do Prahy a
pak autobusem. Pánové odejeli na motorkách s bagáží a se stany. Všichni
jsme se setkali v Zahořanech na rozcestí v sobotu odpoledne, našli jsme
si kemp na Radavě a začala nám pěkná dovolená. (Dnes se ovšem kempuje
jinak než tenkrát před pětatřiceti lety). S kamarády jsme se pravidelně
střídali v přísunu potravin z nedalekého městečka Staré Sedlo. Právě
přišla řada v nakupovaní na naše kamarády, ale vzhledem k tomu, že ten
můj rybář si potřeboval zakoupit nějaká olůvka a jiné drobnosti, bez
kterých se žádný rybář neobejde, změnili jsme zaběhnutý rytmus a
nakupovat jsme jeli MY. Přijeli jsme na skútru ČZ na náměstí do Starého
Sedla. Zatím co manžel nakupoval ta vzpomínaná olůvka, stála jsem na
náměstí u skútru a pozorovala okolí. Právě přijížděl autobus ČSAD. Když
všichni lidé vystoupili, vystoupil i řidič a zamkl autobus a pak se
rozhlédl po náměstí. Hned jak mě uviděl, zamířily jeho kroky přímo ke
mně. Pečlivě si prohlížel naše motorové vozidlo i SPZ a pak mě oslovil:
„Mladá paní, vy jste z okresu Mělník?“ Byla jsem překvapena a zároveň
zvědavá, co mi ten řidič chce, a tak ze mě vypadlo: „A…ano, co
potřebujete?“
Mezitím se již vracel z obchodu můj manžel, neméně překvapen. „No já
nepotřebuji nic, ale jestli jste Zikmundovi, tak pojďte se mnou! U mě
v autobuse máte dvacet vajec a rybářský prut, a vaši babičku máte
v hospodě u zámku Orlík!“
- Poděkovali
jsme a rozjeli se za babičkou. To bylo překvapení! „Ahoj mami, co tě to
prosím tě napadlo? Jsi hodná, ale co bys tak asi dělala, kdybychom dnes
nejeli nakupovat?“ „No co asi, za půl hodiny bych nastoupila do stejného
autobusu a jela bych domů. A brala bych to jako výlet!“
- Tomu já říkám
shoda náhod a tenkrát i dnes vím, že pro naši babičku nebylo nikdy nic
nemožné.
- text © Jana
Zikmundová,
60 let, 29.3.2006
-
-
DOPORUČUJEME: další
články v rubrice LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN
|
